Bydlíme v Davli a k porodu jsme jeli do porodnice u Apolináře v Praze. Ležela jsem zkroucená na zadních sedačkách a podle útržků silničních návěstí, které jsem viděla, jsem hádala, kde asi jsme, a zdálo se mi, že ta cesta ubíhá hrozně pomalu. Stahy byly čím dál intenzivnější, manžel si z předporodního kurzu pamatoval akorát dýchání, tak na mě dozadu volal: Dýchej, dýchej!
U porodnice jsme zaparkovali přímo před vchodem, na zákazu stání. V tu chvíli přijel z druhé strany taxík a paní šla také do porodnice. Hlavní brána byla zamčená, takže jsme museli bouchat a čekat, až přijde vrátná otevřít. Byli jsme s manželem domluvení, že půjdeme do porodních sálů vpravo, ty se nám na předporodním kurzu na prohlídce porodnice zdály lepší. Na schodech porodnice jsem dostala stahy, manžel mě tahal, ať jdu rychle, nebo nás paní z taxíku předběhne.
Tak se i stalo. Když jsme tam hned za ní dorazili my, tak nás sestřička odmítla, že už mají plno a musím na druhou stranu do vedlejších porodních sálů. Když jsme zazvonili tam a sestřička otevřela, dostala jsem právě stah, zakřičela a sestřička jen vyděšeně řekla: Ženská, vy rodíte! Po cestě chodbou jsem ji akorát pořád přesvědčovala, že čekám dvojčata a mám jít na císaře, protože jedno miminko je napříč. Manžel za mnou, tašku jak na hokej v jedné ruce a balík plen v druhé.
Sestřička mi řekla, že mám vylézt na porodní lůžko, že musí zjistit, jak to vypadá. Chvilku jsem ji přesvědčovala, že to nezvládnu, ale mezi stahy se mi to nakonec povedlo. Pak se najednou objevila porodní asistentka a nějací další lidé v pláštích, moc jsem to nevnímala. Akorát když jsem dostala stah, tak mi říkali, že nemám křičet, ale dýchat, pak že tedy můžu i křičet, ale i dýchat, hlavně předklonit hlavu a zatlačit. Při druhém stahu se narodila holčička, to bylo docela překvapení, protože jsem byla dlouho přesvědčená, že miminko, které je hlavičkou dolů, je kluk.
Josefína
Ptali se mě, jak se bude jmenovat, řekla jsem, že Josefína, papíry se jmény do porodnice jsme ještě neměli ani vyfasované. Pak mi miminko ukázali a odnesli a začalo se to kolem mě hemžit ještě více plášti. Stahy přestaly a druhé miminko bylo podle ultrazvuku opravdu napříč. Že mi tedy dají kapačku, ať dostanu znovu stahy, ale třikrát mi praskla žilka, sestřička se mi hrozně omlouvala, že mě tak trápí. Ale já to vůbec nevnímala a uklidňovala jsem ji, ať to klidně zkouší dál. Mezitím se doktoři pokoušeli druhé miminko otočit tak, aby bylo hlavičkou dolů. To se jim nakonec povedlo, pak začaly znovu stahy.
Jenže na ultrazvuku se jim něco nezdálo, a když porodní asistentka nahmatala druhé miminko, zjistila, že jde do porodních cest napřed ručičkou. Na sonu zjistili, že si navíc v ruce drží pupeční šňůru, asi se mu opravdu ven nechtělo. Takže ze mě okamžitě pracně napíchnutou kapačku vytáhli, že druhé miminko musí jít císařským řezem. Jenže porod už začal, a aby se miminko nedostalo do porodních cest, tak ho při převozu na operační sál doktorka ve mně prsty držela. To už se opravdu začalo kolem mě něco dít, doktoři běhali, telefonovali, převlékali se do operačního. Ještě jsem zvládla sama přelézt z lůžka na operační lůžko. Když jsem tam ležela, tak jsem měla jen hrozný strach, aby do mě neřízli dřív, než mě uspí. Ale naštěstí mi anestezioložka píchla injekci a popřála dobrou noc.
Toníček
Toníček se tedy narodil císařským řezem, ale měl problémy s dýcháním, tak byl odvezen na JIP do inkubátoru, kde zůstal asi tři dny. Protože se děti narodily v předčasně, musela jsem s nimi zůstat téměř tři týdny v porodnici. Později mi manžel vyprávěl, jak to celé zažil on. Když se narodila Josefína, tak přeparkovával auto, a když se narodil Toníček, byl zrovna na záchodě.
Sice to první tři dny po porodu bylo náročné, jedno miminko leželo na JIP na jednom konci porodnice a druhé na úplně druhém konci a já sešitá ze všech stran chodila přes celou porodnici od jednoho miminka k druhému (více o péči o nedonošená miminka si přečtěte zde), ale dětem bylo před pár dny už 9 měsíců a jsou úžasné.
