Ačkoli je její prací pomáhat lidem v odboji jako třeba v současnosti ve Venezuele, která se už před třemi lety stala rizikovou oblastí, při pracovních cestách se nebojí.
„Bezpečnost naše i místních lidí, se kterými pracujeme, je pro nás důležitá. Určité riziko tam tedy je, ale já si ho moc nepřipouštím. Každý z kolegů si asi zažil nějakou dramatickou chvilku, přesto mám pocit, že jako lidé zvenčí, z ciziny máme určitou imunitu. Nejtěžší je to právě pro místní, ti útlak odnášejí skutečně,“ naráží na loňské události během politické krize v Nikaragui a dlouhotrvající protesty ve Venezuele, kde letos zahynulo několik desítek lidí.
Protože tam na konci roku pracovně byla, má reálnou představu o tom, jak tam vypadá každodenní život.
„Problém je se základními potřebami. Lidé tam neustále něco potřebují a prakticky všechno je tam špatně. Vláda neinvestovala do infrastruktury, takže spoustě lidí teče špatná voda nebo žádná. Nefunguje tam doprava. Učitelé emigrují, protože mají málo peněz. Když přijdou děti do školy, už je často nemá kdo učit. Ale ony do té školy kolikrát ani nepřijdou. Mají hlad nebo jsou nemocné. Všechno je tam problém a všechno závisí na penězích. Podle našich odhadů jsou až dvě třetiny lidí pod hranicí chudoby, někdy extrémní chudoby. Pokud ale někdo má hodně peněz, žije relativně normálně,“ vypráví poloviční Kostaričanka, která se narodila ve slovenské Nitře, ale od dětství vyrůstala v Praze na sídlišti.
Kromě jazykové vybavenosti a původu pro ni bylo při výběru zaměstnání rozhodující studium v Mexiku.
Lucia Argüellová (28)
|
„Žijete si v pohodlném světě, kde se vás bezpráví příliš nedotýká. V Mexiku jsem se ocitla v úplně jiné situaci. Měla jsem našetřené peníze, ale ty mi ke konci pobytu docházely, a protože jsem nedala úředníkům úplatek ani si nezaplatila právníka, neprodloužili mi včas studijní vízum a já tam čtyři měsíce byla nelegálně. Když máte málo peněz, zjistíte, jak jste bezbranná. V té době jsem začala studovat demokratické procesy, autoritářské režimy a lidská práva. Bylo mi to blízké, chtěla jsem se tomu věnovat a už na škole jsem se rozhlížela, co bych mohla dělat. Myslela jsem si, že práci v oboru v Česku nenajdu, ale pak jsem objevila inzerát, že Člověk v tísni hledá někoho pro lidskoprávní oddělení. To bylo přesně pro mě. Vzali mě a časem jsem dostala na starost pět zemí - Honduras, Kubu, Ekvádor, Nikaraguu a Venezuelu,“ popisuje mladá aktivistka, která i v soukromí procestovala množství zemí přes couchsurfing.
„Mluví se o tom jako o platformě, ale jde o komunitu lidí, která si pomáhá tím, že když někdo někam cestuje a v daném místě nikoho nezná, tak u nich může přespat, naučit se něco o tom místě, o životě v té zemi. Vyrazit někam a udělat si selfíčko před monumentem je podle mě největší povrchnost moderního turismu. Mě spíš baví si s místními lidmi povídat o historii, politice, nechat si od nich uvařit a na oplátku je pozvat na pivo. Být s nimi,“ vysvětluje.
Ani při těchto cestách nemá strach. „Lidé v naší společnosti, především tady v Evropě, se čím dál víc zavírají neznámu. Přece si nemůžu vzít nějakého cizince domů, vždyť mi něco ukradne! Za vším vidí problém. Ale když přestanete problémy hledat a začnete se lidem otvírat, tak bude všechno v pořádku. Není nad to, nabídnout někomu pomoc a umět ji také přijmout.“
