Rodina je to nejcennější, co máte. Jste si nejbližšími bytostmi na světě. Až tu s tatínkem nebudeme, v časech zlých se o sebe opřete! Podobné srdceryvné přednášky následovaly většinou poté, co se člověk pohádal nebo rovnou popral se sourozencem a rodič nevydržel s nervy a zasáhl. Dost často se situace obrátila a s bráchou nebo ségrou, se kterými jste se ještě před chvílí rvali za vlasy, jste se proti těm hrozným rodičům spojili.
Rizikové faktory• Velké věkové rozdíly • Příliš rozdílné povahy • Odlišná úroveň inteligence • Odlišný stupeň zdravotního stavu • Nezvládnuté ambice rodičů, kdy se zhlédnou v dítěti, které je naplňuje lépe než jeho sourozenec |
Jistě, snem rodičů není bratrovražedný model Abela a Kaina, ale naopak sourozenecké pouto, které vázalo slavného malíře Vincenta van Gogha s jeho starším bratrem Theem. Vincent prodal za život jen jediný obraz. Ztělesňoval divného chudého příbuzného, od kterých se většinou distancujeme, protože budí svou jinakostí veřejné pohoršení.
Theo Vincentovu divnost respektoval a jeho talentu věřil. Financoval jej i v době, kdy už měl sám rodinu. Zemřel šest týdnů po Vincentovi. Tento příklad sourozeneckých pout je učebnicový svojí výjimečností.
Mnohem běžnější je vývoj, kdy spolu sourozenci v dětství s přiměřeným pošťuchováním a žárlením velmi dobře vycházejí. Rozumět si přestávají a vzdalovat se jeden druhému začínají až v dospělosti. Existuje však určité procento dětí, které se rozdělit nemohou. Ve skutečnosti se totiž nesešly ani jako malé. Co je příčinou toho, že se některé nesblíží nikdy, a co můžeme dělat, aby se to nestalo zrovna v naší rodině?
Kdy jsou boje přes čáru
Přílišná agrese, konfliktnost a nesnášenlivost mohou být signálem nejen psychické poruchy, ale i upozorňováním na sebe, když se dítě cítí opomíjeno a nemilováno. Existuje metafora, že s láskou k dětem je to jako s prsty na rukou. Ať se řízneme do kteréhokoliv, všechny nás bolí bez rozdílu stejně. Obdobně prý rodiče stejně milují všechny svoje potomky. „Jenže právě v tom slově stejně číhá zrada,“ říká Dagmar Pechová, psycholožka z Psychologické poradny pro děti a dospívající na Praze 5.
„Mít rád všechny své děti stejně není možné, protože sourozenci stejní nikdy nejsou. Každý náš syn i dcera jsou originály, přebrali genetické vlastnosti, se kterými jsme my rodiče tu více tu méně zadobře. Proto nám i imponují, dojímají nás, ale i rozčilují něčím jiným. Každá dobrá máma se proto snaží napojit na každé své dítě jinak, ale i když se k tomu nepřizná, u některého se jí to daří lépe a u jiného hůře,“ vysvětluje.
Někdo je čitelnější a jeho reakce předvídatelnější. Jiného potomka „objevuje“ a prozkoumává a neustále ji překvapuje. V tom je půvab, ale i úskalí. Některým matkám se stane, že v dítěti objeví něco, co nesnáší, čím ji nevědomky popouzí. Matčinu náklonnost a chování tyto „temné proudy“ značně ovlivňují. Děti přitom vnímají intuitivně. Rozpor mezi proklamovaným „mám tě ráda“ a skutečnou potlačovanou bariérou cítí. Pak reagují žárlením bez příčiny. Co s tím? Zjistit, čím nás potomek irituje a proč.
Správná míra pozornosti
„Když bývalo v rodinách pět a více dětí, matky byly rády, když stíhaly provozní věci. Rozhodně neměly kapacitu věčně sledovat, co se mezi dětmi šustlo. Sourozenci si museli se svými spory a žárlivostmi poradit sami. Matky podle míry svého vyčerpání zasahovaly až při příliš hlasitých hádkách a rvačkách, které nešlo přehlédnout. Netvrdím, že to bylo vždycky v pořádku, ale i ti nejcitlivější jedinci se psychicky otužovali. Od nejútlejšího věku se učili, že při řešení problémů je každý nakonec vždycky sám za sebe. Musí se spolehnout na vlastní síly, vymyslet taktiku přežití,“ vysvětluje Pechová.
Čtěte v magazínu Rodina DNESČlánek vyšel v magazínu Rodina DNES v pátek 23. března. V aktuálním čísle magazínu zaměřeném na přijímací zkoušky na vysoké a vyšší odborné školy se dočtete o efektivních technikách učení nebo o profesích, které dnes lákají mladé lidi nejvíc. Exkluzivně zde najdete rozhovor s pěvkyní Magdalenou Koženou.  |
Dnes matky vyskočí, jen co dítě vzdychne, a jdou řešit i to, co by mělo zvládnout samo. Dítě se nenaučí věřit vlastnímu úsudku, vybojovávat si podmínky, aniž by ničilo druhé. Konfliktní situace, kdy není „po jeho“, jej zaskočí. Věčně spoléhá, že všechno vyžehlí nejdřív maminka, pak učitelka a další autorita.
Být moderátorem situace
Jak se tedy zachovat? „Úloha rodiče je role průvodce a nenásilného moderátora situace,“ podotýká psycholožka. „Neokřikovat znesvářené děti způsobem: Dejte mi aspoň na chvíli pokoj. Nezaměňovat svoji netrpělivost a nechuť se jimi zabývat s tím, že když je ignorujeme, tak se právě tím osamostatňují. Hranice nechat je být končí v momentě, kdy si sprostě nadávají, jsou k sobě surové a vědomě někdo někoho ponižuje,“ popisuje.
Dítě v afektu ovšem na žádné rozumné argumenty a domluvy nereaguje. Musí se nejdřív uklidnit. „Nechte ho vybrečet, vytrucovat, nepřikládejte pod kotel jeho vzteku komentáři, poznámkami, vyčítáním. Nevyšetřujte, kdo si začal jako první. K promluvení si by mělo dojít, až když se zklidní. Ale zase ten interval nesmí být moc dlouhý, protože řešit konflikt, který se stal ráno, v pět odpoledne, je kontraproduktivní,“ radí Pechová.
Nemluvte o prohřešcích, ale o emocích
Chybu, kterou děláme podle psycholožky v partnerském životě i u dětí, je, že si nevysvětlujeme, proč emoce, jako je vztek, sebelítost, žárlivost, pocity křivdy, cítíme. Rodič by měl dítěti adekvátně jeho věku vysvětlovat, kde se v něm ty nepřátelské pocity berou: „Tobě možná připadá, že tě nemáme rádi, protože se pořád točíme kolem Emy. Ale to není pravda. Jen je mladší a má těžké astma. Potřebuje od nás víc pozornosti. Ale moc dobře vidíme, jak se snažíš a jak nám pomáháš. Bez tebe bychom všechno zvládali mnohem hůř. Emo, Jonáš má dovoleno chodit spát později ne proto, že je u nás oblíbenější, ale protože je starší. Až budeš v jeho věku, dovolíme ti to také.“
Žárlivost je emoce, která provází člověka v nějaké podobě až do konce života. Rozdíl je jen v tom, že ji v dospělém věku více či méně obratně ovládáme, zatímco dítě se s emocemi zacházet učí. Proto jsou dohady a boje o pozice se sourozenci pro něj velmi cenné a důležité. Ať se narodí první nebo poslední, k žárlení bude mít důvod vždycky. Každé dítě má totiž pocit, že se má sourozenec lépe.
Čtyři rady, jak pomoci sourozencům k vytvoření pevného pouta |
Mladší si myslí, že ten starší je šikovnější a chytřejší. Starší zase, že se všechna pozornost a péče upíná na mladšího a víc mu projde. Prostřední má nejsložitější pozici. Není ani tak šikovný jako ten nejstarší, ale ani mazánek jako nejmladší. Žárlení není ušetřen ani jedináček, kterému zase může vadit pozornost příliš soustředěná na něj. Že je bez kamaráda a spojence, protože tím, že ho nemá, si pochopitelně bratry a sestry idealizuje.
Pozor na pusu
Děti s oblibou poslouchají hovory dospělých a je velký omyl myslet si, že dané tematice nerozumějí, nevnímají, jsou zabrané do hry. Naopak mají uši jako radary, obzvlášť když jde o nějaké lechtivé téma.
Samozřejmě, že s informací nedokážou pracovat a vysvětlují si ji dle svých schopností adekvátních věku. Dítě narozené jako třetí v pořadí si vyslechne debatu, která mu nebyla určena. Matka hovořící s kamarádkami nebo příbuznými o ženských věcech si pustí pusu na špacír, že se narodilo neplánovaně. Že těhotenství zjistila příliš pozdě na to, aby mohla jít na potrat. Když se k tomu ještě přidá věta: „Nikdy jsem tři děti nechtěla,“ nebo „Jsem z něj úplně vyřízená, energii, kterou jsem měla na ty starší, už dávno nemám,“ je zaděláno na malér.
Matka to samozřejmě myslí s nadhledem a jinak, než si dětský mozek přeloží. „Ty starší byly chtěné, já jsem omyl.“ Semínko komplexů je zaseto a vykvete pořádná kytka žárlivosti, kvůli které se dítě může sourozencům mstít. Ty samé plody zášti může rodina sklidit, pokud si holčička vyslechne, že je nepovedený pokus o kluka.
