"Může za to Bush. Tedy George Bush st. A pak také Václav Havel. Sešli se 17. 11. 1990 na Václavském náměstí. Já jsem se motal pod tribunou ve službách německé ARD. S televizním štábem jsme točili vše kolem téhle návštěvy. V početném davu jsem si všiml pohledné dívky. Vyzkoušel jsem fluidum chlapíka majícího na povel kameru a oslovil jsem ji.
Když odpověděla na pozdrav, řekl jsem si: "Hele, studentka ze Slovenska, ta bude z koleje, to by mohlo být zajímavé víkendové dobrodružství." Navíc, se Slovenkami jsem měl vždy ty nejlepší zkušenosti, byly a jsou to krásné holky. Tudíž jsem jí, ještě tajemné neznámé, s poměrně velkou nadějí podal navštívenku.
No jo, jenomže za pár dní – prý po dlouhém váhání – mi zavolala až ze Žiliny, kde žila a pracovala. Dalo to práci, ale překonala strach z neznámého zarostlého chlapíka a přijela i bez prezidentů. Načež se to nějak vyvinulo – Kampa, Staré Město, Karlův most, nějaké to deci příšerného vína... Kdo z pražských pásků by to neabsolvoval.
Je to už doba, co jsme spolu, to vám řeknu. Alena zjevně pochopila, že nás, dokonalých mužů, je prostě málo. Ne, vážně, máme se rádi – a to bude asi ten hlavní důvod, proč jsme stále spolu. Myslím, že plně dostačující."
"S mojí ženou jsem se poprvé setkal na klinice plastické chirurgie Fakultní nemocnice na Vinohradech, když tam byla vyslána na stáž z chirurgické kliniky FN Motol. Je asi obtížné přesně určit, kdo koho zaujme dříve, zda žena muže, či naopak. Obecnou pravdou však je, že žena nemusí být krásná, a přitom nás osloví více než jiné, protože má pro nás charisma, líbí se nám její držení těla i chůze, je vřelá, empatická, zkrátka pro nás okouzlující.
Naproti tomu se častokrát setkávám se ženami, které obdařila příroda nevšední krásou, pravidelností rysů, které však působí studeně až chladně a pro nás nepřitažlivě. Pro mě musí mít bezesporu určité rysy krásy, aby se mi líbila.
A pokud taková existuje, potom povýšení mého prvního dojmu už pouze stačí, aby byla přiměřeně inteligentní, skromná a také trochu sebevědomá.
Protože právě dostatečné sebevědomí, při ostatních jejích kvalitách, dokresluje osobnost. A moje žena Soňa tyto vlastnosti rozhodně má. Samozřejmě jako v každém manželství je někdy bouře, a to nemalá, ale po ní zatím vždy vysvitlo alespoň malé sluníčko.
Pravděpodobně i proto, že si u Soni vážím jedné další nádherné vlastnosti. Ve svém životě jsem nepoznal nikdy ženu lékařku, která by se věnovala s tak otevřeným srdcem všem nemocným, kteří ji požádali o pomoc."
"Mou ženu jsem sbalil, když mi ještě nebylo osmnáct. Ona byla (je) o pár let starší, takže vlastně nevím, jestli nesbalila ona mě, ale to už je dneska po dvaačtyřiceti letech fuk.
Byla to zpočátku i romantika se vším všudy. Moji rodiče byli staromódní, takže jsem v noci utíkal oknem a běhával tři kilometry do sousední vsi, kde Jana bydlela, abych se stihl do rána vrátit a odjet do školy jakoby nic. Pak jsem si už půjčoval tátovo kolo, abych to lépe stihl. Kvůli tomu se to i provalilo; jednou v noci jsem píchnul.
Otec na mě šel lstí. "To není žádná mladá holka," domlouval mi. "Ta už od toho vztahu očekává nějakou perspektivu. Tak si ji buď vem – nebo se s ní rozejdi." Tak ty si myslíš, že já se s ní rozejdu? říkal jsem si v duchu. A vzal jsem si ji. Natruc. A potají. Jen my dva a dva svědci. Dnes už chápu, jak to naše muselo bolet, když se to dozvěděli.
Jak jsme spolu takhle dlouho vydrželi, to už je jiná historie. Tak soukromá a tak komplikovaná, že se o tom nechci šířit. Podstatné je, že máme dvě dospělé děti, které už stojí na vlastních nohách, a naučili jsme se – jak já říkám – žít i se špatnými vlastnostmi toho druhého. Protože s dobrými vlastnostmi to umí každý…"
"Pamatuji si přesně na dny, kdy k tomu došlo. Ale vůbec to tak nemuselo být. Že se tak nakonec stalo, bylo i trochu štěstí. Poznali jsme se totiž na dětském táboře, organizovaném mým tehdejším zaměstnavatelem, kde jsme oba dělali vedoucí – Helča sportovního, já oddílového.
Ale ani jednomu se nám na tábor nechtělo, já byl tehdy v zaměstnání, Helena se den před začátkem tábora vrátila z náročné cesty z Rumunska. Naštěstí jsme si to však oba rozmysleli a na táboře se potkali. Heleny jsem si všiml hned první den, líbila se mi. Třetí den za ní přijel její bratr Jarda a neměl kde spát, tak se nastěhoval ke mně do chatky. S ním jsem se hned skamarádil a díky tomu jsem měl blíže i k Heleně.
V duchu jsem si říkal, pokud je Helča také taková jako Jarda, musí to být skvělá ženská. Netrvalo dlouho a s Helenou jsme se do sebe zamilovali. Svatba na sebe nedala dlouho čekat a letos je tomu sedmatřicet let, co jsme spolu.
I nás samozřejmě zasáhly chvilky, kdy to jiskřilo, ale oba jsme velcí bojovníci a hned tak něco nevzdáme. V každém vztahu je nutná dávka přiměřené tolerance, a protože se i dnes máme rádi, prožíváme krásné manželství."
