Sama má dva syny, ale tvrdí, že v ženském světě se cítí bezpečněji a víc mu rozumí. "Proto píšu pro holčičky. Soutěživost, dravost a agresivní adrenalin jsou mi cizí."
Herečka Nela Boudová odpoví on-line ve čtvrtek 13. 3. od 12 hodin ZDE.
Dva z vás, kteří po přihlášení položí nejzajímavější dotaz, odměníme knížkou a CD Eliška a Korálníčci.
Takže si ke dvěma synům ještě pořídíte dceru?
Nejsem supermáma. Možná, kdybych je měla dřív, nezůstalo by u dvou, protože děti jsou pro mě nejvíc, ale teď už ne. Chci si taky ještě užít života.
Je Eliščin dětský svět podobný tomu vašemu?
Eliška má fantazii a skřítky, kteří jí pomahají ve světě dospělých. Ale určitě je v něm i část mého dětství, hlavně babička, u níž jsem na Chomutovsku vyrůstala do devíti let, než jsem se přestěhovala k rodičům do Prahy. Byla to roztomilá žena, která pekla koláče, měla hospodářství, sbírala ovoce do výkupu a já jí pomáhala. Dětství jsem měla úžasné. Místo, kam Eliška za babičkou jezdí, je ale v duchu spíš na naší chalupě u Telče.
Eliška je také velmi přecitlivělá...
Každý trochu je. I já s tím bojovala. Až v první třídě, když jsme malovali obrázky rodiny, jsem zjistila, že ostatní malují tátu a mámu, jen já mám všude jenom babičku. Do té doby mi to nedocházelo. Vyrůstala jsem na dvorku, na zahradě, mezi rybízy a stromy, ve světě fantazie. Ve škole jsem se s realitou prala a mohlo se zdát, že jsem frocek. V určitém období jsem i byla. Vnitřní slabost jsem přebíjela suverenitou a drsností.
Babička vás rozmazlovala?
Na to nebyl čas. Pamatuji se, že jsem byla hodně času sama se sebou, s přírodou a se zvířaty. Stejně jako Eliška z knížky i já měla doma milovaného papouška Filípka.
Mají vaše děti doma nějakého domácího mazlíčka?
K minulým Vánocům jsme jim dali dva roztomilé potkánky, ale za tři měsíce jsem zjistila, že nemohu dýchat. Rozjelo se mi astma, takže jsme potkánky museli dát pryč, což byla velká rodinná tragédie. Ale babička má psa, s nímž si kluci hrají. Možná do budoucna nějaké zvířátko pořídíme. Mně se to moc líbí, když mají děti zvíře.
V knížce vystupuje dívčin oblíbený strýc Tonda. Je vegetarián, což mi k venkovskému chlapíkovi moc nepasuje.
Můj strýc, maminčin bratr Tonda, byl alkoholik, ale měla jsem ho strašně ráda. Ale vegetarián nebyl, takže je to napůl reálný a napůl vysněný strýc. Znám ale v současné době lidi, kteří žijí ve spojení s přírodou, jsou vegetariáni a odešli z města na vesnici. Takových lidí, jako je můj knižní Tonda, je dost.
Vy sama nejíte maso, jak jste k tomu dospěla?
Vždycky jsem měla hezký vztah ke zvířatům, a pak jsem prožila něco otřesného. Viděla jsem, jak se na honu vyvrhují kanci. Udělalo se mi z toho špatně. Něco jsem v té době také o vegetariánství četla, přemýšlela jsem o tom i z duchovního hlediska a najednou mi přišlo úplně přirozené nejíst maso, a tak to vidím dodnes. Už patnáct let.
Vegetariánem se vedle vás stal manžel i maminka, ale i vaši synové. Neměla jste s tím problémy u pediatrů?
Samozřejmě že mi to vyčítali. Ale moji synové se mi nenarodili náhodou, oni si mě vybrali a věděli proč. Jsou vegetariáni a myslím, že jsou spokojení a zdraví. Našla jsem si holt lékařku vegetariánku a tím se problém vyřešil.
Proč jste vlastně vyrůstala u babičky?
Můj biologický otec je z Tunisu. Studoval v Praze, ale máma s ním pak nechtěla odjet z republiky, a tak odešel sám. Než si máma našla v Praze bydlení a než si vzala tátu, který mě celý život vychovával, žila jsem až do druhé třídy u babičky.
Navštěvujete se s otcem Tunisanem?
Nemám moc ráda, když lidé takhle zveřejňují své osudy, vaše otázky mi připadají dost intimní, ale budu se na to dívat jako na příběh se šťastným koncem. Ne, viděla jsem ho jen jednou, když mi bylo 18. Žije v Kanadě. Už pár let si říkám, že ho půjdu na ambasádu hledat, protože přes internet se mi to nepovedlo. Jednou to udělám. A měla bych brzo, aby mi třeba neumřel... Tenkrát, když jsme se viděli naposledy, se dost snažil, abychom měli hezký vztah, ale já jsem to tehdy nechápala a byla jsem na něj tvrdá. Řekla jsem mu, že nás opustil, vykašlal se na mě, tak ať si teď trhne nohou a hrdě jsem odjela. Mládí. Ještě chvíli se snažil, ale já neměla zájem. Říkal mi, že se kvůli mně v Kanadě trápil a chodil dokonce k psychologovi. Dneska už vím, že to mezi ním a mámou mohlo být složité. Nicméně si myslím, že by se tatínkové ani maminky nikdy neměli přestat zajímat o svoje děti, ať se děje co se děje...
Možná vám přál novou rodinu a nechtěl dělat problémy s komunisty. Dopisovat si na západ bylo přece velmi podezřelé.
To je nesmysl. Ani nevěděl, jestli žiju. Já bych se o kontakt s rodinou prostě snažila za každou cenu, aspoň jednou za rok na Vánoce a na narozeniny. Nicméně náš vztah cítím jako něco, co ještě musím vyřešit. Taky jsem mu už odpustila, kdybych to neudělala, tak ublížím sama sobě.
Když jste se potkali, uměl ještě česky?
Uměl dobře. Je to zvláštní okamžik, vidět po takové době svého otce. Zarazila mě fyzická podoba i to, že chodí úplně stejně jako já. Krev holt není voda. Ale jinak s ním nemám vůbec nic společného. Pro mě je můj otec druhej táta. Teď si rozumíme líp než kdykoli předtím. Ale hlavně si myslím že jsem především celá matka. Obě jsme hodně rychlé, máme stejné pohyby. Matce je 64, vypadá výborně. Má tu krásnou vlastnost, že se v každém věku stále učí. Na dovolené sedíme večer na baru a ona se kamarádí s mladejma, je oblíbená. Je prostě dobrá.
Vaše dětská hrdinka chodí s babičkou do kostela. Jste věřící?
Jsem katolička a pravidelně chodím do kostela. I kluci mají mše v rámci výuky, protože chodí k Voršilkám a jak já, tak oni jsme z té školy nadšeni. Jejich tatínek je pro změnu buddhista, a tak si jednou budou moct sami vybrat. Hlavně chci, aby věděli, že existují také jiné než jen materiální věci.
Před třemi lety jste se vydala do Indie, i v knížce si strýc přivezl z Indie suvenýry. Co máte s tou Indií?
Indie mi připomíná zhuštěný svět. Barvy jsou barevnější, vůně voňavější, na jedné straně je tam strašná bída, na druhé bohatství. Indie je úžasně intenzivní. Cítila jsem se tam moc šťastná. Přitom nemůžu říct, že bych ji znala, jen jsem tam na necelé tři týdny nahlédla. Až tam pojedu podruhé, tak alespoň na tři měsíce nebo na půl roku.
Proč jste vyrazila právě do Indie?
To byla náhoda. Vzala mě s sebou moje kamarádka, která má obchod s látkami. Jely jsme bez plánu, jen s báglama. Vždycky večer jsme se dohodly, kam pojedeme druhý den. Zažily jsme neuvěřitelné věci včetně návštěvy indické rodiny.
"Čím jsem starší, tím se cítím líp," to jsou vaše slova. Stále platí?
Člověk si s věkem urovná priority, to ho uklidní a čím dál víc ví, co chce a naučí se dělat si život sám pro sebe hezký a je mu nejlépe, když je jen sám se sebou. A stárnutí? Mám pocit, že i vypadám líp a líp.
Navzdory svému povolání jste introvert a samotář?
Na to bohužel nemám čas, ale vím, že to jednou přijde. Kluci vyletí z hnízda a mně narostou křídla.
Kam poletíte?
Do Indie.
Na důchod?
To ne, ale chtěla bych tam trávit víc času.
Od čtyř let jste prý chtěla být herečka. Teď jste napsala knížku. Nikdy jste výběru povolání nelitovala?
To ne, ale samozřejmě jsem přemýšlela jaké by to bylo, být třeba spisovatelkou, kdyby mi to šlo. Psaní má v sobě úžasnou svobodu v čase. Asi bych byla spokojenější, ale herectví miluju a myslím, že jsem se rozhodla dobře.
Chcete v psaní pokračovat?
Určitě chci psát pro děti. Jednu knížku dopisuji a budu ráda, když mi ji někdo vydá.
O čem bude?
Je to vyprávění o třech vílách, takových těch s malými křídly. Jsou to sestry, každá charakterově jiná a každá jedinečná, i když to zpočátku vypadá, že jen ta jedna je správná. Jmenují se Fiflenka, Julinka, která se ráda učí a má ráda lidi, a ta hodná starostlivá je Voněnka.
Která z nich jste nejvíc Vy?
Myslím, že jsem ve všech.
|
Nela Boudová se narodila se 1. 12. 1967 a do devíti let ji vychovávala babička. Od šesté do osmé třídy žila v NDR.Vystudovala státní konzervatoř, hrála v divadlech v Karlových Varech, v Českých Budějovicích, Kladně, v Divadle Za branou 2 Otomara Krejči, v divadle Labyrint. |
