České rafťačky jsou pohodářky a nejlepší na světě

  0:03aktualizováno  0:03
Říkají si Jezinky a v Koreji nedávno vyhrály mistrovství světa. Podruhé a zřejmě ne naposled. "Byly to nervy, protože nedorazil monzun a nebyla voda," říká kapitánka českého týmu Michaela Dvořáková.


Nejdřív mi řekněte, mají raftaři nějakou společnou vlastnost?
Jsou to velcí pohodáři. Rafting má jednak závodní stránku, ale potom i tu společenskou. Na závodech máme skoro pokaždé nějakou party, hraje tam hudba, pije se, tančí. Taková pohodička. Nedělá se to jenom pro ten sport, ale i kvůli lidem.

Jak jste se tedy k raftingu dostala?
To už je docela dlouho. Jako mladší jsem dělala rychlostní kanoistiku a do oddílu přišly holky, které sháněly člena posádky do svého týmu, což jsem byla nakonec já. Na podzim roku 2000 jsme daly dohromady novou posádku, kde jsem jako jediná byla začátečník.

Jak dlouho ho děláte na profesionální úrovni?
Rafting není rozdělený na profesionální a amatérský. Když jsme začaly jezdit my, tak se nám už další rok začalo dařit, takže je to vlastně pořád to samé, žádný výrazný přechod.

Co vás na raftingu přitahuje?
Divoká voda mě baví určitě víc než rychlostní kanoistika. Lákalo mě poznat nové lidi. Jsme dobrá parta, každé závody jsou tak trochu malá oslava. A samozřejmě mě baví i to cestování. Máme možnost se podívat do nádherných zemí, kam bychom se jinak nedostaly. Před dvěma lety to byl Ekvádor, nyní Korea a loni jsme byly v Rusku na mistrovství Evropy.

Sama jste řekla, že vás divoká voda baví. Jak je to v raftingu s adrenalinem?
Je to příjemné, ne že by se člověk přímo bál o život. Tady v Čechách rozhodně ne, jedině Čertovy schody na Lipně jsou těžké. Když je ta řeka nádherná, tak má člověk radost z toho pohybu, z toho sportu, což je příjemný adrenalin a samozřejmě jej k životu potřebuji.

A co adrenalin, když před závody dost nenaprší, jako se to málem stalo na mistrovství světa v Koreji?
To nebyl adrenalin, to jsme se všichni báli, aby se ty závody konaly, protože tam nebyla voda vůbec. Nedorazil monzun, který tam tou dobou už třicet let normálně byl, takže koryto bylo úplně vyschlé. Hrozilo nám, že závody přesunou úplně na jinou řeku, s tím, že bychom vstávali někdy v jednu v noci a  dvě nejtěžší disciplíny by se jely v jeden den. Pořád jsme se o tom jako kapitáni na mítinku hádali. Potom ale naštěstí před závody zapršelo a před sjezdem, kdy je potřeba nejvíce vody, pak pršelo ještě den a půl v kuse, takže voda nakonec stoupla skoro o dva metry, což bylo neuvěřitelné.

"V určitých místech jsem si říkala, 'Panebože, do čeho jsme to vjely?'". To cituji vás a podle mě to zní docela nebezpečně...
Ani si nepamatuji, že jsem něco takového řekla (smích). Na větších závodech vždycky předem umíme perfektně trať sjezdu, což je nejdelší disciplína, která trvá zhruba tak hodinu. Většinou si sjezd před závodem trénujeme skoro každý den, abychom měly výborně najetou stopu. Tentokrát ale nebylo až do poslední chvíle jasné, kudy pojedeme. Trasu jsme se dozvěděly až ten den ráno. Ale všichni na tom byli stejně. Měli jsme jedno dopoledne na zkušební jízdu. My jsme jely mezi prvními, před námi Italové a Rusové. Jenže ti nám ujeli a my musely asi pětkrát vystupovat, protože řeka se ztrácela mezi kameny. Najednou jsme prostě vůbec nevěděly, kudy jet, a něco bylo potřeba obhlédnout ze břehu.

Jak to nakonec dopadlo?
Zbývaly ještě asi dvě hodiny do startu, a tak jsme se na trasu koukly ještě jednou shora. Jenže pořád pršelo! Nejdříve jeli chlapi, my startovaly po nich. Hlásili nám, že voda stoupla o dalšího půl metru. Stopa se úplně změnila a my jsme věděly, že musíme jet 'na oči'. Z malých vlnek se totiž třeba v zatáčce vyklubaly ohromné. Takže jsme v podstatě vůbec netušily, kam jedeme.

Jak si vysvětlujete, že se Čechům a Češkám na divoké vodě takto daří?
To je těžká otázka. My máme tedy výborného trenéra, který měl dřív svůj tým. Na raftu jezdíme docela často, je tam znát ta souhra, hodně trénujeme jak vytrvalost, tak rychlost i slalom. Klučičí posádka, to jsou reprezentanti ČR ve sjezdu v pevných lodích, takže ti fyzičku určitě mají.

Jak často trénujete?
Normálně tak třikrát týdně, ale před závody jsme samozřejmě měly soustředění a pak trénovaly jsme čtyřikrát týdně dvoufázový trénink. Chodily jsme do Tróji od šesti od rána, kdy tam nikdo není. Odpoledne se tam skoro nedá jezdit, je tam plno.

Jde takto náročné tréninky a závody skloubit s prací?
Musím říct, že jsem byla do odjezdu trošku troska. Trénovaly jsme a do toho jsem finišovala věci v práci, takže jsem asi byla někdy hrozně protivná a unavená. Moje okolí bylo hodně tolerantní.

Na mistrovství světa v raftingu se soutěží ve třech disciplínách, a to sjezdu, slalomu a sprintu. Jezinky letos získaly zlaté medaile v prvních dvou, ve sprintu potom skončily na třetím místě.

Myslíte, že je rafting vhodný jako rodinný oddechový sport?
To záleží na tom, jak velké máte děti a jaký mají vztah k vodě. Sjet na raftu s dětmi něco, co nebude těžké a bude je to bavit? Proč ne, ale kdyby k tomu ty děti úplně nepřičichly, tak bych je asi netahala do Tróje na tréninky, protože tam není o co stát. Provézt je kanálem určitě, z toho budou mít radost, ale nevím, jestli s nimi trénovat.

A co vaše rodina? Vztah k vodě jste zdědila?
Určitě. Já jsem z vodácké rodiny. Moje babička i děda dělali rychlostní kanoistiku, můj tatínek byl v 80. roce čtvrtý na olympiádě a bratr také dělá kanoistiku na velmi dobré úrovni.

Váš tým je hodně věkově různorodý, máte tam novopečenou babičku, maminku, studentky... V čem vám takto "namíchaná" společnost vyhovuje?
Já si myslím, že protiklady se přitahují a kdyby nás tam bylo šest stejných, tak by to bylo mnohem horší, protože se sebou bych asi někdy nevydržela (smích). Určitě jsou tam výbušnější povahy, jsou tam i klidnější, nicméně teď jsme měly týden pauzu a zjistila jsem, že se mi po všech strašně stýská. Samozřejmě, když jsme někde dlouho a moc se nám nedaří, tak i na raftu může být ponorka. Jsme nervóznější a vyjíždíme na sebe. Ale v podstatě jsme jeden tým a takhle to táhneme už dlouho.

Mohou se do výsledku promítnout neshody v týmu? Je vás přece jen šest.
Určitě. Rafting je - vzhledem k tomu, že je tam šest lidí - i o tom, jak rychle kdo dokáže zareagovat, když náhodou vznikne nějaký problém, a potom, jestli zareagujeme všechny stejně. To se asi nejvíce projevuje ve slalomu, protože tam se může stát, že dáme "ťuka", tedy že se někdo dotkne branky tělem, pádlem, nebo se jí dotkne raft. To je hned pětivteřinová penalizace. Nebo když třeba včas neuděláme všichni, co máme, tak branku můžeme i minout a to je padesátivteřinové penále.

Jak to zvládají maminky ve vašem týmu, když jedete na závody?
Šárka Znamenáčková, která jezdí levého zadáka, měla v Koreji a vlastně i předtím v Ekvádoru svého manžela Milana, což je náš trenér, a děti Kristýnku a Tomáška. Jezdí spolu občas i na závody. Vzhledem k tomu, že je mužská i ženská kategorie zvlášť, tak si děti předávají. Jde to zvládnout, ale chce to souhru.

Vnímáte při závodech diváky?
Při závodech ne, to se snažím rozumět jenom tomu, co na nás křičí trenér, a někdy nerozumím ani to.

Myslíte, že veřejnost ví o raftingu dost?
Mohlo by to být lepší. Teď během mistrovství světa to bylo super, podpora médií byla velká, ale po zbytek sezony se určitě dá ještě hodně vylepšit.

Co byste doporučila lidem, kteří by chtěli začít raftovat?
Aby si sehnali dobrý tým, dobrou partou. Lidi, kteří jsou schopni jezdit i ne v úplně hezkém počasí, ale jsou přátelští a připraveni zažít spolu spoustu srandy. No a potom sehnat raft a začít trénovat! A ze začátku asi opatrně na té divoké vodě!

Tým Jezinky raftového klubu RK Stan tvoří šestice dívek a žen, které již podruhé za sebou obhájily titul absolutních mistryň světa v raftingu, tedy ve dvou ze tří disciplín a kombinaci. Na jihokorejské řece Naerincheon porazily za těžkých podmínek soupeřky ze všech světadílů. Jezinky mají sjíždění divoké vody jako koníček, který se ale docela prodraží. Dostávají sice finanční podporu od státu, ale ta pokryje jen asi třetinu celkových nákladů. Něco si proto musí závodnice platit samy a část se vybere od sponzorů, kteří se mnohdy rekrutují z řad jejich kamarádů.

Renata KoehlerováRenata Koehlerová (32) má na raftu funkci pravého háčka. Učí tělocvik a zároveň dálkově studuje fakultu tělesné výchovy. Závodí ve slalomu na kajaku, který spolu s jízdou na raftu i trénuje. Je svobodná a mezi její koníčky patří lezení, hory a voda.

Petra PlavjanikováPetra Plavnajiková (32) sedí na pozici levého háčka. Závodila ve slalomu na kajaku, ale v roce 1999 zkusila jízdu s ženskou posádkou na raftu a už u něj zůstala. Je svobodná a žije nedaleko Benátek nad Jizerou.

Michaela Dvořáková

Michaela Dvořáková (26) patří sice k mladším členkám posádky, ale už se stihla stát kapitánkou. Na raftu jí patří místo pravého středu. Závodila na rychlostním kajaku, ale potom ji zlákala právě se formující posádka Jezinky. Kromě sjíždění vody ráda běhá, po svých i na běžkách. Vystudovala Vysokou školu ekonomickou a je svobodná.

Martina Plašilová

Martina Plašilová (22) posílila Jezinky na levém středu. Je v posádce nováčkem a studuje Přírodovědeckou fakultu v Praze. Miluje adrenalinové sporty jako například horolezectví. Na raftu jezdí pátou sezonu.

Karolína PtáčkováKarolína Ptáčková (23) je levý zadák. Studuje medicínu a původně byla v týmu náhradnicí. Nyní jezdí v základní sestavě místo vytížené maminky Šárky Znamenáčkové. Má ráda přírodu a turistiku.

Jarka HájkováJarka Hájková (52) je nejzkušenějším ženským zadákem. Je vdaná a má dva syny, s raftingem začala v rodinné posádce. Miluje zvířata a ráda hraje volejbal.

Autoři:

Nejčtenější

Jsme s jedním partnerem a společně s ním máme sex, říkají dvojčata

Anna a Lucy DeCinqueovy

Sestry Anna a Lucy DeCinque (33) se považují za nejvíce identická dvojčata na světě. Absolvovaly plastické operace, aby...

Recept na dobré manželství? Deset otázek pro odborníky na vztahy

Ideální místo pro váš velký den může být v podstatě kdekoliv, kde se oba budete...

Naše manželství nejvíc trpí tím, že nedokážeme řešit konflikty, málo spolu hovoříme otevřeně a bez zábran, trápí nás...

Jsem těhotná, oznámila v průběhu Výměny manželek jedna z nich

Výměna manželek

Vztah Aleny a Tondy, kteří mají tříletou dceru, trpí nejen nedostatkem peněz, ale především konflikty s tchyní a...

Závislost na jídle mě málem zabila, říká morbidně obézní žena

Morbidně obézní žena měla před operací žaludku téměř tři sta kilogramů.

S obezitou bojovala Američanka Lacey Hodderová už jako dítě a v devětadvaceti letech měla téměř tři sta kilogramů. Když...

Už mám odseriálováno, říká herečka Alena Antalová

Alena Antalová

Prorazila jako herečka v Četnických humoreskách a Pojišťovně štěstí, teď se Alena Antalová objeví po boku Jaromíra...

Další z rubriky

Už mám odseriálováno, říká herečka Alena Antalová

Alena Antalová

Prorazila jako herečka v Četnických humoreskách a Pojišťovně štěstí, teď se Alena Antalová objeví po boku Jaromíra...

Závislost na jídle mě málem zabila, říká morbidně obézní žena

Morbidně obézní žena měla před operací žaludku téměř tři sta kilogramů.

S obezitou bojovala Američanka Lacey Hodderová už jako dítě a v devětadvaceti letech měla téměř tři sta kilogramů. Když...

Sympatický kamioňák Zdeněk z Výměny manželek přišel o nohy při nehodě

Rodina z Přelovice nesnáší nudu a neustále něco podniká. Zdeněk ve volném čase...

Život si s osudem akční rodiny z Přelovic krutě zahrál. Tatínkovi Zdeňkovi museli po těžké autonehodě amputovat obě...

Najdete na iDNES.cz