Docela zvrácená doba - nechápu, jak se někdo může ptát na takovou triviální věc a jak na to může jakási krizová intervenistka vůbec odpovídat. Tyhle biomatky jsou už snad schopné se těchhle pseudoodborníků ptát na takové ptákoviny, zda není nebezpečné a stresující vykládat dětem, že dárky nosí Ježíšek.....

Kdyz mi bylo asi 8, umrel mi na zacatku prazdnin dedecek, ktereho jsem zboznovala. Rodina nejen, ze me nevzala na pohreb, ale o jeho smrti mi rekla az na zacatku skolniho roku, pry aby mi nekazili pobyt na taborech. To bylo traumatizujici a to nedokazu vstrebat ani dnes, po 22 letech.

Když zemřel můj tatínek, tak mým dětem bylo 4 a 6 let. A moje maminka si výslovně nepřála, aby šli na pohřeb, nechtěla je tímto stresovat. Je to samozřejmě věcí názoru, , neshodli jsme se na tom ani s manželkou, ale myslím, že maminka udělala dobře.

Malé děti myslím na pohřeb nepatří.

Chodily jsme jako děti na pohřby, na svatby na následné hostiny, prostě život. Nechápu proč by se děti měly nějak v tomto směru ochraňovat, co tě nezabije, to tě posílí a je potřeba, aby děti věděly co k životu patří a nežily ve umělém světě. Ten pravý je pak semele nepřipravené.

Taktak!!! Můj názor j stejný... Moje děti byly na všech pohřbech v rodině, syn poprvé ve čtyřech měsících, dcera v roce... Naposledy minulý měsíc ve 3 a 6 letech na pohřbu tety,která zemřela velmi mladá... Pohřeb byl velmi emitivní a dětem bylo vše vysvětleno, netrpí žádným traumatem, občas se na tetu zeptají... To je život!!

Klasický pohřeb je vhodný i pro děti, naučí se o koloběhu života, že se s mrtvým rozloučíme, popláčeme si, a pak při smuteční hostině se znova rozveselíme.

Ale v krematoriu, jak zajíždí ta rakev, je to horor i pro dospělé, nejen pro děti.

Jenže.

To je židovský klasický pohřeb a jejich hroby jsou nedotknutelné.

Ale křesťanský - vymisťování hrobů,.... a to memluvím o tom co tu bude za 100 let, o Muslimech a co bude s vašimi kostmi.

Pohřeb v krematoriu má jen ten problém že je nedotažený - zjede rakev, ale pak mrtvý je zpopelněn klidně až za X týdnů a na hřbitov do urnového hrobu nebo kolumbaria ho umístí řemeslníci.

Kdyby nebyla tak velká prodleva a následoval po týdnu i obřad ukládání urny, bylo by to stejné, a, viz historie a hanobení hrobů atd, žehem dnes i lepší.

Zajímavé, jak jsou někteří diskutující přesvědčení, že pohřeb je jediná možnost, jak se se zemřelým rozloučit a že díte, které se obřadu nezúčastní, bude neuvěřitelně ochuzeno a traumatizováno. Evidentně si nevšimli, že se zemřelý obvykle ani nezúčastní. Pokud rozloučení nestihnete před smrtí, tak pak už je to vždy jen jako. Ať už v kostele, na hřbitově položením květiny nebo doma při svíčce. Je padlé na hlavu prosazovat pohřeb jako jediné správné řešení.

Tříleté dítě si už ukládá vzpomínky do dlouhodobé paměti. Proto bych se přimlouval za účast i u toho mladšího. Jak zde již bylo vysloveno, pohřeb je součástí našich životů stejně jako děti. Chránit je před realitou života není moudré a odpírat poslední rozloučení s člověkem blízkým přímo hloupé.

Mozna to bude znit prilis krute nebo ignorantsky, ale podle meho stejne jako k vire neni potreba cirkve a knezi ve zlatych vysivkach, neni nutne potreba k rozlouceni se zesnulym ucast na pohrbu. A to plati pro trilete dite i pro dospeleho. Prosim, aby ti, kdo se nad mym nazorem podivi a budou mi chtit nadavat, vzali v potaz to, ze jsem tezkym introvertem a radu udalosti (radostnych i smutnych) prozivam radeji v intimnejsim soukromi nez ve velke spolecnosti.

Mám zkušenost, že pohřby v kostele nejsou stresující událostí. Právě proto, že pro věřící není smrt a pohřeb tečkou, není z církevního pohřbu cítit nějaká beznaděj, ale spíš naděje. Jinak si dost dobře pamatuju na pohřeb mého dědečka, když mi byly čtyři roky, a nejsou to žádné negativní vzpomínky.

V kostele nevím nikdy jsem to nezažila. V krematoriu ano. A ten okamžik, kdy rakev s někým blízkým mizí...už to nechci zažít znovu. V naší rodině se prostě loučíme bez obřadu a myslím, že nikomu to nechybí.

Když mi umřela babička, tak mi bylo 6 a něco. Pamatuji se, jak těžko jsem se vyrovnávala s tím, že už není a když už jsem to alespoň trochu začala vstřebávat, tak mě dorazil pohřeb a to jsem nikdy nebyla křehká květinka, ani jako dítě. Byl to první pohřeb, na kterém jsem byla a nejhorší moment byl, když zajela rakev kamsi dozadu, zatáhl se závěs a byl konec. Takže já bych takto malé děti na pohřeb nebrala.

Zde z mé strany nepatřilo plus, ale ani mínus. Spíše jsem chtěla zareagovat a doporučit rady paní terapeutky. Děti mohou jít na pohřeb, zvlášť když se jim to vysvětlí. Smrt a pohřeb je něco, co patří k životu a nevím, proč by se tomu měl člověk vyhýbat. Pohřeb se má odehrávat v kostele. Tím spíše. Nic nekončí smrtí, pokud má člověk víru.

Když mi bylo asi 11, tak mi umřel děda, kterého jsem měla moc ráda. A musím říct, že do dneška jsem zcela neodpustila rodičům, že mě na pohřeb nevzali. Na následném rodinném posezení jsem už sice byla, ale i tak si myslím, že jsem se s jeho smrtí zcela nevyrovnala dodnes. Nemůžu samozřejmě říct, že to je kvůli neúčasti na pohřbu samotném nebo jeho náhlým odchodem, ale už kvůli této zkušenosti vím, že se o smrti příbuzného s dětmi má určitě mluvit, vždyť je to součást života a pak by jí mohly vnímat mnohem hůř.

Ja si v 6 letech "vydupala" ucast na pohrbu prababicky, jsem za to rada a kdyz jsem o tom pozdeji mluvila s mamou, tak uznala, ze je dobre, ze se nechala na posledni chvili ukecat a vzali me s sebou.