Sami děláme to, za co peskujeme děti
„Při jídle se nemluví!“ „Starší lidi v autobuse pusť sednout.“ „Nepomlouvej a nemluv ošklivě o někom, kdo u toho není.“ „Přecházej jen na zelenou!“
Můžeme si třeba hlasivky vymluvit, ale pokud se sami nechováme podle svých příkazů, pak je vše marné. Nejde přece kázat vodu a pít víno.
Není omluva, že spěcháte, když vlečete potomka na přechod, zatímco svítí červený panáček. „Ale, mami...“ hlesne možná tiše, ale někde uvnitř si uloží informaci, že na zelenou se čekat nemusí.
A mimochodem, pamatujete, jak jste se minule doma bavili o tom, že sousedka je drbna, nebyla už aspoň půl roku u kadeřníka a za tu samou dobu přibrala padesát kilo, takže vypadá jako vorvaň?
Možná bylo dítko také někde v doslechu. „Aha, takže ono to s tím pomlouváním zas tak hrozné není,“ mihne se mu hlavou. „A stejně vypadá ta bába jako vorvaň.“