Když poprvé vyrazila do Japonska, bylo jí sedmnáct. „Moje kamarádka z kurzu japonštiny tehdy přišla s tím, že má možnost se tam podívat a bydlet zadarmo u známého. Chtěla jet s někým, aby necestovala sama. Já byla v té době do Japonska již hodně zapálená a přišla jsem domů s vytřeštěnýma očima, že mám tuhle možnost,“ vzpomíná Anna Cima. Rodiče tehdy dali dohromady potřebné peníze a dovolili jí vyrazit. „Budu jim za to navždy vděčná,“ dodává.
Japonsko v té době už nekriticky zbožňovala, měla určité představy, co čekat a na místě ji nic negativně nezaskočilo. Nadšení ze země se jen potvrdilo. Naštěstí. „Nedošlo k žádné deziluzi, což bylo skvělé, protože kdyby to bylo obráceně, tak nevím, kde bych skončila,“ směje se Anna Cima, která se tenkrát rozhodla, kterým směrem se v životě vydá. „Vracela jsem se s tím, že si dodělám rok na střední škole a nepůjdu nikam jinam než na japanologii. Nic jiného pro mě neexistovalo“.
Přijímací zkoušky na vysokou byly obtížné. Obsahovaly dlouhý test z japonských reálií – z historie, literatury, společnosti a politiky, zkoušku ze dvou světových jazyků, japonských slabičných abeced a esej na zadané téma. Byl to široký záběr, na který se nedalo připravit jinak než četbou a studováním informací.
Zájem o japanologii byl tehdy obrovský, hlásilo se asi dvě stě padesát uchazečů. Brali asi dvacet. „Byla jsem hodně našprtaná, ale měla jsem štěstí, že jsem to zvládla a dostala se. Kdybych dostala druhou variantu testu, klidně se mohlo stát, že bych neuspěla,“ přemýšlí Anna Cima.
Škola ji kromě jiného naučila také znalost kulturních odlišností. „Ze školy jsem vyšla dobře vybavená, takže základní znalost etikety, třeba to, že v Japonsku se nesmrká na veřejnosti a podobně, samozřejmě znám a dodržuji. Ale občas se mi povede jazykový trapas. Zaměním nějaké slovo za jiné, které zní podobně, a mám pocit, že jsem ho použila správně. Potom se divím, že se na mě lidé dívají divně,“ přiznává Anna Cima.
Anna Cima (26)
|
Ta dnes žije v Japonsku spolu s manželem, který je také japanolog. „Ve čtyřiadvaceti jsme se vzali a o rok později jsme oba získali stipendium na univerzitách v hlavním městě. Dnes žijeme v prefektuře Saitama, asi dvacet minut rychlíkem od stanice Ikebukuro v Tokiu,“ vysvětluje Anna Cima, která říká, že na tamní horka si nikdy nezvykne. Ta letošní byla extrémní. V létě bylo i 43 stupňů Celsia. Vnitřní prostory v zemi jsou klimatizované, ale přechody z extrémního vedra do vychlazených prostor také nejsou ideální.
Nezvykla si ani na sezení na zemi, ale to jen proto, že jako dítě měla autonehodu a pořádně neohne pravou nohu. „Proto když někam jdeme, dopředu se ptám, jak se tam sedí, a vybíráme si místa ideálně podle toho, kde mají židle,“ vysvětluje Anna Cima, které země nastavila určité zrcadlo.
„S manželem jsme až v Japonsku zjistili, jak moc jsme sarkastičtí, že máme neustálou potřebu věčně něco srážet a komentovat. Japonci to často nechápou a ptají se, jestli je všechno v pořádku, jestli se něco neděje. Ale jinak mají smysl pro humor,“ popisuje.
Co bude dál, to Anna Cima zatím netuší. V Japonsku bude s manželem do začátku příštího roku, než jim vyprší stipendium. Pak se uvidí. Jedna možnost je zůstat, ale rozhodnuti ještě nejsou. Přece jen jde o velký životní krok, který ovlivní nejen je, ale i celou rodinu v Česku.
