Navštívila jsem tehdy přítelkyni v Krkonoších a odpoledne jsem od ní jela na kole domů. Měla jsem před sebou pár desítek kilometrů, a protože byla neděle, kvůli velkému provozu jsem se vydala mimo hlavní silnice.
Pořídila jsem si dokonce mapu "Podkrkonoší" a jela jsem přes vesnice. V jedné z vesnic jsem na chvíli zastavila u chodníku, abych se mrkla do mapy, kudy mám pokračovat v cestě. Vidím to jako dnes, pravou nohou stojím na obrubníku a levou na kraji silnice. Zrovna se chystám uklidit mapu zpátky do brašny za sedlem, ale už to nestíhám. Najednou se totiž odkudsi přiřítí stará Škoda 120 a srazí mě spolu s kolem k zemi.
Potřebovala jsem mezi lidi
Auto rozšrotovalo celé kolo a těžce poranilo moji nohu. Na ten okamžik velmi nerada vzpomínám. Nohu jsem měla totiž od kolene dolů úplně zdevastovanou, všechny svaly, šlachy, nervy, tkáně se mi nenávratně poškodily. Vůbec mi ale tehdy nedocházelo, že jsem přežila vážný úraz a jeho následky si ponesu celým životem.
I letos jsme ve spolupráci s Nike pro vás připravili seriál o běhání, který vyvrcholí 31. srpna 2013 desetikilometrovým závodem We Run Prague. Spolu se zkušenými trenérkami vám postupně poradíme, jak se na závod připravit. Tentokrát ale dáváme s psaním šanci i vám čtenářkám. Přihlaste se do našeho blogu a pište, jaký je váš důvod k běhu. Ta nejúspěšnější blogerka, která získá největší karmu, pak poletí zdarma na ženský půlmaraton do San Franciska a dostane běžeckou výbavu od Nike (více zde). Zajímavé blogy budeme v průběhu července a srpna vytahovat i na hlavní stránce OnaDnes.cz. Čtenářky zveřejněných blogů vyhrají ceny od společnosti Nike (trička, čepice atd.). |
Zpočátku jsem dokonce říkala: "Musím za týden nastoupit do práce." Měla jsem totiž závodní dovolenou a navíc jsem akorát přecházela na jinou pracovní pozici do útvaru zahraničního obchodu. Lékaři ale v nemocnici shodně tvrdili, že to bude na delší dobu, a měli pravdu. Odřeniny po těle za pár týdnů zmizely, ale bolavá noha mi dala pořádně zabrat.
Do podzimu 2005 jsem se plácala doma, sotva jsem chodila po bytě, pak jsem začala pomalu chodit i pár kroků po sídlišti. "Musím přijít na jiné myšlenky, potřebuji nutně mezi lidi," říkala jsem všem. Měla jsem vážně štěstí, jelikož jsem za poměrně krátkou dobu našla zaměstnání.
Několikrát jsem potom ještě absolvovala lázeňskou léčbu a začátkem roku 2006 jsem podstoupila velkou ortopedickou operaci. Celé to období od té nešťastné nehody bylo hodně složité, pomohla mi tehdy pevná vůle, mí blízcí, přátelé a sport.
"Moc ti fandíme, ty to zvládneš," nabádali mě kamarádi a já se opravdu začala v rámci možností zapojovat do sportovních aktivit. Samozřejmě jen do těch, které byly a jsou v mém stavu technicky zvládnutelné. Někdo mi kdysi říkal: "Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš." Ověřila jsem si na vlastní kůži, jak je tohle pořekadlo moudré. V dětství jsem totiž hodně sportovala a právě sport mi dodával sílu poprat se s osudem a jít dál.
Běhám zvláštním stylem
Vyrůstala jsem v Jablonném nad Orlicí, v sousedství žili samí kluci a společně jsme hráli fotbal, závodili na kolech a v zimě na plácku hráli hokej. Neměla jsem šanci stát se rozmazlenou holčičkou. V první třídě už jsem jezdila závodně na lyžích, v létě se připravovala venku a v tělocvičně, v zimě jsem téměř každý den trávila na svahu a o víkendech závodila.
Ať už jsem studovala základku nebo vysokou školu, vždycky jsem školu reprezentovala. Pamatuji, jak jsem se mezi přípravkou na zkoušky vždycky chodila proběhnout do "kunraťáku". K tomu jsem lyžovala, věnovala se karate a kanoistice, plavala. Když jsem nastoupila do zaměstnání do firmy OEZ Letohrad, začala jsem běhat s lidmi, kteří i závodili. Důležitou osobou byl můj kolega Vladimír Kalous, který běhu rozuměl. "Vypracuji ti tréninkový plán," slíbil a také splnil.
Po čase se mé výsledky hodně zlepšily a půlmaratón jsem zvládla za 1 hodinu a 23 minut, maratón za 3 hodiny a 25 minut. Pravidelně běhám běžecký seriál Česká pojišťovna Mizuno RunTour. To vše mě asi hodně zocelilo a byl to právě běh, kterému jsem se i po úrazu zhruba od roku 2011 začala opět věnovat. Běhám sice takovým zvláštním stylem, spíše poskakuji, ale závodím a překonávám tak sama sebe i pohled společnosti. Nedávno si na mě pár výrostků při závodu ukazovalo, protože je zaujal můj divný styl, ale to nevadí. Je mi naprosto jasné, že si na něj musí lidé zvyknout.
Indie mi objasnila hodnoty
"Vím o tobě a sleduji, jak závodíš," řekl mi bývalý kolega Vladimír, když jsem ho nedávno potkala. Udělal mi tím obrovskou radost! Možná i on byl motivací, proč jsem se přihlásila do seriálu RunTour, kde zdolávám na různých tratích pětikilometrové úseky. Můj život ale není jen o běhu. Nikdy nezapomenu, když jsem se poprvé od úrazu vydala po delším čase opět do Vysokých Tater. Dala jsem pěšky trasu ze Starého Smokovce na Zamkovského chatu a zpět, a i když jsem šla pomalu a s odpočinkem, bylo to pro mě malé vítězství. Při pohybu moc potíže nemám, trpím spíše klidovými bolestmi. Problém je s jakýmkoli, byť sebemenším, poraněním, hojí se mi totiž měsíce.
Kvůli nevyrovnané chůzi mě bolí v ramenou, zápěstí, v rukou, v zádech. Moc dobře vím, že kdybych se na sebe vykašlala, mohla jsem klidně skončit na invalidním vozíčku, a to samozřejmě nechci. Pečovat ale musím nejen o tělo, ale také o duši, i ta celou nešťastnou událostí dost utrpěla. Člověk si spoustu věcí nepřipouští, ale nakonec se s tou životní ránou musí vyrovnat. Mnohé mi v tomto směru objasnila cesta do Indie, kterou jsem podnikla v lednu 2007.
Najednou jsem vnímala úplně jiné hodnoty a pochopila jsem, že člověk má osud ve svých rukou. Nadchl mě odlišný svět, kultura, zvyky, potřeby, víra. Nádherná byla i cesta na Slovensko, po kterém jsem před pár dny putovala se svým synovcem a nezapomenutelná pro mě zůstává červencová cesta s partou skvělých lidí po italských Dolomitech.
Samozřejmě, mám kvůli noze jistá omezení. Nejsem třeba schopná zvládat jištěné cesty s lezeckými částmi. Na obtížnějších cestách jsem pomalejší a nezvládnu ani pochod se zátěží, na sněžnicích, v mačkách nebo na velmi kluzkém povrchu. S tím už jsem ale smířená, důležité je, že mohu trávit čas s fajn lidmi, v nádherné přírodě a způsobem, který mám ráda.
Momentálně se těším na září, kdy se postavím u nás "doma" na start závodu ze seriálu Českého poháru v bězích do vrchu Jablonné – Suchý vrch. Nejvíc ze všeho si ale přeju, aby mi zdraví vydrželo a všem vzkazuji: "Přeji vám spoustu elánu a chuti se hýbat a sportovat!"
Blog čtenářky najdete ZDE.
