Hraběnka Nostitzová: Jsem jako všichni ostatní, pracuji od 18 let

  0:29aktualizováno  0:29
Má ráda psy, české hospody a párky. Nemá ráda, když ji lidé kvůli titulu hraběnka řadí do zvláštní kategorie. Komunisté ji vyhnali z Československa, stát jí stále nevrátil rodný zámek, přesto nezatrpkla. Naopak, pomáhá nevidomým.

Mathilda Nostitzová | foto: Petra Pikkelová

Vy nemáte pocit křivdy?

Ne. Na jedné straně mi samozřejmě bylo líto, že rodiče neměli peníze na to, abych mohla vystudovat. Na druhé straně jsem typ, který raději dělá, než studuje. Takže jsem dokončila hotelovou školu a od osmnácti pracuju.

Myslíte, že byste pracovala, i kdyby komunisté po roce 1948 vaši rodinu nepřipravili o majetek?
Určitě. Jen bych měla větší možnosti vybrat si, co chci v životě dělat.

Setkáváte se s předsudky vůči šlechtě?
Nechápu, proč mě lidé dávají do nějaké jiné kategorie. Jsem Češka, vždyť jsem se tady narodila. Normálně celý život pracuju, i když je mi třiasedmdesát a někdy si říkám, že bych už mohla dát nohy na stůl. Ale čaj si vařím z vody jako všichni ostatní. A nevím, proč jsou lidé v šoku, když místo důležitých řečí o tom, jaký si dát steak, řeknu, že mám raději párky.

Co se vám vybavuje, když se řekne dětství?
Ohromný park a lesy. Otcovy rybníky s kapry. Spousta zvířat, koně, krávy. Každému dítěti bych přála, aby mohlo vyrůstat v takovém prostředí, jako byl náš zámek v Plané u Mariánských Lázní.

Pamatujete si den, kdy jste zámek museli opustit?
Jako včera.

Chápala dvanáctiletá holka, co se děje?
Otec přišel a řekl nám, že mu nabídli, aby se rozvedl s maminkou, která byla Němka. Kdyby to udělal, mohl v Plané s námi, pěti dětmi, zůstat. Řekl: "Tak pakujeme." Všechno tam zůstalo. Moje knížky, hračky. Nejhorší bylo, že tatínek pořád plakal.

A vy?
Seděli jsme na náklaďáku a plakali taky. Dodnes si pamatuju lidi, kteří tam zůstali. Vidím, jak tam stáli a mávali nám.

Co jste si vzala s sebou?
Moje maminka byla koncertní pianistka. Chtěla, abych se naučila dobře na piano, ale pak řekla, že lepší bude instrument, který si budu moci nosit s sebou. Takže to byla harmonika. Když jsme odjížděli, vzala jsem si ji. Na hranicích mi ji stejně vzali. I sbírku známek, kterou jsem zdědila po dědečkovi.

Říkali vám rodiče, abyste se naučila odpouštět, nebo naopak abyste nikdy na křivdu nezapomněla?
Nemluvili o tom. Ale otec říkával: "Jednou se vrátíme." Moji rodiče byli pro mě vzorem, jak se má žít. Pro děti je strašně důležité mít vzor. Není ani tak podstatné, jestli v rodině jsou peníze, jak o to, jestli dítě cítí lásku. My jsme se měli rádi za všech okolností. Jenže deset let poté, co jsme odešli z Československa, otec zemřel.

Mathilda Nostitzová

Co se stalo?
Zemřel steskem. Tři lékaři nám pak řekli, že mu nic nebylo. Jen byl smutný.

S kolika dětmi vaše matka zůstala?
S pěti. Po otci dostávala jen malou penzi. Táta v Německu zpočátku prodával časopis Reader´s Digest. Jezdil s ním zámek od zámku. Později se staral o soukromé muzeum u Fürstenbergů. To jsou naši příbuzní, kteří nám pomáhali, ale v takové situaci stejně pořád slyšíte, že jste host. Nechápali, proč jsme z Československa odešli. Mysleli, že jsme tady snad zkrachovali.

Čím jste se živila?
Po hotelové škole jsem nastoupila do hotelu ve Francii. Pak jsem pracovala ve společnosti Lufthansa. Poté jsem se stala novinářkou. Byla jsem ve Spiegelu, dělala jsem módní redaktorku v časopise Constance a nakonec v Mnichově ve Quicku.

Vaši kolegové věděli, že jste šlechtična?
Jistě. Vyprávěla jsem jim, jak jsme byli donuceni odsud odejít.

Přemýšlela jste nad tím, zda se do Plané jednou vrátíte?
Vždycky jsem se chtěla vrátit. Nakonec jsem ale měla z návratu do zámku strach. Věděla jsem, že v něm řadu let žili vojáci. Bála jsem se toho, co uvidím. Ale moje kamarádka violoncellistka Michaela Fukačová hrála na Chopinově festivalu v Mariánských Lázních a řekla, že jedeme. Byl rok 1992, když jsem se poprvé podívala na místo, odkud jsem ve dvanácti odešla.

Připadalo vám Československo začátkem devadesátých let něčím zvláštní?
Vzpomínám si, že když jsem poprvé dorazila do Prahy, všimla jsem si, že tady hodně lidí mělo knírače. V tu chvíli jsem si řekla: "Jasně, jsem Češka, protože můj úplně první pes byl knírač."

Zažila jste tehdy nějakou zvláštní situaci v souvislosti s tím, z jakého rodu pocházíte?
Známí mě pozvali na svatbu. Tvrdili, že mě tam čeká překvapení. Říkali to tak, až jsem uvažovala, že tam raději ani nepůjdu. Nakonec vyšlo najevo, že mezi hosty je dcera Klementa Gottwalda. Když se dozvěděla, kdo jsem, začala mi vyprávět, že v Praze je Nosticův palác.

Co vy na to?
Řekla jsem, že s ním nemám nic společného, protože patřil mému bratranci. Jenže ona pokračovala. Povídala mi o tom, jak bývalá šlechtická sídla slouží lidem k pořádání pěkných kulturních akcí. Tak jsem jí řekla, ať se jede podívat na zámek do Hořína, kde se narodila moje babička. Udělali v něm chov vepřů.

Jak souvisí s vaším rodem dříve Nostitzovo, dnes Stavovské divadlo v Praze? Más vámi něco společného?
To založil můj praprapradědeček v roce 1783. Jsem hrdá na to, že se tam poprvé hrál Don Giovanni a poprvé tam zazněla i skladba Kde domov můj.

Jak je to s vaším rodinným zámkem v Plané? Vy jste jej nezískala zpět?
Pořád si myslím, že se nám ten majetek má vrátit. Patřil mým předkům, tak nechápu, proč by neměl být vrácen. Bohužel jej ministr vnitra prodal, vše se zkomplikovalo, a tak stále ještě běží soud. Ještě žiju, tak uvidíme. Neházím flintu do žita.

Zámek v Plané u Mariánských Lázní

Zámek v Plané u Mariánských Lázní

Kde jste teď vlastně doma?
Já jsem se odjakživa cítila být Češkou, takže tady. I když mám někdy pocit, že domov mám v autě. Jezdím často mezi naším domem v Itálii a Prahou.

Řídíte?
Ano. Bydlíme daleko od letiště i od vlaku, takže jiné spojení bylo obtížné. Zkoušela jsem to, ale pokaždé jsem kvůli různým zpožděním cestovala téměř osmačtyřicet hodin. Takže jezdím autem. Nedávno jsem dostala v Rakousku pokutu za rychlost. Je mi těch peněz líto, raději bych byla, kdyby skončily v kase pro psy.

Aha, jsme u vašeho nejoblíbenějšího tématu, výcviku psů pro nevidomé. Proč jste se vlastně zaměřila právě na pomoc zrakově postiženým lidem?
Z dětství si pamatuji, že maminka a babička chodívaly do nemocnice nevidomým předčítat. Můj táta na tom se zrakem nebyl dobře. Když se jej někdo zeptal, kolik má dioptrií, odpovídal, že dalším stupněm už je slepota. No a třetí důvod je ten, že se tam někde shora na mě možná dívá můj praprapředek Jan Lucemburský, který byl nevidomý.

Jak jste na tom vy?
Zaplať pánbůh, je to dost dobré. Jen když jsem hodně unavená, používám brýle.

Jaký mají Češi vztah k pomoci druhým?
Když jsem sem přijela, měla jsem pocit, že lidé mají chuť pomáhat. Měli hodně elánu, jen nevěděli, jak na to.

To mě překvapujete, často se o nás naopak říká, že jsme dost lhostejní a nemyslíme na ty slabší.
Dříve byli postižení lidé schovaní, neúčastnili se společenského života, a tak lidé ani nevěděli, co by potřebovali. Přála bych si jen, aby stát dával o trošku víc. Normální lidé mají k pomoci druhým hezký vztah, v tomto směru jsou na tom Češi dobře. A také chápu, že ne každý má na dobročinnost prostředky a čas. Každý nemůže být Matka Tereza. Já už spolupracuji s nevidomými téměř dvacet let a mám pocit, že oni pomáhají mně. Jsou to lidé, kteří mají plno energie, pozitivního myšlení a to mně předávají. Mám hodně fantazie a v této oblasti ji právě můžu uplatnit.

Přece jen jste překročila sedmdesátku, neunavuje vás to?
Zpočátku jsem měla pocit, že všechno zvládnu sama. Musela jsem se naučit dávat práci i jiným. Jednou jsem seděla s kamarádkou galeristkou. Říkala mi, že jsem unavená, šedivá. Ptala se, co se se mnou děje. Já jí začala vysvětlovat, že mám úkol zajistit spoustu malířů, kteří nám namalují obrázky psů, my je natiskneme na trička a peníze z prodeje půjdou na výcvik psů. A ona mi to s klidem vše zorganizovala, protože zná spoustu umělců. A tak teď prodáváme přes internet trička. Stejně se teď snažíme prodávat i kalendář s fotografiemi psů a známých osobností. Snažím se, aby se o kalendáři dozvědělo co nejvíce lidí a dobře se prodával. Výsledkem je, že pracuju třetí víkend po sobě a připadám si dost vyřízená.

Mathilda Nostitzová s Markem Ebenem

Mathilda Nostitzová s Markem Ebenem

Souvisí vaše zapálení pro charitu s tím, že nemáte děti? Hledáte realizaci?
Ne. I kdybych měla velkou rodinu, stejně bych dělala něco navíc. Děti jsem chtěla. Vdávala jsem se pozdě, bylo mi třicet čtyři. Děti se nepodařily, najednou mi bylo čtyřicet. Všechno tak rychle uteklo.

Vzala jste si diplomata. Co to obnáší?
Každý druhý rok cestovat jinam, budovat stále nové rezidence. Není to ideální. Například v Itálii ženy diplomatů zůstávají častěji doma. Nejdou s nimi do světa, ale starají se doma o děti. Já cestovala. Můj muž ovládá šestnáct jazyků. On sice tvrdí, že ne, ale je to tak, já to počítala. On je chodící encyklopedie, historik, politik, cestovala jsem po jeho boku velmi ráda. Teď je velvyslancem Suverénního řádu Maltézských rytířů v Praze. Ale naše úplně první diplomatické místo bylo v Moskvě.

No to je dobré, komunisty vyhnaná šlechtična skončila v Moskvě?
Ano, bylo to v letech 1972 až 1974. To víte, spala jsem tehdy s diplomatickým pasem v kapse. Ale došlo mi, že tam ti lidé z nás mají větší strach než my z nich.

Kde jste žili pak?
Ve Vídni, v Římě, v Londýně, v Tokiu, v Oslu a Reykjavíku, v Ománu. A taky samozřejmě v Čechách.

Co vlastně dělá žena diplomata, když takhle cestuje z místa na místo?
Například když jsme se stěhovali do Norska, měla jsem už čtyři roky zkušenost ze spolupráce s Českou unií nevidomých a slabozrakých. Dozvěděla jsem se, žena kraji Osla žije jeden z nejlepších cvičitelů vodicích psů na světě. Tak jsem pozvala kamarády z unie v Praze do naší rezidence v Norsku a přenesli jsme norský vzor pro výcvik psů do pražského centra v Jinonicích. Podařilo se to díky sponzorům, například Rotary klubu. Právě k takovým věcem je dobré mít kontakty v zahraničí a možnost cestovat.

Jak se vám žilo v Ománu?
No, bylo to tam trošku teplejší než v Norsku a na Islandu. V létě čtyřicet pět až padesát pět stupňů. Bohužel jsem se nenaučila arabsky.

Mathilda Nostitzová

Jak to chodí v takové arabské zemi? Měla jste tam jako žena možnost něco dělat?
Seznámila jsem se tam s nevidomým pánem, který mluvil moc dobře anglicky. On se snažil oddělit nevidomé od společnosti handicapovaných a zařadit je do normálního života. Vznikla tak unie nevidomých, pro kterou jsem nechala překládat do arabštiny knížku s názvem Ne tak, ale tak. Podle ní se vidící člověk může naučit chovat k nevidomým. Zase jsem tam pozvala kamaráda z Prahy a díky němu lidé v Ománu pochopili, jak je důležitá bílá hůl, Braillovo písmo a všechno, co se u nás v České republice nevidomí učí. Tehdy tam nefungovalo, že by nevidomý měl možnost učit se ovládat počítač, učit se prostorovou orientaci a být samoobslužný. Dodnes jsem s lidmi z Ománu v kontaktu. Také tam pozvali Mathilde Nostitz Quartet, aby jim udělal koncert.

Vy máte i svůj kvartet?
Nemám. Ale v roce 1996 mě čtyři čeští muzikanti poprosili, jestli by mohli dát svému kvartetu mé jméno. Jsou vážně skvělí a vyhráli spoustu cen po celém světě. V Ománu jsme pak jejich cédéčko poslali i sultánovi, který miluje vážnou hudbu.

Když jste tak cestovala, tak byste mohla srovnat, jestli jsou Češky v něčem odlišné od žen z jiných zemí.
Víte, já nerada vařím. Vážně to neumím, ani mě to nebaví. Závidím ženám, kterým to jde. Těm, které přichystají snídani, vypraví děti do školy, pak s nimi dělají úkoly, připraví večeři manželovi a ještě doma mezitím uklízejí. Když to srovnám s jinými zeměmi, zdá se mi, že Češky jsou v těchto všech oborech velmi schopné. Ale zároveň nemám ráda různá srovnávání a řeči o tom, co by měly dělat ženy a co muži. Záleží na tom, jak se partneři dohodnou. Ve vztahu má mít každý možnost dělat to, co dělá rád. Protože pak je znát, že to dělá dobře. Kdyby měl v životě každý tu možnost, asi by svět byl lepší


Nejčtenější

Jsme s jedním partnerem a společně s ním máme sex, říkají dvojčata

Anna a Lucy DeCinqueovy

Sestry Anna a Lucy DeCinque (33) se považují za nejvíce identická dvojčata na světě. Absolvovaly plastické operace, aby...

Sympatický kamioňák Zdeněk z Výměny manželek přišel o nohy při nehodě

Rodina z Přelovice nesnáší nudu a neustále něco podniká. Zdeněk ve volném čase...

Život si s osudem akční rodiny z Přelovic krutě zahrál. Tatínkovi Zdeňkovi museli po těžké autonehodě amputovat obě...

Jsem těhotná, oznámila v průběhu Výměny manželek jedna z nich

Výměna manželek

Vztah Aleny a Tondy, kteří mají tříletou dceru, trpí nejen nedostatkem peněz, ale především konflikty s tchyní a...

Závislost na jídle mě málem zabila, říká morbidně obézní žena

Morbidně obézní žena měla před operací žaludku téměř tři sta kilogramů.

S obezitou bojovala Američanka Lacey Hodderová už jako dítě a v devětadvaceti letech měla téměř tři sta kilogramů. Když...

Už mám odseriálováno, říká herečka Alena Antalová

Alena Antalová

Prorazila jako herečka v Četnických humoreskách a Pojišťovně štěstí, teď se Alena Antalová objeví po boku Jaromíra...

Další z rubriky

Závislost na jídle mě málem zabila, říká morbidně obézní žena

Morbidně obézní žena měla před operací žaludku téměř tři sta kilogramů.

S obezitou bojovala Američanka Lacey Hodderová už jako dítě a v devětadvaceti letech měla téměř tři sta kilogramů. Když...

Elle Macphersonová odhalila ženám svých šest kroků ke kráse

Elle Macphersonová sice už pověsila modeling na hřebík, ale je pořád sexy....

Modelka a herečka Elle Macphersonová si v 54 letech stále drží figuru, kterou měla ve dvaceti. Velkou roli v jejím...

Pijte kokosovou vodu a v těhotenství skoro nepřiberete, říká modelka

Viktorija Lopyrevová

Ruská Miss 2003 a modelka Viktorija Lopyrevová (35) tvrdí, že má zaručený recept na to, jak v těhotenství nepřibrat ani...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz