Lucie Konášová: Na úspěch jsem čekala 12 let

  0:33aktualizováno  0:33
Teď je na vrcholu. Je nejžádanější českou scenáristkou, dopsala prestižní zakázku na pokračování seriálu Nemocnice na kraji města. Její cesta k úspěchu však byla těžká.

Lucie Konášová | foto: Lucie Robinson


Lucie Konášová (38)

Po FAMU pracovala v Českém deníku, Prostoru, krátce v PR agentuře. Psala pro časopisy Xantypa, Playboy a Můj dům. Kromě několika pohádek se podle jejího scénáře realizoval televizní film Vůně vanilky.

Její jméno začalo být známé poté, co napsala úspěšný seriál Dobrá čtvrť. Následoval film Anděl Páně a televizní série Operace Silver A. Má syna a je podruhé vdaná. Se svým mužem, novinářem Josefem Konášem, spolupracovala při psaní Operace Silver A a nyní čeká na natáčení jejich celovečerní film o českém konfidentovi gestapa Nachtman.


Máte nějakou profesionální deformaci? Třeba tendence dělat si do budoucna scénář svého života?

Profesionální deformaci samozřejmě mám. Pamatuju si příběhy. Naopak zapomínám tváře a jména. Lidé, které potkám na ulici, na mě musejí dvakrát promluvit, připomenout, že se známe, a já ještě pátrám odkud. Historky si ale pamatuju. Navíc nevím proč, ale lidé mi rádi vyprávějí, co zažili. Aniž bych se vyptávala.

Příběhy si zaznamenáváte s tím, že se jednou budou hodit do scénáře?

Dělám si seznam různých gagů a humorných historek. Když pak ale rozehrávám osud postavy, stává se, že se skládá z toho, co prožilo pět různých lidí.

Představovala jste si v osmnácti, co budete dělat v osmatřiceti?

Já chtěla být vždy scenáristkou.

Odkdy jste v tom měla jasno?

V deseti jsem věděla, že chci jít k filmu. Jsem typický Beran. Mám předem vytyčenou trasu a po ní šlapu dopředu.

Co jste si ale pod výrazem ‚jít k filmu‘ představovala?

Nikdy jsem nechtěla být herečkou. Váhala jsem mezi scenáristikou a filmovou architekturou, protože mě bavilo výtvarnictví. Dodnes, když píšu scénář, automaticky dávám do jeho levé strany, jak scény budou vypadat.

Dobře, takže Lucie toužila od dětství psát scénáře. Jak dlouho trvalo, než nějaký svůj viděla na obrazovce?

Dvanáct let.

Tak dlouho?

To, co mám za sebou, je přímo epopej. Na FAMU jsem se dostala na první pokus. Ale pak pořád jen píšete, nosíte náměty, otravujete v televizi. A doufáte, že jednoho dne potkáte někoho, koho zaujmete a bude ochoten vám naslouchat.

To jste fakt provozovala dvanáct let?

Za tu dobu se z mých námětů realizovaly tři pohádky. Z větších věcí nic. Jen jsem čekala.

Bylo těžké se uživit?

Od rodičů jsem si půjčovala i na zubní pastu. Sice jsem se snažila nebýt závislá na rodičích ani na manželovi a pracovala v různých časopisech a novinách, ale bylo to těžké. A úspěšnější spolužáci se na vás přitom dívají s otázkou: A proč ty ne? Na FAMU je hodně konkurenční prostředí. Pak se stal zázrak.

Povídejte.

Potkala jsem Edu Vernera, scenáristu filmu Utrpení mladého Boháčka. Potkali jsme se náhodou v televizi, kam jsem přinesla bakalářskou povídku. Samozřejmě v době, kdy Bakaláři končili, takže o ni nikdo neměl zájem. Řekl, že povídku četl a ať se za ním zastavím. Já si řekla: Jo, další starší pán, který mě bude zvát na oběd.

A pak?

Řekl, že by to viděl na scénář na film. To mě dost rozesmálo. Připadalo mi to jako malý příběh. Jenže on měl pravdu, ten potenciál velkého příběhu tu skutečně byl, takže jedině díky Edovi vznikl televizní film Vůně vanilky. Pro mě to bylo osudové setkání. Eda Verner totiž v té době těžce onemocněl. Až později mi došlo, že vlastně hledal žáka. Chtěl předat zkušenosti. Měla jsem štěstí. Spousta scenáristů takového velkého učitele nepotká. Navíc měl dar, že uměl brát ženy jako rovnocenné kolegyně.

Teď se zdá běžnější, když seriál píše žena. Ordinace, Pojišťovna, Velmi křehké vztahy, všechno je dílo ženských autorek.

Je to náhoda. U nás v ročníku jsme byli tři holky a tři kluci. Kluci většinou spíše tíhnou k filmu, holky k televizi. Možná nám lépe vyhovuje rozvláčnější styl vyprávění, ale já nerada generalizuji. Průlom způsobily sestry Bártovy, které měly velký úspěch s Rodinnými pouty. Od té doby se bere jako model: ženská autorka rovná se úspěšný seriál. Ale je to nesmysl.

Teď se podle vašeho scénáře natáčí čtvrtá řada Nemocnice na kraji města. Spíte klidně, když víte, že vás všichni budou srovnávat s Jaroslavem Dietlem?

Už s tím nic nenadělám. Ale minulý rok, kdy jsem to psala, to byl stres.

Jak jste k té práci přišla?

Náhodou. Volala mi asistentka producenta Borka Severy, že se chystá na čtvrté pokračování a jestli se chci účastnit výběru scenáristů. Já právě podepsala smlouvu na druhou řadu seriálu Dobrá čtvrť. Řekla jsem, že jsem téměř na rok zadaná. Pan Severa rozhodl, že pokud se mu moje koncepce bude líbit, velkoryse počká. Čekal tři čtvrtě roku. Moc si toho vážím.

Nechal vám při psaní volnou ruku?

Pan Severa si jen přál, ať do Nemocnice vrátím humor, protože minulá řada měla vážnější ladění, ať posílím ženské hrdinky a ať seriál dostane filmový šmrnc. Nechal na mně, které postavy tam nechám, které přibudou.

Mohla byste třeba nechat v prvním díle doktora Blažeje znásilnit sestřičku a poslat ho za to do vězení?

To těžko, už z podstaty té figury si něco podobného neumím představit. Když už, tak spíš naopak… Nic by totiž nemělo být samoúčelné, nelogické, jen abych diváka za každou cenu šokovala. To dopadne vždycky fiaskem.

Na třináct dílů Nemocnice jste měla rok času. Jsou to mimořádné podmínky?

Jsou královské. Ale nepředstavujte si pod tím, že jsem měla rok leháro. Scénář má asi osmdesát stránek. To je třináctkrát osmdesát. Jeden scénář čítá tak pětatřicet obrazů, to znamená přesný popis, jak se scéna bude odehrávat, kde a kdy, a rozepsání děje, tedy co kdo bude říkat, dělat... Do osmi měsíců musela být hotová první verze celého seriálu. Průběžně jsem se však stále musela vracet na začátek a dělat úpravy, protože postavy se musí stále potkávat, nesmí uniknout sebemenší motiv, každý mikropříběh potřebuje svoji pointu. Ale přesto je rok na práci luxus. Komerční televize berou autorům scénáře rovnou ze stolu. Není čas vracet se v textu a cizelovat.

Píšete každý den?

Ano.

Každý den vám to jde?

U seriálu bohužel musí, na inspiraci se nedá čekat. Někdy se na celý den zaseknu na jednom obrazu. Někdy se musím zvednout a zaběhnout se podívat do špitálu.

Počkejte, proč?

Chcete konkrétní příklad? Měla jsem v první verzi scénáře malý příběh staré babičky. Bylo to o tom, jak tu babičku přivezou se zlomeninou do nemocnice, odoperují ji, vše se podaří, ale zjistí se, že má rakovinu kostí. Operací se vše rozjede a babička umře. A já se jako scenárista musím zeptat odborníků na každý detail – jak rychle to probíhá, jak se to pozná, příznaky, profesní slang, jaké léky jí budou podávat. To všechno jsou věci, které hrají a musí být správně.

Myslíte, že by vám lékaři spílali, že píšete hlouposti?

Nemůžu přece sklouznout do banalit a blbostí. Pak vidím, jak v seriálu Chirurgové probíhá operace srdce ve výtahu a pacient ji navíc přežije. Když jsem o tom mluvila s profesorem Benešem, který mi dělá poradce přes neurochirurgické zákroky, tak se svíjel smíchy. Naopak, Jaroslav Dietl měl tyto odborné věci perfektně ošetřené. Jeden lékař mi vyprávěl, že když vysílali první Nemocnici, skončil právě školu a nastoupil do oblastního špitálu. S ostatními doktory se na seriál pilně díval, protože tam viděl zákroky, které se běžně dělaly v zahraničí. U nás tehdy ještě nebyly běžné. Prý zírali.

Zasedáte k psaní vždy v určitou dobu?

Většinou si psaní nechávám na noc, kdy nemusím zvedat telefony a nikdo mě neruší. Ráno mezi devátou a desátou obvykle sedám k počítači. Projdu, co jsem napsala, rozvrhnu si práci, seženu informace. Těžké věci si nechám na noc a pak píšu třeba do tří do rána.

Když píšete, nikdo z rodiny vás nesmí vyrušovat?

Manžel i syn sice vědí, že maminka píše, přesto do toho pořád slyším: Mami, kde je to? Mami, podáš mi to?

Kolik je synovi roků?

Sedm. Prvňáček.

Aha. Tak to jste si užila velké rozhodování s vybíráním školy?

Ani ne. Chodí do školy normální, státní. Hlavní kritérium bylo, že je za rohem. Tři minuty od místa, kde bydlíme.

Neuvažovala jste o soukromé škole? Dělá to dnes snad každý, kdo si ji trochu může dovolit.

Ne. Připadá mi to jako tahák na peníze. Nechci, aby se dítě už v první třídě poměřovalo s ostatními, kdo má dražší trendy adidasky, čí tatínek zaplatil škole bazén.

Rodiče očekávají, že z elitní školy má dítě našlápnuto k úspěchu, protože se už od dětství stýká s vrstevníky z úspěšných rodin. Vy to tak nevnímáte?

To mi připadá jako divný přístup. Dítě přece pak stejně bude žít v normálním světě a potkávat se s různými lidmi. Nejsme v Indii, kde má společnost dokonale neprostupně oddělené kasty. Já je rozhodně nemíním vytvářet. Myslím, že je zdravější, když se promíchají děti z různých prostředí.

Máte ráda velkou společnost, nebo jste spíše samotářka?

Ze své branže mám přátel minimum. Večírky příliš neobcházím. Spíše zveme přátele domů. Děti se společně rvou v pokoji a my máme klid. Vaříme. Jsem ráda, že se tento trend společného vaření zase vrátil. Když jsem byla malá, jezdili jsme k příbuzným na Šumavu. Na stole byla husa, spousta koláčů. Měla jsem tahle velká rodinná setkání moc ráda.

Vaříte ráda?

Jen jídla, která dáte do trouby a ona si tam sama pracují. Třeba právě tu husu.

Měla jste někdy pocit, že kdybyste byla muž, byla by vaše cesta k úspěchu snadnější?

Takovou otázkou se vůbec nezabývám. Myslím, že ženy, které stojí o to, prosadit se, to dokážou. Vemte si v naší branži Helenu Třeštíkovou či Olgu Sommerovou. Řeči o podceňování a utlačování žen nemám moc ráda. Když se Bénazír Bhuttová dokázala v muslimském světě stát předsedkyní vlády, tak není o čem pochybovat. Já jsem ale solitér. Vyhovuje mi být na volné noze, nikdy jsem netoužila něco řídit, někomu šéfovat. Možná je to socialistickou výchovou, ale mám problém po někom něco chtít. Bylo by mi nepříjemné sekretářce říct, ať mi uvaří kafe.

Ve kterém věku jste se cítila nejlépe?

Teď, po třicítce. Splnily se mi věci, po kterých jsem toužila. Jako by se věkem i rodičovstvím otevřely moje rezervy.

Nemáte pocit žen blížících se čtyřicítce, že už stárnou?

Myslím, že normálnímu člověku, a to i ženě, je to jedno. Dělala jsem jednou pro časopis Xantypa rozhovor se zpěvačkou Inkou Zemánkovou. Celý život věnovala strašlivému úsilí utajit svůj věk. Říkala mi jedna produkční z televize, že když s ní sepisovali smlouvy, nikdy nepřinesla občanku. Mlžila, udávala různá data narození. Nikdo nevěděl, kolik jí je. Vypadalo to, že svou slavnou píseň Slunečnice musela nazpívat jako desetiletá. Byla to profesionálka, velice se udržovala, věděla, že v showbyznysu se živí svým exteriérem a že mládí má nejvyšší cenu. Teď toto naštěstí vychází z módy. Myslím, že se ženy naopak pyšní tím, že jim je už více let a stále vypadají dobře. V tomto směru žijeme určitě v dobré době.


Nejčtenější

Jsme s jedním partnerem a společně s ním máme sex, říkají dvojčata

Anna a Lucy DeCinqueovy

Sestry Anna a Lucy DeCinque (33) se považují za nejvíce identická dvojčata na světě. Absolvovaly plastické operace, aby...

Sympatický kamioňák Zdeněk z Výměny manželek přišel o nohy při nehodě

Rodina z Přelovice nesnáší nudu a neustále něco podniká. Zdeněk ve volném čase...

Život si s osudem akční rodiny z Přelovic krutě zahrál. Tatínkovi Zdeňkovi museli po těžké autonehodě amputovat obě...

Jsem těhotná, oznámila v průběhu Výměny manželek jedna z nich

Výměna manželek

Vztah Aleny a Tondy, kteří mají tříletou dceru, trpí nejen nedostatkem peněz, ale především konflikty s tchyní a...

Závislost na jídle mě málem zabila, říká morbidně obézní žena

Morbidně obézní žena měla před operací žaludku téměř tři sta kilogramů.

S obezitou bojovala Američanka Lacey Hodderová už jako dítě a v devětadvaceti letech měla téměř tři sta kilogramů. Když...

Už mám odseriálováno, říká herečka Alena Antalová

Alena Antalová

Prorazila jako herečka v Četnických humoreskách a Pojišťovně štěstí, teď se Alena Antalová objeví po boku Jaromíra...

Další z rubriky

OBRAZEM: Chtěli ušetřit na plastické operaci a vymstilo se jim to

Nepovedené plastiky

Při plastických operacích se nevyplácí šetřit. Někteří lidé se však nenechali odradit odstrašujícími případy a stejně...

Sympatický kamioňák Zdeněk z Výměny manželek přišel o nohy při nehodě

Rodina z Přelovice nesnáší nudu a neustále něco podniká. Zdeněk ve volném čase...

Život si s osudem akční rodiny z Přelovic krutě zahrál. Tatínkovi Zdeňkovi museli po těžké autonehodě amputovat obě...

Jsme s jedním partnerem a společně s ním máme sex, říkají dvojčata

Anna a Lucy DeCinqueovy

Sestry Anna a Lucy DeCinque (33) se považují za nejvíce identická dvojčata na světě. Absolvovaly plastické operace, aby...

Najdete na iDNES.cz