Hřeším. Pivo i vlašský salát si dám ráda, říká baletka

aktualizováno 
Mé představě o balerínách se Adéla Pollertová moc nevzdálila. Vypadá jako cukrová panenka, a když kráčí po pražské dlažbě, tak si ji snadno představíte jako Zlatovlásku, kterou v Národním divadle právě tančí. Pochází z rodiny známých sportovců i umělců a balet jako by v sobě obojí spojoval.

Adéla Pollertová - Baletka a studentka oboru taneční; věda na HAMU. | foto: Lucie Robinson


Adéla Pollertová (31)

Od čtyř let se věnovala moderní gymnastice, ale v patnácti letech přešla na taneční konzervatoř a stala se ze dne na den baletkou. Po konzervatoři odešla do Hamburku, do souboru uznávaného choreografa Johna Neumeiera. Po návratu do Čech nastoupila do Národního divadla, kde v roce 2006 získala za roli Julie Cenu Thálie. Druhým rokem studuje na HAMU obor taneční věda.


Ve filmu Jak vytrhnout velrybě stoličku Jana Preissová nesměla ani lyžovat. Jste na sebe stejně opatrná?

Ani ne. Vzhledem k tomu, že pocházím z velmi sportovní rodiny, tak jsem neměla jinou šanci než lyžovat. U nás v rodině to jinak nejde. Mám fotku, jak asi v roce a půl stojím na lyžích. Tehdy jsem ještě nikam sama nejela, jen mě na ně postavili a vyfotili, pak mě táta vzal na koně a jelo se dál. Nudila bych se, kdybych měla třeba u moře jen ležet pod slunečníkem. Jsem na to bohužel moc činorodá. V létě ráda jezdím na kole nebo na raftu. Na kole se nebojím a na raftech se mnou jezdí někdo povolaný. Strach nemám.

Hlídáte se a cvičíte?

Já myslím, že náš každodenní rytmus je dost náročný. Začínáme v divadle v 9.30 tréninkem a zkoušky trvají až do 17.30. Když je představení, končíme ve dvě odpoledne. Na další cvičení, posilovny, spinningy už nemám ani pomyšlení.

Co pivo po představení?

Dřív jsem pivo nepila, po představení většinou řídím, takže v divadle ho jako Jana - Preissová nepiju. Ale doma si skleničku dám. Skvěle se po něm uvolní svaly. Ale pivu jako takovému zrovna neholduji. To mám jiné hříchy.

Co máte ráda?

Dobré suché červené těžké víno.

Takové, které zrálo v dubovém sudu?

Barique, přesně tak. Mám taky moc ráda kvalitní whisky. To by do mě asi nikdo neřekl.

A nějaký další hřích?

Asi není moc zdravé jíst v noci vlašské saláty a podobná jídla, a přesto je jím.

To vám nevěřím...

Se švagrovou tomu říkáme dva v jednom – listerie a salmonela v jednom. Ona to nejí, ale když přijedu po představení, tak to do sebe láduju, zapiju to colou a ona se mi pak směje.

Už cítíte, že máte opotřebované tělo, anebo to přijde, až jednou definitivně skončíte?

Čím jsem starší, tím je rozcvičování náročnější a vím, že ho potřebuju. Dřív jsem mohla nejít na trénink a zkoušku jsem zvládla bez problémů.

Co bolí baletku nejvíc?

Nejvíc bolí, když se učíte novou choreografii. Než přesně přijdete na to, jaké svaly musíte používat, jak skloubit jednotlivé pohyby. Když se učíme novou choreografii, tak dva tři dny vůbec nemůžu chodit.

Jak jste se dostala k baletu?

Musela jsem se rozhodnout ve čtrnácti letech ze dne na den. Chodila jsem na moderní gymnastiku a tatínek mojí kamarádky, sám tanečník, ve mně rozpoznal taneční nadání. Říkal mi: Holka, ty bys měla baletit. Na jeho doporučení jsem šla dělat rozdílové zkoušky na konzervatoř, ty jsem udělala a oni řekli: Zítra nastupuješ.

Co bylo na začátku nejtěžší?

Asi zbavit se zlozvyků, které jsem měla jako moderní gymnastka. Odbourat je, naučit se základy klasického baletu a dělat ho dobře.

Jak dlouho jste se třeba učila chodit na špičkách?

O tom jsem nikdy nepřemýšlela, ale i na špičky musíte mít talent stejně jako na tanečnost a piruety. Na první hodinu scénického tance jsem si poprvé obula špičky a dokázala na nich stát, dokonce mi to přišlo fajn. Najednou jsem mohla zatočit víc piruet za sebou. Přišlo mi to dobře akční.

Takže jste to hned uměla?

Můj pocit byl, že mi to šlo. Ale ostatní se mi jistě právem smály a přišlo jim to zábavné a neohrabané.

Brečela jste někdy kvůli tancování?

Asi jo. Když mi něco extra nešlo.

Nebo když to bolelo?

Práh bolesti je v baletu někde jinde. Já se přiznám, že kvůli bolesti nikdy nebrečím. Ale když mi něco nejde, když něco nedokážu, tak je to smutné až na slzy.

Po konzervatoři jste odešla do Hamburku, věděla jste, že chcete právě tam, k slavnému choreografu Neumeierovi?

Asi ano. Nedala jsem si lehké cíle a byla jsem ráda, že jsem si je dokázala splnit. Mým velkým snem bylo Národní divadlo, ale než jsem tam dospěla, tak jsem se chtěla naprosto osamostatnit. Odejít do zahraničí, kde budu muset něco dokázat úplně sama.

Rychle jste se dostala i k velkým rolím.

To byla náhoda.

Neříkejte...

Jasně že záleží na talentu, na schopnostech a i na oddanosti divadlu, ale myslím si, že největší roli hraje štěstí a náhoda.

Takže náhodou?

V mém případě ano. Nastoupila jsem do souboru a okamžitě po mém nástupu otěhotněly čtyři sólistky. Neumeierovi chyběla sóla do Šípkové Růženky. Na zkoušku jsem vždycky chodila v trikůtku a drdůlku, což se mu hrozně líbilo. Okamžitě mě obsadil i do jiných sólových rolí klasického repertoáru, až později jsem dostala příležitost v moderních choreografiích.

Proč jste vlastně z Hamburku, kde jste měla skvěle rozjetou kariéru, odešla do Prahy?

Byla jsem tam devět let a jediné, co mě tam opravdu drželo, byla práce. Ale to mi nestačí. Osobní život, soukromí mi tam skomíralo. Jsem velmi rodinný typ a rodina je pro mě nejdůležitější na světě. Navíc jsem chtěla jít na vysokou školu a dokázat si, že to zvládnu.

Bylo jasné, že půjdete do Národního divadla?

To už bylo domluvené. Obdivuju všechny tanečníky, kteří jsou na volné noze a čekají, až jim přijde nějaký kšeft. Já ale potřebuju někam patřit.

Do "Národního" jste musela dělat konkurz, máte je ráda?

Nesnáším konkurzy! Jsou hrozně náročné jak fyzicky, tak na psychiku. Dovedete si ho představit?

Tak trochu z amerických filmových muzikálů...

Všechny konkurzy jsou podobné, jste jako na jatkách. Všichni dostanou číslo, máte ho na prsou na trikůtku, jdete k tyči a děláte cviky, které jsou ustálené už několik desítek let. Šéf řekne 10, 15, 19 pryč – ostatní zůstávají, a po každém cviku to jde dál, až vás tam nakonec zůstane jen hrstka. A z té hrstky si šéf baletu vybere dva tři.

Takže žádné kamarádství v baletu neplatí?

Ve velkých divadlech to myslím ani moc nejde..

Plánujete děti až po skončení kariéry?

Určitě chci děti a nemyslím, že bych na ně měla čekat až na konec kariéry. Tanečnice dnes mohou mít děti a nepřijít o své místo na vrcholu. Kolegyně v Dánsku má děti tři a po každém se vrátila na jeviště. Tančí jí to čím dál lépe, takže stačí jen šikovné hlídání a nemyslím, že by to měl být problém.

Budete své dceři jednou rozmlouvat tancování?

Ještě žádnou nemám, ale asi bych rozmlouvala. Vím, kolik to stojí sil. Je to sice krásný život a v příštím životě bych volila stejně, ale je potřeba nejenom hodně talentu, ale taky hodně dřiny a nikde není zaručené, že by moje potencionální dcera jednou měla stejné štěstí jako já. Je možné, že by se trápila. Ale to je v každém druhém oboru.

Laikovi může připadat, že baletní průprava je trápení děvčátek.

Já myslím, že když malá holčička v 6 letech přijde do baletu, tak hodně záleží na tom, kdo se jí věnuje a jak s baletem začíná. Může to být hezká hra, která ji naučí držet tělo, hezky chodit. Děti mají chodit do kroužků, jestli do baletu nebo na nějaký sport, to je vlastně fuk. Moje děti by určitě nebyly od kroužků zproštěné. Je to lepší než se poflakovat u popelnic.

Máte naplánováno, jak dlouho budete ještě tancovat?

Plánuju hodně věcí, ale konec kariéry rozhodně ne. Například Natálie Makarova a další baleríny říkají, že teprve ve třiceti začíná být baletka baletkou. Teprve tehdy nabude dost zkušeností, má zvládnutou techniku a představení si může užít.

Ale jenom na chvilku.

To je relativní. Pět deset, možná patnáct let. To není taková chvilka.

Studujete taneční vědu, je právě to příprava na baletní důchod?

Prvoplánově ne. Teorie a historie tance mě vždycky zajímala. Myslím si, že za to může svým způsobem Neumeier, sám je kunsthistorik, věnuje se taneční vědě a má doma neuvěřitelné sbírky všech baletních propriet. Když se stavěl nový balet, tak nám vyprávěl úžasné legendy a historky, co kdy jaká balerína, tanečník v této roli zažili. To mě chytlo a sama jsem si začala kupovat knihy. Pak jsem začala i psát.

Knihy?

Ne, různé medailony, portréty tanečníků, rozhovory. Psala jsem do už neexistujících Tanečních listů. Tímhle směrem bych se ráda ubírala.

Nechtěl vás mít tatínek, sám trojnásobný mistr světa v kanoistice, raději u vody?

Ne, ne, ne. Když mě ve čtyřech letech posadili do lodě a já tam celá zahučela, protože jsem vždycky byla malinká, pochopil, že to nebude ono. Tátovi a mamince je jedno, co dělám, hlavně abych byla spokojená a šťastná. Že mám úspěch, je bonus navíc. Podědila jsem tatínkovu cílevědomost.

Voláte svému bratranci Lukáši Pollertovi, když jste nemocná?

Naštěstí se mi zatím nic vážného nestalo a málokdy mě něco bolí. Těsně před premiérou Šípkové Růženky v Praze jsem si při krájení cibule rozřízla malíček, ale na pohotovosti mi to špatně sešili, tak jsem za ním jela, jestli by mi s tím něco neudělal a nějak to neopravil.

Volila byste ho ve volbách?

Nebydlím na Praze 6, takže bych ho ani nemohla volit. Ale samozřejmě s ním sympatizuju. Jsem přece jeho sestřenice. Jen mě upřímně mrzí, že nedotáhl svůj volební program "veřejné záchodky" do úplného konce…

Chodíte na představení své sestřenice Kláry Trojanové?

Zrovna dneska jdu do Švandova divadla. S Klárou se sem tam vídáme na představení jedné nebo druhé. Pak si jdeme sednout na skleničku, to je moc příjemné. Celá jejich rodina i s dětmi dorazila loni na moje představení Louskáčka a na Zlatovlásku. Tím mi udělali velkou radost. Vždy mě nesmírně těší, když mám v publiku své nejbližší. Jsou mí nejvěrnější diváci a já jsem za to opravdu moc vděčná.

Autoři: ,

Nejčtenější

Jsme s jedním partnerem a společně s ním máme sex, říkají dvojčata

Anna a Lucy DeCinqueovy

Sestry Anna a Lucy DeCinque (33) se považují za nejvíce identická dvojčata na světě. Absolvovaly plastické operace, aby...

Sympatický kamioňák Zdeněk z Výměny manželek přišel o nohy při nehodě

Rodina z Přelovice nesnáší nudu a neustále něco podniká. Zdeněk ve volném čase...

Život si s osudem akční rodiny z Přelovic krutě zahrál. Tatínkovi Zdeňkovi museli po těžké autonehodě amputovat obě...

Jsem těhotná, oznámila v průběhu Výměny manželek jedna z nich

Výměna manželek

Vztah Aleny a Tondy, kteří mají tříletou dceru, trpí nejen nedostatkem peněz, ale především konflikty s tchyní a...

Závislost na jídle mě málem zabila, říká morbidně obézní žena

Morbidně obézní žena měla před operací žaludku téměř tři sta kilogramů.

S obezitou bojovala Američanka Lacey Hodderová už jako dítě a v devětadvaceti letech měla téměř tři sta kilogramů. Když...

Už mám odseriálováno, říká herečka Alena Antalová

Alena Antalová

Prorazila jako herečka v Četnických humoreskách a Pojišťovně štěstí, teď se Alena Antalová objeví po boku Jaromíra...

Další z rubriky

Sympatický kamioňák Zdeněk z Výměny manželek přišel o nohy při nehodě

Rodina z Přelovice nesnáší nudu a neustále něco podniká. Zdeněk ve volném čase...

Život si s osudem akční rodiny z Přelovic krutě zahrál. Tatínkovi Zdeňkovi museli po těžké autonehodě amputovat obě...

Jsme s jedním partnerem a společně s ním máme sex, říkají dvojčata

Anna a Lucy DeCinqueovy

Sestry Anna a Lucy DeCinque (33) se považují za nejvíce identická dvojčata na světě. Absolvovaly plastické operace, aby...

OBRAZEM: Barbie jako celoživotní vášeň i prokletí

Barbie

Panenkou Barbie se inspirují lidé po celém světě. A někteří jsou touto postavou tak posedlí, že jí zasvětili celý...

Najdete na iDNES.cz