Jak ženy zvládají diplomacii?

Kolik českých žen se pohybuje v diplomacii a zastupuje naši zemi v zahraničí? Odpověď je prostá: příliš málo.

Jaroslava Moserová s dalšími senátory a prezidentem Klausem (2004) | foto: ČTK

V současnosti má česká diplomacie v zahraničních zastoupeních na nejvyšších, tedy velvyslaneckých pozicích z osmdesáti devíti jen osm žen. V Bolívii zastupuje Českou republiku Věra Zemanová, v Malajsii Dana Huňátová. Maroko, Mauretánie a Senegal se mohou pochlubit Eleonorou Urbanovou. Velvyslanectví v Řecku zase Hanou Mottlovou. Ve Slovinsku Ivana Hlavsová, ve Spojených arabských emirátech šéfuje Věra Jeřábková. Severské Švédsko obsadila Marie Chatardová a ankarskou ambasádu Eva Filipi. Na nižší úrovni pak českou misi v Palestině vede "velvyslanecký rada" Eliška Žigová.

Trochu odlišná situace je ale na honorárních konzulátech a ještě o něco lepší na českých centrech v zahraničí. Na nejvyšších postech naší diplomacie však ženy nedosahují ani poměru mužů a žen v české Poslanecké sněmovně, který po letošních volbách dělá, především díky zeleným a komunistickým poslankyním, 15,5 procenta.

Přitom to po sametové revoluci začalo tak dobře. Hned v roce 1991 vyslala ČSFR do právě spřátelených USA Ritu Klímovou, a i když po jejím úmrtí v roce 1993 tento atraktivní post přejímali už samí muži, její prvenství je úspěchem.

V nedávné minulosti bylo v české diplomacii několik žen, které vzbudily pozornost. Kromě Jany Hybáškové je to třeba Janina Hřebíčková, která zaměstnávala od dubna 2003 česká média, když se stala českou koordinátorkou v Úřadu pro rekonstrukci a humanitární zda se chceme snažit. pomoc v Iráku, kde působila do prosince téhož roku. Z Bagdádu odešla po teroristickém útoku na misi OSN. Českých, respektive ještě federálně československých velvyslankyň po světě bylo trochu více - jmenujme například dnes již zesnulou Jaroslavu Moserovou, zastupující v letech 1991-1993 ČSFR a ČR v Austrálii a na Novém Zélandu.

Tradice žen v diplomacii je přitom u nás záviděníhodně dlouhá. První zdokumentovanou diplomatkou v našich zemích se stala Mlada, dcera přemyslovského knížete Boleslava I., kterou její otec vyslal počátkem 60. let 10. století do Říma k papeži Janovi XIII.

Středověké šlechtické slečny mnoho možností neměly, většinou je pro(v)dali nebo - měly-li více štěstí - se směly věnovat tehdy poněkud svobodnější cestě, duchovní. Jako například Anežka Česká a její intenzivní korespondence se sv. Klárou. Její méně známá sestra Blažena Vilemína založila v Miláně své vlastní charismatické hnutí se silným zastoupením žen, později nazývané vilemité.

I Johanka z Rožmitálu, manželka "husitského" krále Jiříka z Poděbrad a zvolená česká královna, byla žhavá do politiky a hodně se zasloužila nejen o kariéru svého muže, ale i o volbu dalšího českého krále, Vladislava Jagellonského. A v dobách třicetileté války a rekatolizace se tu a tam vyskytla žena jako Polyxena z Pernštejna, úspěšná ve správě zděděných statků i v mezinárodních vztazích.

Na počátku nového tisíciletí se nám politika i diplomacie ochotně otevírají. Jde jen o to, zda se chceme snažit.

JAROSLAVA MOSEROVÁ
* Lékařka, velvyslankyně, senátorka, spisovatelka, překladatelka, kandidátka na prezidentku. Letos zemřela.
* Řekla o politice: "Bojím se těch, kdo se považují za neomylné... Doufám však, že jejich bohorovnost zmaří jejich vlastní, nepřiznané chyby, a že se naši lidé naučí žít v demokracii..."

JANINA HŘEBÍČKOVÁ
* Má za sebou rozsáhlou zkušenost s krizovými regiony. Pro různé mezinárodní organizace pracovala v zemích bývalé Jugoslávie, na Blízkém východě a v Jižní Koreji. * Dnes je členkou stálé mise České republiky při OSN.
* Řekla o diplomacii: "Mám to o něco těžší než moji mužští kolegové, ale není to nepřekonatelné... Musíte hledat cestu, ukázat, že to jde, a ono se to nakonec stane."

Zpracovaly Marie Saša Lienau, ředitelka proFem a Andrea Cerqueirová, redaktorka tiskové agentury gitA