Fotíte se ráda? Myslím vy sama?
Ne. Ne! Mám velkou trému, a dokonce panikařím.
Jak to?
Cítím na sobě všechno, co bych viděla za fotoaparátem. A ani mi není příjemná ta pozice člověka, který má poslouchat.
Já jen jestli víte, jaké je to někdy pro člověka utrpení, tvářit se a čekat, až uděláte ty své stovky záběrů téhož.
Však se taky snažím, aby to utrpení nebylo.
Za objektivem už trému nemáte?
Mám. Velkou.
Z čeho?
Z respektu k těm lidem. Ne z toho, že by se mi to nepovedlo, to bývalo dřív.
Vizitka Lucie RobinsonNarodila se v Jablonci nad Nisou (1978). Vystudovala střední uměleckoprůmyslovou školu, pozdější studium průmyslového designu na VŠUP nedokončila kvůli narození dcery a následnému rozvodu. Před studiem na vysoké škole se v roce 1996 účastnila finále Miss ČR. Nějaký čas pracovala jako modelka, byla spolumajitelkou modelingové agentury, v níž se dostala k fotografování. Fotí pro ženské, módní a lifestylové časopisy a reklamní kampaně, loni obdržela cenu za fotografickou esej Czechoslovakia in Communism, teď má výstavu v New Yorku. Má dvě dcery, téměř dvanáctiletou Karolínu a s novým přítelem a zároveň svým producentem dvouletou Josefinu Anastasii. |
Kdo vás naučil fotografovat?
Nikdo, já byla samouk a k fotografování se dostala spíš náhodou. Nejdřív jsem na střední uměleckoprůmyslové škole studovala obor šperk a na vysoké pak průmyslový design, ale ten jsem nedodělala, protože jsem porodila a musela se postarat kromě malého dítěte i o sebe a taky jsem se rozváděla...
Kolik vám bylo?
Jedenadvacet, dcera Karolína se mi narodila v osmnácti. Chvíli jsem to zkoušela stylem rok doma, rok ve škole, přes týden jsem bydlela v Praze u kamaráda, zatímco o Karolínu se starali rodiče. Dávali mi tisícovku na měsíc, což bylo fakt málo, takže jsem začala chodit na castingy pro reklamy a pracovala jako modelka. Nakonec jsem se svým mužem založila vlastní modelingovou agenturu.
Proč ten vztah ztroskotal?
Prostě jsem zjistila, že to není muž, kterého chci mít vedle sebe. Byla jsem asi příliš mladá, navíc jsme spolu pořádně nebydleli: když jsem byla první rok s dcerou v Jablonci, měl práci v Praze a další rok to bylo zase naopak. Rozešli jsme se.
A tak jste před smutkem utekla k fotografování?
To bylo malinko jinak, v té době už jsem fotila a byla tím přímo posedlá, ne že by to mělo nějaký léčebný efekt. Od začátku v agentuře jsem hledala fotografa, který by fotil stejně, jako se fotí v Paříži, New Yorku či Miláně. Ale nikdo tady nebyl, a tak jsem se pustila s praktikou od dědečka do fotek sama. Myslím, že jsem měla dobré oko a našla a vychovala několik úspěšných holek.
Taky patříte mezi ty, kdo lovili a rozpoznali svůj objekt v nenápadné holce na ulici?
No.
A když se rozhlédneme tady po kavárně?
(rozhlíží se pár vteřin) Nevidím nikoho.
Jak při tom zkoumání postupujete?
Cítím, když je někdo fotogenický, což někdy znamená krásný, jindy zajímavý. Těkám očima, najednou se zastavím a nejde se odtrhnout. Je to pocit, který neumím vysvětlit. Spoustě lidí sluší drobnost, která není úplně v pořádku, protože je činí výjimečnými. Čistých klasických tváří si člověk všimne a zase je zapomene. Mně v paměti většinou zůstávají zvláštnější typy: velký nos, odstáté uši, mám moc ráda zrzavé vlasy a pihy.
Co z toho má Taťána Kuchařová?
Proč se ptáte na Táňu?
Táňa Kuchařová
Protože jste ji mockrát fotila. A ona je, s prominutím, taková ta tuctově krásná, i když samozřejmě velmi krásná žena.
Svým způsobem ano. Ale je zajímavá tím, jak vystupuje a jak se pohybuje, taky na sobě za ten rok od vítězství v Miss World hodně zapracovala. A má taky zajímavý nos i pár dalších detailů.
Proč jsou někteří lidé fotogeničtí a jiní ne?
Říká se, že je to poměrem očí a rtů, které mají vytvářet symetrický trojúhelník. Nicméně s každou nerovností se dá pracovat s pomocí světla. Je pouze pár rysů, které se fotí špatně, například oči usazené moc blízko u sebe nebo příliš úzké rty.
A platí, že každá žena se dá nafotit dobře?
Vzpomeňte si na Vlastu Parkanovou. A to jsme jí udělali i portrét z profilu, za který se ona celý život stydí, protože má bradu hodně vystouplou dopředu. Ale má jeden moc hezký rys: čelo a nos v jedné rovině, takový ten helénistický rys, který měly řecké sochy. Ona svůj profil nesnáší, ale ta linie je přitom velmi krásná. Ano, její nositelka samozřejmě není pětadvacetiletá blondýna s perfektními křivkami. Jenže já hledám něco jiného než mediálně představovanou tvář. Chci, abyste z mého portrétu poznala, co je ten člověk zač, co má odžito. Fotila jsem takhle jednu manažerku a ta měla v pravém oku tik. Po osmi hodinách focení jsem ten tik měla taky. Nasávám ty lidi obrazně řečeno do sebe, jako by to byl můj klon.
Stalo se vám, že vám někdo vynadal? Že jste ho nepochopila, že tohle prostě není on?
Ano, ale většinou kvůli retuším a většinou to nejsme my, kdo do fotek zasahuje.
A kdo tedy?
Zejména grafická studia patřící vydavatelstvím. Jinak je tu velká skupina fotografů, kteří už překračují hranici. Bohužel zatímco retuš byla vytvořena, aby dokázala vyladit barvy a kontrast, odstranit zásadní chyby nebo třeba pupínek, u nás je tendence lidi přetvářet.
Které fotografy máte na mysli?
(Mlčí.)
Tak se zeptám jinak: třeba ty oficiální a vyhlazené fotografe Zuzany Paroubkové, které si kdysi nechal nafotit Úřad vlády od Jakuba Ludvíka? Málokdo ji na nich poznal.
To není na komentář. To je ještě úplně jiný žánr, já měla dokonce za to, že je to recese.
Retušujete vrásky?
Vrásky jako takové nechávám, ale potlačuju světlo a stín, které je zvýrazňují. Pak mě mrzí, když mě někdo nařkne, že je to photoshop, a přitom není.
Je žena opravdu nejhezčí při světle svíčky?
Tak to myslím souvisí s něčím trošku jiným! (směje se). Ale je pravda, že lehce znatelné křivky ve tmě jsou velmi sexy.
Když vidím fotografa při práci, je to nekonečně dlouhé cvakání objektivu. Kolik snímků nafotíte, než se z nich vybere jeden, který se pak použije?
Jak kdy. Nejlepší fotky bývají ty poslední a dělané nejpozději večer. Než si dotyčný zvykne a naladí se, většinou to první série odnese. Proto nikdy nefotím na začátku nejdůležitější záběry. A k těm počtům: třeba série pro ONA DNES obnáší až tři sta fotek, z nichž se vybere čtyři až pět. Na place jsem už docela rychlá, sérii v jednom oblečení zvládnu za pět až patnáct minut. Ale když je čas, fotím si hodinu až dvě jen tak. Povídáme si, jdeme na cigáro… A vzniknou třeba ještě zcela neplánované fotky.
Zradila vás někdy technika?
Ano. Fotili jsme album pro Helenu Vondráčkovou a Jiřího Korna, sérii černobílých fotek, které jsou mimochodem neretušované, Helena přiznala svůj věk a vypadá úžasně. Nicméně po osmi stech fotkách jsme přijeli domů a zjistili, že na disku není nic. Naštěstí existují firmy, které se zabývají záchranou dat.
Jak se dostanete k celebritám? Někdo vám zavolá, že chce, abyste fotila zrovna vy?
Ano, zvedne prostě telefon. Musím říct, že ačkoli nejsem milovník české popové scény, tak zrovna tahle starší generace, jako je Helena Vondráčková, Jiří Korn, Karel Gott či Hana Zagorová, je nesmírně vzdělaná a tvůrčí. Mluvili jsme o knihách, hudbě, tanci, o všem. Fakt – velká úcta.
Když už jste zmínila toho Gotta…
Jen prosím ne nahého Gotta.
No právě, ta jeho intimní fotka s miminkem... Nebála jste se, že jeho nahé tělo bude, pan Gott promine, působit neesteticky?
Pozor, nebyl nahý, jen do pasu. A nemyslím, že fotografie otce s miminkem by měla působit neesteticky. Původně ta fotka neměla jít ven a byla jen pro něj, ale to je jiná věc. Stejně jako když se žena vyfotí v posledním měsíci těhotenství s břichem jako půlměsíc – taky je nádherná. Mimochodem, můj otec například moc neví, co obnáší moje práce, ale když jsem přinesla toho Gotta, řekl mi: "No konečně jsi udělala něco pořádného, pořád matláš nějaký ženský."
Je nějaké focení, které byste si už nechtěla zopakovat?
Mám jednu takovou zkušenost. Jedna dlouhodobější spolupráce s ženou, kterou bych tu nerada jmenovala, skončila obviněním, že jsme zloději, lháři, líní Češi z postkomunistické země, co neumějí pracovat.
Taky znám historku, jak po vás režisérka Věra Chytilová při focení nejprve plivala...
…ano a pak jsme se spolu opily. To byla úžasná žena. Totéž Olga Sommerová, která nejdříve dávala najevo, že focením nehodlá ztrácet čas, a pak řekla mému příteli: "A teď nám přineste dvě piva, miláčku." Krásná práce. Mám ráda komplikované lidi.
Kdo byl nejkomplikovanější?
Paní Tachecí. Dnes je z toho velké přátelství. Když tehdy přišla na focení, bylo to v době bouře v Radiožurnálu, pozurážela nejprve všechny ženské a v tom stylu pokračovala. Zalezla jsem nakonec do sklepa a nasadila si kulicha. Mezitím ji můj partner srovnal tím, že přistoupil na její hru a začal jí to vracet: Když se jí to nelíbí, ať klidně vypadne. A ona se začala smát, přišla za mnou dolů a proč prý mám na hlavě toho kulicha. Tehdy se to vzbouřilo ve mně: "To abych vás neslyšela!" Dnes se té historce smějeme. Bára je ve skutečnosti křehká bytost a agresivita je její způsob obrany.
Fotíte si vůbec i sama pro sebe?
Fotím svoje děti – a ráda.
Máte fotografie z porodu?
Mám, dělal je můj přítel.
Jsou spořádaně založeny v rodinném albu? Třeba snímky z dovolené…
Jsme technická domácnost, takže jsou v počítači, ale taky jedna vedle druhé na jednom velkém plakátu.
Říkala jste, jak nerada se fotíte. Ale když jste ještě byla modelka, tak vás to bavilo, ne?
Bavilo. Tehdy jsem o focení málo věděla, nekoukala jsem na sebe očima fotografa. Dnes jsem zvyklá na příliš noho věcí dávat pozor. Musel by mě fotit někdo, komu bych bezmezně důvěřovala, třeba Peter Lindbergh. Nemám prostě důvěru k žádnému českému fotografovi, že se mnou bude umět pracovat. Kdosi mě tuhle chtěl fotit i s dcerami, já byla krátce po porodu a říkala: "Kojím, mám větší prsa." Přesto přinesli šaty s trojúhelníčky na ramínka. Prostě konec. Tohle přece nejsem já.
Kdo tedy dělal vaše fotky k tomuto rozhovoru?
Issey KabuTchinno.
Prosím? To je nějaký pseudonym vašeho partnera? Já měla za to, že jsou to jeho fotky.
Takže pravda: nastavila jsem mu světla a on to cvaknul. Zná mě dokonale a před ním jsem se nestyděla.
Proč se vlastně jmenujete Robinson? Protože je módní nepřechylovat?
Ne ne. Robinson je pro změnu můj pseudonym. Neplete se s podobným jménem jiného fotografa – jsem totiž Kneslová. A existuje fotograf Knesl a fotografka Kneislová… A je taky fakt, že Robinson se dobře pamatuje, u nás i ve světě.
Jak být krásná na fotkách1. Buďte co nejpřirozenější 2. Černá není zakázaná 3. Pozor na bradu! 4. Nespěchejte 5. Využijte služeb profesionálů 6. Rodinu a přátele nechte doma 7. Přijďte včas a upravená 8. Pozor na neoholené nohy a podpaží |
