Marie Klausová vedla syna pevnou rukou

aktualizováno 
Malovala, psala, verše, vychovala prezidenta. Mezi Marií Klausovou a jejím synem Václavem byl odjakživa důvěrný vztah. Vládla přísně a on ji respektoval. Ve čtvrtek se s ní rodina v Praze naposledy rozloučila.

Marie Klausová a její syn Václav Klaus | foto: MF DNES

O svém synovi mluvila zásadně pochvalně, jen jednou, když se chystala na rodinnou
oslavu svých devadesátin, uklouzl jí před novináři nečekaný povzdech: „Já bych si hlavně přála, aby mě Vašek pořád nerozčiloval tím, jak mi říká, co mám dělat…“

Oznámení o její smrti se v sobotu dostalo mezi hlavní zprávy dne nejen proto, že byla matkou prezidenta.

Ve chvíli, kdy byl Václav Klaus zvolen hlavou státu, zařadili se ti dva mezi nejsledovanější dvojice naší politické scény.

Syn a matka. Vědělo se, že jí denně telefonuje, posílá květiny, navštěvuje tak často, jak to jen jde. Že na Hradě uspořádal velkou oslavu jejích narozenin, v Lánech pro ni dal upravit pokoj, a když před dvěma lety upadla a zlomila si nohu v krčku, chodil za ní do nemocnice takřka denně.

Dokonce při nedávném rozhovoru pro MF DNES si Václav Klaus vyhradil, že má jen 35 minut, protože pak odjíždí za maminkou. A čas přesně dodržel.

Volal jí po každém důležitém politickém jednání a leckdo byl ochotný věřit, že volal i před ním, aby s ní konzultoval, co říkat. Dokonce se vynořily spekulace, že se tak dlouho bránil deregulaci nájemného, protože si ho maminka-důchodkyně nepřála.

„Nesmysl,“ tvrdí lidé z jejich okolí. „Ten vztah se zbytečně démonizoval. Měl ji prostě rád a choval se slušně. Když mu emigrovala sestra a zemřel otec, považoval za samozřejmé, že je na něm, aby se o ni postaral.“

Babička z Tyláčku

Dokud ještě zůstávala při síle, otevírala novinářům dveře celkem vstřícně. Bydlela na rohu Tylova náměstí, nad restaurací McDonald’s, v klasickém vinohradském bytě. Komfort tak akorát, zařízení spíš skromné.

Nastěhovala se sem ještě jako Marie Kailová, tady se těsně před válkou seznámila se svým sousedem Václavem Klausem, který se krátce předtím vrátil ze Zakarpatské Rusi za zabrané Maďary. A tu adresu vlastně nikdy neopustila.

Byl to takový tradiční domov. S botníkem a závěsem v předsíni, vázičkami na komodě, fotografiemi, obrázky, trochu prošlapaným kobercem.

Když sem člověk přišel, něco z prezidentovy duše pochopil. Tady se proti rodičům zřejmě nerevoltovalo. Vypadala v tom prostředí spokojeně. Drobná, hubená, s tváří poznamenanou věkem, ale s gesty pořád ráznými a temperamentními. Mluvit o oblíbeném tématu všech matek (o svých dětech) jí nedělalo potíže.

Ochotně listovala v památníčcích, snášela fotografie. Její děti byly očividně její největší dílo. Rodem byla Pražačka, ale kořeny sahala do jižních Čech k Miroticům, kde se narodil její dědeček Otto Kail. Mimochodem, právě Ottovu sestru Marinu si vzal Mikoláš Aleš, a tak se dostal do rodiny. Paní Klausová s ním tedy pokrevně spřízněná nebyla, ale možná kdysi o prázdninách v Miroticích u něj nějakou inspiraci pro svoje výtvarné sklony našla. Vyučila se v měleckoprůmyslovém ateliéru a na Tylově náměstí v domě, kde bydlela, si založila malý ateliér bytových dekorací.

„Pro nás vnoučata to byla babička z Tyláčku,“ vzpomínal na čtvrtečním pohřbu její vnuk Václav.

Z její básnické sbírky

Marie Klausová ráda psala básničky, z nichž některé vydala ve sbírce Pozdní láska. Touto básní sbírka začíná.

První láska
Bylo mi sedmnáct let
svět kolem byl jediný květ
hvězdy mi rozmarně podával
a sliboval cosi
Nevěděla jsem ještě nic
nic – vůbec nic –
ale mé nitro se chvělo
a sladce hrálo
všeho bylo hodně i málo
a vše provázely hnědé oči
Trochu posměšně
jiskřivě i sametově
trochu s nadhledem
vždyť o tři roky starší byl
a vědom si toho
Jen chvílemi jsem v oči mu nahlédla
– déle setrvat jsem se bála –
snad nechtěla jsem vůbec nic
snad hodně jsem si přála
Měl hnědé oči sametové
„Všichni jsme znali její útulný byt se spoustou květin a obrazů. Malovala ráda a dobře. Pamatuji jako dítě, že když dostala květinu, a to bylo často, vytáhla olejové barvičky a namalovala ji. Jen tak, za několik minut.“

Když se jí narodili syn a dcera, časem rezignovala na ambice a zůstala v domácnosti, soustředěná na jejich výchovu.

„Jako děvče jsem snila o studiích,“ vzpomínala později. Mně se to nepodařilo, proto jsem tak lpěla na tom, aby na školy mohly moje děti.“

Věnovala tomu všechno. Její muž je přitáhl ke sportu: k lyžím, tenisu, turistice. Ona hlídala všechno ostatní a vládla pevnou rukou.

„Pamatuji si ji jako noblesní dámu, která milovala výtvarné umění a hudbu, hrozně chytrá, oduševnělá osobnost…“ vzpomínala nedávno pro časopis Euro Alena Pazderová ze Sudoměřic, kam v 60. letech Klausovi jezdili na prázdniny. „Moc dbala o své děti. Nepotrpěla si na majetek, kladla důraz na vzdělání.“

A vnuk Marie Klausové Václav k tomu dodává: „Babička žila celý život velmi skromně. Tak skromně, jak si z dnešní mladší generace nikdo neumí představit.“

„Ač bez formálního vzdělání, měla sklony svým způsobem intelektuálské,“ napsal poněkud koženě o své matce Václav Klaus. Malovala, vyšívala, psala básně, které si sama vydávala.

Jsem apolitický člověk

A bylo v ní hodně ze staré školy. Ze způsobů, ve kterých sama vyrostla. „Naše rodina byla průměrná a nijak malebná,“ vzpomínala na svoje dětství. „Ale měla jsem strašně hodnou maminku. Když zemřela, truchlilo celé okolí, a tenkrát jsem pochopila, kolik lidí ji znalo. Ohromně dobrotivý člověk.“ Styl soudržné, tradiční rodiny pak udržovala ve své vlastní domácnosti. Možná proto je Václav Klaus tak zdrženlivý ve věci homosexuálních svazků. Atmosféra, ve které byl vychováván, měla k podobným revolucím daleko.

Doma u Klausů byly rodičovské síly rozloženy prakticky: maminka byla stále potomkům k dispozici a starala se o ně, otec, který vydělával, jezdil často na služební cesty a leckdy přes týden nebyl doma.

„Děti ale miloval bezvýhradně, a protože někdo musel být přísnější, spadlo to na mě,“ mnohokrát odpovídala Marie Klausová na otázku, jaký byl vztah syna a otce. Kdysi svému synovi napsal do památníčku: „Vašku – můj malý kamaráde, dobrý vítr do Tvých plachet přeje Ti Tvůj tatínek.“

Sama se nikdy prosazovat neuměla, tyhle geny po ní syn nezdědil, tomu, co je spojovalo, říkala spíš důvěrnost. „Byli jsme si blízcí vždycky. Odmalička. Přiběhl ze školy a hned ze sebe sypal, co se mu přihodilo, co se mu povedlo nebo nepovedlo.

Do maturity jsem ještě věděla, o čem je řeč, pak už ne. To už jsem jen poslouchala a přitakala, aby měl dojem, že mu rozumím.“

V roce 1968 jí emigrovala dcera, o šest let později zemřel manžel. Tenkrát šla znovu pracovat, jako pokladní a průvodkyně v pražské Špálově galerii. Zpětně to považovala za jedno z nejšťastnějších období života.

Polistopadovou synovu kariéru sledovala pozorně a taky ji komentovala, jejich debaty byly údajně občas bouřlivější, ale zůstala přesvědčená, že nikdy nepřekročila hranice, které jí náležely. „Jsem apolitický člověk,“ přiznávala, „naučila jsem se tomu věnovat pozornost, až když jsem synovi začala fandit. Svoje názory si vždycky tvořil sám. Dokonce když v 60. letech psal pod pseudonymem pro Literární noviny, Tvář nebo Zítřek, ani mi neřekl, že to je on. Bál se, abych neměla strach.

A to bych taky měla.“ Její rady se spíš soustřeďovaly na okruh: buď laskavý, srdečný, nenech se vyprovokovat... Zakládala si na tom, že ona vyjde s každým.

„Ohromně uměla udržovat kontakty s lidmi,“ říká její vnuk Václav. „Jestli je na světě jediný člověk, který odpověděl na každý dopis, pak to byla ona. Věnovala se návštěvám a udržovala množství známostí často s lidmi o generaci či dvě mladšími. Ještě v posledních dnech, kdy už neměla skoro sílu mluvit, za každou návštěvu v nemocnici poděkovala.“

Mělo své pro i proti, že ji veřejnost většinou brala tak, jak vnímá Václava Klause. Jeho nepřátelé v ní viděli paní, která syna ovládá a plete se mu do politiky, naopak prezidentovi fandové ji vnímali jako matku, která syna na jeho dráhu bezděky připravila a teď má ze své výchovy zcela přirozeně radost.

Marie Klausová sledovala svého syna v prezidentské funkci dva a půl roku. Ne každá matka hlavy státu se toho dožila. A ne každou bral její syn s takovým respektem.

Autoři:

Nejčtenější

Jsme s jedním partnerem a společně s ním máme sex, říkají dvojčata

Anna a Lucy DeCinqueovy

Sestry Anna a Lucy DeCinque (33) se považují za nejvíce identická dvojčata na světě. Absolvovaly plastické operace, aby...

Sympatický kamioňák Zdeněk z Výměny manželek přišel o nohy při nehodě

Rodina z Přelovice nesnáší nudu a neustále něco podniká. Zdeněk ve volném čase...

Život si s osudem akční rodiny z Přelovic krutě zahrál. Tatínkovi Zdeňkovi museli po těžké autonehodě amputovat obě...

Jsem těhotná, oznámila v průběhu Výměny manželek jedna z nich

Výměna manželek

Vztah Aleny a Tondy, kteří mají tříletou dceru, trpí nejen nedostatkem peněz, ale především konflikty s tchyní a...

Závislost na jídle mě málem zabila, říká morbidně obézní žena

Morbidně obézní žena měla před operací žaludku téměř tři sta kilogramů.

S obezitou bojovala Američanka Lacey Hodderová už jako dítě a v devětadvaceti letech měla téměř tři sta kilogramů. Když...

Zemřel legendární německý návrhář Karl Lagerfeld

Karl Lagerfeld (21. ledna 2014)

Kreativní ředitel módního domu Chanel Karl Lagerfeld zemřel v noci na 19. února po těžké nemoci ve svých 85 letech,...

Další z rubriky

OBRAZEM: Neodolatelná kráska Eva Gaborová by dnes slavila stovku

Eva Gabor

Herečka Eva Gaborová původem z Maďarska byla miláčkem diváků. Dala se na herectví stejně jako její slavnější sestra Zsa...

OBRAZEM: Pětasedmdesátiletá důchodkyně je profesionální kulturistkou

Pětasedmdesátiletá kulturistka Iris Davisová

Iris Davisová z Kalifornie má po sedmdesátce větší svaly, než měla ve dvaceti letech. Na kulturistiku se dala po...

Jaký je život v cizím těle, prozradí transgender aktivista v Rozstřelu

Ukázka z pořadu Rozstřel - Viktor Heumann

Seriál Most! oživil ve společnosti hned několik choulostivějších témat, jedním z nich je i vztah Čechů k transgender...

Najdete na iDNES.cz