Vystudovala jste práva, ale nikdy jste se jim nevěnovala. Proč?
Chtěla jsem vždycky být - v tomto pořadí - psycholožka, právnička nebo novinářka. Začínala jsem vysokoškolská studia, když se lámal režim. Psychologie byla dost opomíjená a brali jenom dvanáct lidí, takže bylo dost těžké se tam dostat. Žurnalistiku mi všichni vymlouvali, protože v té době byla hrozně tendenční. Práva byla taky tendenční, ale přece jenom vědečtější, takže jsem se pro ně rozhodla s tím, že psychologii můžu studovat doma a třeba se časem dostanu i k novinařině.
Což se pak stalo.
Mezitím jsem ale ještě přemýšlela i nad tím, že bych se věnovala mezinárodním vztahům, ale dost dobře jsem neuměla jazyky. Italsky jsem se naučila až později díky tomu, že jsem tam delší čas žila a živila se tancem.
Jak jste se dostala k tancování?
Můj přítel na gymplu v Olomouci hrál po večerech jako DJ. Chodila jsem s kamarádkou za ním. Bylo nám sedmnáct a úplně nás dostal hip hop a funky. Místní Romové nás naučili spoustu pohybových výrazů a tanců. A když přítel jezdil po Moravě dlouhé šňůry, jezdívali jsme s ním a tancovali s těmi romskými kluky vlastní sestavy. Bylo to super. Mohla jsem se i připojit k profesionální skupině, ale odmítla jsem, protože už jsem byla na právech.
A ta Itálie?
Jeden profesionální latinskoamerický tanečník, který jezdil s partnerkou vystupovat do Itálie, nám nabídl, abychom jeli s nimi. K našemu stylu jsme ještě připojili lambadu a základy flamenca. Neváhali jsme a odjeli na rok na taneční šňůru po italských nočních klubech. Čtyři holky a jeden kluk, to byla naše skupina.
Jak jste to zvládla s vysokou školou?
Tehdy se zrovna lámal režim. Neměli jsme ten rok moc zkoušek, takže jsem se vrátila, udělala tři zkoušky a šla do dalšího ročníku. Mám fotografickou paměť, takže jsem do sebe před zkouškou dokázala nasoukat stovky stran textu. Člověk to samozřejmě zapomene, ale vždycky ve mně zůstává esence toho, co jsem se učila. Moji spolužáci si už ve třeťáku plánovali své budoucí advokátní kanceláře a moc mě nechápali. Jednou jsem zase odjížděla do Itálie a jeden spolužák se mě zeptal: "A co ty vlastně budeš dělat?" "Kariéru," řekla jsem mu z legrace. "A jakou kariéru budeš dělat?" on na to nevěřícně. "V televizi budu dělat," vtipkovala jsem. A ono se to pak všechno vyplnilo.
Daniela Drtinová
|
Jak se to stalo?
Ještě při škole přišla nabídka na práci v tiskové agentuře Arteria. Potřebovali někoho, kdo se vyzná v právu, parlamentního zpravodaje. Měnily se tenkrát všechny zákony a potřebovali někoho, kdo by jim zpracovával zprávy o nové legislativě a dění v parlamentu. Parlamentní zpravodajství mělo do té doby spíš politickou podobu a starší novináři o zákonech neuměli psát. Novel byla kvanta, složité věci, zcela nové obchodní právo, nebylo jednoduché o tom psát srozumitelně. Asi po roce si mě na jedné tiskovce všiml editor Štěpán Hájek a nabídl mi práci v České televizi. Měla jsem zrovna před státnicemi. Dva týdny po nich už jsem nastupovala do České televize.
Pracovala jste jako parlamentní zpravodajka. Naučila jste se v parlamentu nějaké triky na poslance a ministry?
V novinařině, při moderování především, hraje velkou roli psychická odolnost a to, že novinář se politiků nebojí, že nemá přehnaný respekt. Já si třeba pamatuji, že když jsem dělala rozhovor s tehdejším ministrem financí Ivanem Kočárníkem. Bylo mi třiadvacet a byla jsem z toho celkem vedle. Ale roky jsem pak sedávala v parlamentu na galerii, pozorovala politiky a dostala jsem se jim postupně pod kůži. Díky tomu se toho respektu člověk zbaví i podvědomě, psychicky se zpevní. Osm let jsem se na ně dívala z balkonu, takže jsem je znala, věděla jsem, jak reagují na různé situace, bylo to zajímavé. Takže ve studiu mě pak už nepřekvapovali.
I nekomromisní moderátorka zpravodajství si umí ze sebe udělat legraci...
Vy jste hodně asertivní…
Co to znamená asertivní? To je takové moderní slovo, často se používá, ale nejsem si jistá, jestli přesně vím, co to znamená.
Že si pevně stojíte za svým názorem a dokážete ho prosazovat, jste neagresivně průbojná.
Tak to je hezký, to jste hezky řekla.
Jste taková i v normálním životě, nebo jste se to musela naučit?
Dřív jsem bývala ryze intuitivní. Analyticky jsem začala uvažovat až později, vytrénovala jsem si to. Ale jít do hloubky, to mě zajímalo vždycky. Jdu po podstatě, takže mě nezajímá, kolik jste dneska vypila kafí, kam jste pak jela, ale proč jste tam jela, co to pro vás znamenalo, co se při tom dělo ve vaší mysli. Ne každému je to úplně příjemné, protože se snažím zjistit, jakým způsobem ten druhý přemýšlí. Někomu to sedne, rád se o sobě něco dozví, ale někomu to vadí. Pokud ale u někoho vycítím slabost, tak přepnu do jiné polohy. Blízké v osobním kontaktu negriluji.
Vedete k průbojnosti a analytičnosti dceru?
Natálka se nedá moc vést. Nevím, jestli se mi to nevymstí, ale jsem zastáncem hodně liberální výchovy. O věcech spolu diskutujeme, hodně záležitostí si rozhoduje sama. Ona je mi samozřejmě v mnoha ohledech podobná, ale dost vlastností má po tatínkovi, který je úplně jiný. A tak bych Natálku nerada někam tlačila a lámala ji do nějakého vzorce. Musí si sama najít svoji cestu.
Jak to vypadá v praxi?
Rozhoduje si, na jaké chce chodit kroužky, já jí to pomáhám realizovat, ale nezasahuji jí do výběru. Odpovídám jí na otázky ohledně lidských vztahů a emocí, ale nic jí nevnucuji. Sama od sebe v sobě má třeba silný soucit. Jednou jsme jí s mým přítelem koupili červy pro křečka. Nejdřív nad nimi ohrnovala nos, jak jsou odporní. Večer jsem ji ale našla, jak jim tajně sype mouku. Také vím a tím se snažím řídit, že děti vychovává to, co vidí, že my dospělí děláme. Tedy ne to, co jim říkáme, aby dělaly.
Natálka chodí do jazykové školy, že byste se přeci jenom snažila ji vést, aby neměla váš jazykový deficit?
To asi ano, možná to je částečně podvědomé. Učí se angličtinu a ve čtvrté třídě jí přibude španělština. Děti mojí sestry, která žije v Itálii, neumí česky, tak doufám, že se pak nějak domluví, ty jazyky jsou dost podobné.
Vyrůstá ve střídavé péči. Všechno klape?
Funguje nám dobře už několik let, ale máme ji trochu specifickou. Já Natálku vídám denně, když ji vyzvednu ze školy, protože její tatínek pracuje na druhé straně Prahy. Odvezu ji na kroužek, a když jdu do práce, tak ji vyzvedne paní na hlídání, anebo jdeme domů a večer si ji pak u mě vyzvedne tatínek po cestě z práce. Když je potřeba, tak si vyjdeme vstříc, nikdo se zbytečně nestresuje a Natálka chodí denně do bytu, kde se narodila.
Takže s expartnerem bydlíte blízko?
Ne, on bydlí kousek za Prahou. Ale když jsme se rozcházeli, Natálka už chodila do školky v Praze. A tím, že já mám přes den volnější pracovní režim a pracuji až odpoledne, domluvili jsme se s expartnerem, že bude mít školu a kroužky v mém okolí.
Myslela jsem, že jsem jiná
Jste duchovně založená?
Poprvé asi v jedenácti letech jsem začala cítit, že jsem trochu jiná, že se ve mně odehrává něco, co asi úplně běžné není. Byly to takové pocity, stavy i sny, se kterými jsem si moc neuměla poradit. Nechtěla bych moc zabíhat do podrobností, ale šlo třeba o různé opakující se silné symbolické sny a takové různé stavy i za bdění. Bála jsem se s tím někomu svěřit, aby si o mně nemysleli, že jsem blázen. Hodně jsem to držela v sobě. Výsledkem bylo, že jsem se programově snažila navázat spojení se svým nevědomím.
Nastal obrat k lepšímu?
Období puberty bylo dost těžké, ale postupně jsem nacházela cestu, jak se sebou pracovat. V osmnácti jsem pak narazila na pro mě osudovou knihu, kterou napsala Aniela Jaffé, jde o duchovní životopis Carla Gustava Junga: Vzpomínky, sny, myšlenky. Tenkrát poprvé jsem s neuvěřitelnou úlevou zjistila, že to, co jsem zažívala, nejenom že někdo zná, že to prožil, ale že ještě na tom vybudoval celý koncept psychologie, který pomáhal jiným.
Co se tím pro vás změnilo?
Do té doby jsem hledala vně, v různých náboženských učeních a systémech, i v lidech, ale pořád to nebylo ono. Až díky té knize jsem si uvědomila, že musím hledat uvnitř sebe. Postupem času jsem se dostala k modlitbám, meditacím a cvičením, díky kterým je možné rozvíjet vnitřní svět a pokračovat v procesu sebezdokonalování. Vrchol pak nastal v mých třiatřiceti letech, kdy jsem našla cestu křesťanské mystiky. Je to prastaré učení, utvářelo se už v dobách gnostiků, vlastně ještě dávno předtím, vzdálená mu není třeba ani indická jóga.
Ukázala jste křesťanskou mystiku dceři?
Já jsem katolička, Natálka i její tatínek jsou protestanti. Do ničeho ji netlačím, občas ji s sebou vezmu na mši. Věřím, že ji samo něco osloví, něco ji třeba časem duchovně probudí.
Co si z kostela bere teď?
Zatím nevím. Ale jak je taková svéhlavá a celkem už i vtipná, občas je to síla. Nedávno mi řekla: "Mami, ty jsi posedlá Ježíšem!" Tak to mě pobavilo. A nedávno jsme se vrátili ze mše, kde si ke konci lidé podávají ruce a přejí si: "Pokoj tobě". Doma jsem jí pak večer řekla, že si musí uklidit pokojíček a ona, jak byla rozčílená, tak křičela: "V kostele to je samý pokoj tobě a já tady žádný pokoj nemám!" Existuje křesťanská mystika pro děti od sedmi let, ale při její silné osobnosti bych si netroufla ji tak brzo ovlivňovat. Podle mě má srdce na správném místě, takže si svoji cestu najde sama.
Očima autorkyDaniela na mě nepůsobila tak asertivně jako na televizní obrazovce. Byla analytická, systematická i ve vedení hovoru, evidentně neudělá žádné rozhodnutí bez důkladného rozmýšlení a zvážení všech pro a proti. To z ní ale rozhodně nedělá "sucharku", vtipkovala se servírkou i s fotografem a nakonec se mě vyptávala na místa, kam si jít v Praze s kamarádkami zatančit. Je schopná trefné sebereflexe, je z ní zároveň cítit vnitřní klid a duchovní síla, kterou ale nikomu nevnucuje. Daniela prostě stojí nohama na zemi. |
