Když dojde na primární rodinu, má každý "cvokaři" co vyprávět. Je to až hrůzné, jakých chyb se rodiče byť často v dobré víře, na dětech dopouštějí a že si to neseme často celý život a těžce a draze se té zátěže zbavujeme. Nejhorší je, když slyším ze svých, nebo manželových, úst stejné řeči, která vedli mí rodiče, a o kterých vím, že jsem je nesnášela.

At chceme nebo ne, přebíráme vzorce chování svých rodičů. To co nesnášela moje maminka na mé babičce, ted mamka dělá taky. A já to budu určitě jednou dělat taky.

Jsem jedináček, což mne jako malou hrozně štvalo. Že mi neustále někdo předhazoval, jak se mám, že se o nic nemusím s nikým dělit, mi moc nepřidalo. Když ale vidím kolikrát ty úplně neuvěřitelně pokažené sourozenecké vztahy, jsem za to skoro ráda.

Ve svém okolí jsem nejčastěji vídala ten model, že rodiče věnovali veškerou svou péči, zájem i peníze na výchovu syna a dívka byla trpěným sourozencem do počtu.

Já jako jedináček taky nesnášela řeči o tom, jak se mám, že se nemusím s nikým o nic dělit. A ocenuji to až ted, kdy vidím, že se jednou skutečně nebudu muset s nikým o nic dělit. (pro nechápave: nadsázka)

Ano určitě se to děje, ale nemyslím si, že v takové míře jak je v diskusi popisováno. Oni rodiče mohou mít obě děti stejně rádi, ale jde o to, že mají ke každému jiný přístup a ty děti to pak mohou svým dětským rozumem špatně vyhodnotit. Ten jiný přístup je proto, že každé dítě je jiné, navíc nkaždé se narodí do jiné situace atd. Nic nelze 100% opakovat stejně.

Tuhle jsme si srovnávali vzpomínky s bratrem a zjistili jsme, že jsme patrně žili každý v úplně jiné rodině a s jinými příbuznými a patrně i na jiném místě, které se jen podobně jmenovalo Vzpomínky jsou ošidná věc. Ale dodnes ten pocit křivdy přítomný je, když si vzpomenu, jak to naši vedli.

Nicméně taky mám každé ze svých dětí ráda jinak. Ne víc nebo míň, prostě jinak. Každý je úplně jiný. Ale hodně si dávám záležet, abych s každým měla zálibu, kterou sdílíme jenom spolu a spolu si ji užíváme, ono to udělá hodně.

Kvůli mě se rodiče brali. Chtěli druhé, ale nedařilo se - hodně potratů. Trošku mě asi rozmazlili, protože si mysleli, že jiné mít nebudou. Potom mamince poradili jiného lékaře a mám sestru - mladší o 7 let. Bohužel se vše otočilo. Ona byla takový mazánek a po mě se chtěly výkony. Říkala jsem si, že jsem introvert, ale kdo ví. S vymodlenými dítětem se nedá bojovat. Jenže to jsem pochopila až v dospělosti. Jako dítě a dospívající jsem nevěděla co se děje a před cizími to bylo jiné, než v soukromí. Nikdo okolo nechápal proč jsem taková. Já pro ně byla spratek, který nemá rád sourozence a rodičům odplácí dobrotu zle a pomlouvá matku. Přetrvává to i teď jen v jiné formě. Když jde o hmotné věci tak se kouká, aby to bylo stejné, ale co týká toho druhého je to jiné. Jako dospělá to chápu, ale bolí to pořád. Dodnes si vzpomínám jak bych se pro pochvalu(občas přišla a já byla šťastná) i přetrhla a sestře stačilo třeba jen zvednout smítko z podlahy.

Jinak mám ráda oba své rodiče a co se stalo se stalo. Někdy to člověku přijde líto. Ale vím, že mám jiný základ. Narodila jsem a viděla jsem své rodiče v době, kdy se měli hodně rádi. Když se narodila sestra byl jejich vztah jiný a ona nezažila co já a ona si do života odnesla něco jiného. Já jsem ráda, že jsem ta starší. Mám se svým mužem jiný vztah, než ona se svým a některé věci, které ona řeží vzteklým výbuchem, přejdu a někdy se spíš rozesměju, ono to totiž za nic víc nestojí. Mám klidnější život a myslím, že jsem i šťastnější.

Moja matka milovala z troch detí iba jedno. Bilo to očí až natoľko, že ju ľudia podozrievali, že ho má s niekým iným ako manželom. Napokon aj šikovne právne ošetrila, žeto jediné milované dieťa zdedilo nej dom a všetko, čo mala. Ale nezlomilo nás to.

Vydědila vás? Ono to tak trošku nejde. Dát majetek za života ano, ale neopomenutelní dědicové (děti) jdou vydědit jen ve vyjmenovaných případech.

A jak se miluje stejně? Mám jen jedno dítě a miluju ho nejvíc na celém světě, ale čitě teoreticky když matka lásku necítí, tak ji necítí. Ano může se chovat uvědoměle aby "ji jakoby cítila", ale když k někomu lásku necítíte nemůžete rozdat co nemáte. Nevím jestli jsem se vyjádřila úplně přesně, ale ovládat zda někoho milujete nebo ne jde to vůbec?

Pokud byste měla děti dvě či víc, tak byste to poznala. Já mám spíš výčitky, když třeba tomu jednomu něco dám a to druhé ošidím (jde o hlouposti typu čokolády).

Já znám ze své zkušenosti spíš ten pátý bod. Místo aby nás matka stmelovala, tak nás od sebe se sestrou spíš rozeštvává.

Já se s tím snad ještě nesetkala. Člověk přece musí milovat všechny své děti. To snad ani nejde nějaké milovat méně než jiné.

Na toto téma doporučuji si přečíst knihu "Dítě zvané TO". Jak matka ze svých dětí vybere jedno, které krutě týrá.