Umíte dobře udělat paprikové lusky?
Umím. Včera jsem je dělala k obědu. Proč se ptáte?
Jsou skoro leitmotivem vašich dokumentů. Jiří Paroubek si v jednom pochvaluje, že je Petra konečně umí, a hrdina dokumentu Ničeho nelituji bez okolků připouští, že nezvládnutí lusků bylo poslední kapkou, která ho dovedla k rozvodu s manželkou.
A jo! To je pravda. Ony ty paprikové lusky u některých mužů zřejmě hrají velkou roli.
Dovedete pochopit, že někdo spojí existenci vztahu se schopností ženy připravit plněné paprikové lusky?
I takové věci můžou být důležité, pokud v partnerském vztahu chybí moment vzplanutí, který smaže všechno ostatní. A nebo naopak moment vzplanutí v partnerovi nastává až teprve tehdy, když okusí dobře připravené paprikové lusky. Některé vztahy jsou spojené víc s vnitřními, jiné s vnějšími věcmi, jako je krása nebo lusky. A jak vidíte, i já mám pro jistotu svůj vztah pod kontrolou i v tomto ohledu. Člověk nikdy neví…
V dokumentu z cyklu Burianův den žen o Petře Paroubkové se jako režisérka držíte v pozadí, ale pak najednou vstoupíte do děje. Chcete, ať vám Jiří Paroubek vysvětlí, jak je možné, že odešel tak rychle od ženy, která ho dlouhodobě podporovala, k mladší hezčí. To vás to tak dráždí?
Nedráždí, zajímá mě to. Ta otázka mi tam chyběla. Honza Burian se na to nechtěl zeptat, říkal, že tomu rozumí, protože on se taky rozvedl. Ale nejde o to, jestli tomu někdo rozumí nebo ne, nešlo o porozumění - pochopit se dá spousta věcí, mně šlo o symboliku a život politika směrem k národu, i toto svou symboliku bezesporu má. Podle mě se to stalo v příliš rychlém sledu... Partner při vás stojí v těžké době, jako paní Zuzana Paroubková, zastane se vás, ale zakrátko je všechno úplně jinak. Mohu mít porozumění pro tu změnu a u paní Petry, která byla na nás velmi milá, ho i mám, ale přesto si myslím, že taková rychlá "škatulata, škatulata, hejbejte se" by do života politika patřit neměla, má to pak dopad na kolektivní vědomí národa. Když jeden partner náhle přestane vyhovovat, je ihned nahrazen jiným, lépe vyhovujícím modelem. Je to drsné, to tak říci, ale je to tak.
Co kdyby se to stalo vám?
Kdybych opouštěla, nebo bych byla ta, která by někomu někoho vyklovla - jsem ještě v tom věku - tak bych to hodně řešila, přemýšlela bych o tom, asi bych se trápila, že někomu bořím vztah, zvlášť poté, co ta druhá žena toho muže držela v době krize. Ale tím si paní Petra Paroubková prošla určitě také.
Ale byla byste možná strašně zamilovaná, to byste se toho muže vzdala?
Asi nevzdala, zamilování je bezohledné. Ale to nic nemění na tom, co jsem už řekla. Brzy mi bude pětatřicet let, začínám život vnímat více komplexně, že cokoliv udělám, nesouvisí jen s tím, co jsem udělala v minulosti, ale hlavně s tím, kam se můj život a život mých blízkých bude ubírat v budoucnu. Beru své "egoistické" emoce s rezervou, i když vím, že když na to přijde, tak se jim neubráním. To mě na sobě rozčiluje. Existují lidé, kteří mají sebe zvládnuté a berou úkoly, na které mají, profesně i lidsky. U politika je to podle mě důležité. Jinak se dostanete do nerovnováhy a kostlivec ze skříně vám dříve či později skočí do náruče.
S čím vy spojujete svůj vztah s partnerem? Jakou roli hrají vnitřní a vnější atributy lásky?
Učí se vařit, paprikové lusky zatím neumí, ale i na to dojde. Ale vážně. To si musím rozmyslet. Slova jsou na to moc vnější. Chytla jsem se asi hlavně na to, že můj muž je vtipný. To bylo asi rozhodující. Že se nebere tak vážně. Není ješitný, je úplně splachovací, což taky není vždycky dobře. Protivník to vycítí a zneužívá toho. I já toho někdy zneužívám. Pak jsou všichni překvapeni, když na nás tenhle kocourek vytáhne drápky.
Váš partner je violoncellista. Kde jste se potkali?
V autobuse do Říma. Seděla jsem v autobuse, kde bylo poslední volné místo vedle mě, radovala jsem se, že se na tom celém sedadle alespoň vyspím. Ale na poslední chvíli tam přirazil ten člověk - měl vlněné sako, i když bylo třicet stupňů, byl takový veliký, chtěl si sednout na místo v uličce, ale já jsem trvala na tom, že jsem tam byla první. Tak seděl u okýnka. A během jízdy jsme se dali dohromady.
První dny vztahu v Římě, romantika!
On jel ale ještě níž k Neapoli. V Římě jsem byla sama, ale užila jsem si tam tu láskyplnou představu.
To jste se hned v autobuse zamilovala?
Jasně, to šlo hned. Asi mám výhodu, umím se zamilovat rychle. Jsou lidi, kteří to neumí, to jsem dlouho nevěděla, myslela jsem si, že je to jednoduché, ale pro někoho je problém se vůbec zamilovat. Byla jsem zamilovaná, chodila jsem po Římě, psali jsme si esemesky. A pak jsem přijela do Prahy, čekal na mě s květinami na autobusovém nádraží, na sobě bílou propocenou košili. Pak už to šlo ráz na ráz. Seznámili jsme se v červenci. A za rok v listopadu se nám narodil Alfrédek.
To jste se moc dlouho před rodičovstvím neoťukávali.
Já jsem v tom smyslu nikdy nekalkulovala.
Věděla jste hned, že to bude táta vašich dětí?
Vždycky, když jsem se zamilovala, tak jsem si myslela, že je to ten pravý. Tentokrát jsem se trefila. Ale není to bez much. Například, je to člověk, který vůbec neví, co má na sobě. Kolikrát ho musím upozorňovat... že má na košili šmouhy. Kutilské záležitosti mnohdy dělá ve stejných šatech, ve kterých pak jde do filharmonie. On je hezký, od přirozenosti, ale bohužel si také od přirozenosti svůj vzhled neuvědomuje. Někdy mě to štve. Ale zase to má výhodu, když přijdu z cvičení, v teplákách a umolousaná, tak si toho taky nevšimne. On se vůbec nesoustředí na ty vnější stránky.
Pojďme k vaší práci. Co teď točíte?
Krátký dokument do cyklu České televize Restart, o úžasné ženě z Jirkova. Eva Ridajová je Romka, má tři dcery, dvě z nich jsou postižené. Všechny vychovala, i když tam byly krize, lékaři jí řekli, že prostřední dceři zbývá pár dní života. Ale Eva se svým mužem to nevzdali, neztratili víru a nakonec to všichni přežili. Eva dokonce dokázala vystudovat střední školu a téměř ve čtyřiceti udělala maturitu. Už to vypadalo, že je všechno na dobré cestě, ale pak se jí rozpadl vztah. Rozpadlo se to, na co v koutku duše spoléhala ze všeho nejvíc. Pokusila se o sebevraždu. Naštěstí neúspěšně. Musela začít znova. Kamarádka jí pak sehnala místo asistentky u postiženého chlapečka v jedné škole... A to všechno máte nacpat do dvanácti minut. Spousta věcí se tam nevešla, je to moc krátký útvar.
Vypadáte nějak smutně, když o tom mluvíte.
Mám z toho trochu depresoidní náladu, byla jsem ve střižně, viděla jsem svoje chyby. Nějak to prožívám, mrzí mě to. Je to těžký uchopit, dát osud člověka do dvanácti minut, uvědomila jsem si, že jsem se měla možná víc zaměřit na jednu věc... Já jsem tam chtěla dostat všechno. To jsou takové profesní řemeslné splíny.
Děláte hlavně pro Českou televizi, nechystáte vlastní projekt?
Chystám, pomalu. Víte, já se momentálně vracím od dětí, takže jsem se trochu rozštěpila. Je to náročné. Zvlášť když se v dokumentech zabýváte věcmi, jako je lidská psychika, tak brzo přijdete na to, že všechno pochází z dětství, všechny budoucí problémy se tam formují. Takže dětství svých dětí asi kvůli tomu trochu přehnaně prožívám. Fredíkovi je šest let a Kajetánovi tři roky.
Snažíte se něco záměrně dělat jinak než vaše matka?
Vědomě ne. Jen asi víc jezdíme na hrady a zámky, což jsme v dětství nejezdili, je i víc příležitostí. Ale jinak se nesnažím dělat věci jinak. Často si připomínám, že naše děti jsou rovnocenné bytosti, je třeba s nimi mluvit a žít jako s lidmi, na kterých vám záleží, učit je, aby i ony se k vám takto chovaly. Taky je srandovní, jak si někdo myslí, že miminka jenom spí, křičí nebo jedí, ale jinak nic nevnímají. Ne. Když se vám narodí dítě a vy se na něj poprvé podíváte, je vám jasné, že ta bytost ví všechno. Ví to jinak, než jak si my lidé vědění představujeme, ale to na tom nic nemění. A pak následuje dětství, nejzranitelnější revoluce v každém člověku.
Dá se říct, že důsledky dětství jsou vaše téma?
Myslím, že je to téma každého z nás, jen se na to nesoustředíme. Nikdy nekončí, pořád se tím budeme prokousávat, dětství není nikdy "vyřešené". Minulost je v každém z nás hluboce uložena.
Sledujete, co se děje dál s hrdiny vašich filmů?
Teď budu mít sraz s Patrikou ze svého filmu Ničeho nelituji - část Standard, o třech ženách tří generací z jedné rodiny. Od premiéry uplynulo několik let, Patrika mi udělala hroznou radost, začala se zajímat o psychologii a následně psychoterapii. Už po natáčení Standardu jsem měla dobrý pocit, že má vůli svou situaci, která byla dost těžká, i díky filmu nahlédnout. Začala si hledat cestu ke své mamince.
Má na sobě naložené jakoby rodinné prokletí - každá z těch tří žen, babička, matka a vnučka - mají podobný osud, rozpad vztahu, pošramocené dětství, ve filmu si všechno možné vyčítají a účtují, až z toho běhá mráz po zádech.
Patrika tehdy se mnou jezdila na některá promítání, filmové festivaly. Po filmu se na ni spousta lidí při diskusích obracela, dotýkalo se jich to, měli podobnou zkušenost třeba těch těžkých antipatií mezi rodiči. Ptali se jí, ona dokázala s nadhledem odpovědět... Jak už jsem říkala, i to ji zřejmě přistrčilo ke studiu psychologie. Teď jen vím, že si s kolegy založili terapeutické centrum a tam mimo jiné znovu svým klientům pouští náš film. To mi udělalo hroznou radost, a je v tom i zadostiučinění, že naše práce měla smysl.
Asi i ospravedlnění toho, že jste jí vstoupila s kamerou do života?
Taky. Ale na druhou stranu jsem přesvědčená, že pokud lidé do natáčení jdou, tak jim to v jejich situaci nepřitíží. Jejich problémy, které v sobě nesou, jsou mnohem závažnější než jejich zveřejnění. Mám takovou zkušenost.
Před pár lety jste říkala, že se rozhodujete, jestli budete herečka, nebo režisérka. Už jste se rozhodla?
Pracovní nabídky si teď postupně hledám a vytvářím, po mateřské. U režie je to pro mě jednodušší, člověk si je svým pánem, ale roli vám musí někdo přímo nabídnout, a ještě řešíte, jestli se vám líbí, nebo ne. Nakonec mi z toho vychází dokument, vystudovala jsem ho, asi je mi to celkově bližší. Ale co považuji za svůj excentrický a extrovertní výstřelek, miluji tanec, strašně ráda bych šla do StarDance. To tam napište!
Nejste první, kdo mi to říká. Touží po tom i Aňa Geislerová.
A sakra. To snad ne! Tak tam napište, že bych chtěla do StarDance jako dcera Ivy Janžurové, tím bych snad alespoň trochu mohla konkurovat Aniččině proslulosti.
Proč tam nechcete jít jako Theodora Remundová?
To bych šla, ale s přívlastkem dcera Ivy Janžurové. Lidi, co se dívají na mainstreamovou zábavu, zajímají příběhy hvězd, já patřím do toho příběhu Ivy Janžurové. To je jediná moje šance, jak se dostat do StarDance.
Třeba se vám po tomto rozhovoru z produkce ozvou. Pamatujete si, kdy jste viděla mámu poprvé v televizi a co jste si myslela? Syn Saskie Burešové prý hledal matku za televizí.
Nepamatuju si, kdy to bylo, ale já jsem si zase myslela, že oni do té televize chodí tou šňůrou, bylo mi divný jak, přemýšlela jsem, jestli se nějak zmenší...
Pořád žijete všichni pohromadě? Máma, táta, sestra a její rodina, vy a vaše rodina? Musím říct, že si to vůbec nedovedu přestavit.
My máme takovou velkou vilu ve Střešovicích, je ideální tam mít děti. Žijeme v jednom domě, ale máme oddělené domácnosti, třeba se sestrou se potkáváme dost málo. Oni si lidi myslí, že trávíme celá odpoledne někde na zahradě všichni pohromadě, ale tak to není. Vzájemně si pomáháme. Naši už nemají moc energie do všeho kafrat, tak si spíš opravdu pomůžeme. Občas má máma nějaké zásahy, když kluci ječí, chtějí si něco vydupat, zkouší, co vydržíme. Máma má tendenci jim nadbíhat. Musel to s ní pak řešit můj muž, ona měla pocit, že jim ubližujeme, řvali, jako by je na nože brali, ale už si to sedlo, máma pochopila, že nejde o život, že je to trošku vydírání. Občas se taky všichni pohádáme, třeba o to, kdo umete listí, ale zase máme možnost se všichni sejít - na rozdíl od jiných velkých rodin - nejen o Vánocích.
Se svou maminkou jste dělala i několik rozhovorů do časopisu...
To byl přivýdělek. Nakonec jsme se u toho i dobře pobavily.
Mě rozesmála pasáž, kde vaše maminka říká, že kdysi se jí moc líbila představa mnohomužství. Vám by se to nelíbilo?
Mě by mnohomužství zatěžovalo. Stačí mi jeden. Někdy by to nebylo špatné, ale nesměli by mít velké nároky, spíš by měli mít schopnosti, třeba pouklízet, něco opravit, to by bylo fajn. Jako fórek to je dobrý, ale jinak myslím, že by se nakonec chlapci postříleli. Už tak to mají teď v životě těžší.
Proč?
Protože nemají mamuty. Neloví mamuty.
Nahrazují si to jinak.
Ale není to ono. Pak začnou být nevyrovnaní a agresivní, protože nemají jak se vybít. Dřív chlap běžel za mamutem, byla to náročná fyzická činnost, která vyžadovala mnoho energie, aby žena a rodina měly obživu. Běžel za ním, protože to mělo smysl, ne že by ho chtěl zabít, protože je zlej.
Tak, za mamutem toho moc nenaběhali, spíš je pak bolely ruce od kopání jámy.
No tak dobře, tak za králíkama běhal, za bizonama, za jinýma zvířatama. Lov mužům chybí. Ženám to základní zůstalo, mužům ne.
Má váš muž nějakého náhradního bizona?
Snaží se, kutí a pořád něco opravuje, ale to není králík ani bizon. Ale na druhou stranu, kdyby se náhodou nějaký králík někde objevil a on by za ním běžel, kdo by se staral o děti, když já zrovna v tu chvíli budu natáčet nebo tančit ve StarDance?
Theodora RemundováJe dcerou Ivy Janžurové a režiséra Stanislava Remundy a sestra Sabiny Remundové. Vystudovala dokumentaristiku na FAMU, ale nevyhnulo se jí rodinnéprofesní zařazení - hrála v několika filmech (Výlet, Ene Bene, Praha očima), i v divadle - Na Zábradlí i v představení svých rodičů. Za svůj dokument Ničeho nelituji dostala Zvláštní cenu poroty na karlovarském festivalu. Se svým partnerem, violoncellistou Tomášem Hostičkou, má tříletého Kajetána a šestiletého Alfréda. |
