O žábách rozjetých na silnici se poprvé doslechla, když pracovala na odboru životního prostředí uničovské radnice. Když přišla po zimě další pouť obojživelníků – většinou ropuch obecných, ve volném čase se pustila do jejich záchrany.
Trvalé bariéry by vyšly příliš draho, a tak využila zátarasy z fólií, se kterými měla zkušenost ze studií. Shodou okolností se na vysoké škole věnovala právě jarním tahům žab. Kritický úsek je dlouhý asi 400 metrů. Když žába narazí na bariéru, pokračuje podél ní, až spadne do jednoho z kyblíků zakopaných v zemi.
Bagry a výkopy žábě nevadí. Mezi pavilony nemocnice žije ohrožená ropucha zelená |
Kromě tisíců ropuch obecných ročně jde také o několik skokanů hnědých a štíhlých, výjimečně pak o čolky dvou druhů či mloka. Jednou se v pasti objevila i silně ohrožená kuňka ohnivá. Bariéry musejí být i na straně od rybníka, hlavně proto, aby zadržely samice, které se po rozmnožení hned vracejí.
Nafouknutí na auto neplatí
O všech živočiších vedou záchranáři přesné údaje, a tak vědí, že přenesených žab už bylo od roku 2019 do letošního jara téměř 16 tisíc. Některá se určitě dostávají do tabulek opakovaně, ale stříhat jim prsty, což je běžný způsob jejich značení, Huběnková odmítla.
Ne každému možná přijde starost o žáby důležitá, ovšem pro své okolí jsou zásadní. „Ropuchy žerou slimáky a jiné škůdce zahrádkářů. Hlavně nám ale svým výskytem jakožto obojživelníci ukazují, kde je dobrá kvalita vody a obecně i kvalita okolního suchozemského prostředí,“ líčí žena, která nyní pracuje na krajském úřadě, odkud se brzy přesune do Agentury ochrany přírody a krajiny, kde se bude věnovat Litovelskému Pomoraví.
Žáby v odchytovém vědru
Žábám znesnadnila život oprava silnice před zhruba dvaceti lety, po níž je cesta na Rýmařov rychlejší a pro řidiče bezpečnější. Tím spíš se šoférům při jízdě kolem rybníka za obcí nechce kličkovat mezi žábami nebo zpomalovat.
Teď proto Huběnková přemýšlí, že zkusí dohodnout osazení místa nějakým typem značky upozorňující na migraci obojživelníků. Zatímco skokan se dostane na druhou stranu rychle, lezoucí ropucha je pomalá, tím spíš, pokud už nese samce. Navíc se v ohrožení zastaví, nafoukne a zkouší predátora odradit. Na jedoucí auto to však nezabírá.
Jiná řešení než přenos v rukou sice jsou, ale při opravě cesty s požadavkem nikdo nepřišel. Ideální by byly například podchody na více místech.
„V současné době je tam propustek pod silnicí z lesa k vodnímu toku Oslava, který využíváme a navádíme do něho naše dočasné bariéry, jenže je jediný. Pomohly by i trvalé bariéry, jenže těžko sama zaplatím milionové výdaje a nikdo jiný do toho zatím podle mých informací jít nechce,“ popisuje odbornice zaměřená na ochranu přírodních památek.
Vydry svlékají ropuchy z kůže. Nejvíc žab ale zabijí auta, říká zoolog |
Podařilo se jí dosáhnout na pravidelnou dotaci z Programu péče o krajinu, která pokryje velkou část výdajů na záchranné transfery. Strávený čas na lokalitě je však nezaplatitelný. Žáby jsou v pohybu od března do května.
„Když je velký tah žabek, musí každý den někdo alespoň jednou na místo. Protože pro odchycené obojživelníky je samozřejmě stresující být delší dobu chycený v kyblíčku. Někdy je potřeba vyjet i dvakrát, třikrát,“ přibližuje Huběnková.
Na místě už strávila stovky hodin. Bez dalších nadšenců by každopádně nebylo možné žáby zachraňovat. Podařilo se najít odhodlané lidi z okolních obcí i z Olomouce, ale dobrovolníci jsou vítaní pořád. Nabízelo by se zapojit do péče o zvířata i školu, ale nejbližší je vzdálená přes čtyři kilometry po silnici, navíc autobus na místo jezdí jen málo.
Martina Huběnková se zachráněnou žábou
„Bez ostatních pomocníků a mé rodiny bych do toho nešla. Naštěstí pořád všichni věříme, že naše činnost na záchranu migrujících žab má smysl. Uvidíme, jak dlouho to vydržíme,“ říká Huběnková s tím, že se poohlíží po možném nástupci.
Hrozbou jsou také ryby
V záchranném kyblíku je houbička a trocha vody, zároveň i klacík, aby se mohl zachránit případně polapený hmyz. Kontrolovat pasti je nezbytné i kvůli chyceným hadům nebo drobným druhům hlodavců, kteří by mohli ostatní živočichy pokousat, nebo se utopit. Kdo vyrazí na místo, zapisuje i data o směru tahu, o němž napoví číslo pasti, pohlaví obojživelníků, jejich druhu a věku.
Pomoc žábám ale nespočívá jen v jejich sledování a přenášení přes silnici. Zdánlivě jednoduchá věc vyžaduje i nasazení při jednání s majiteli okolních pozemků, což jsou lesníci, silničáři, obec nebo správce Valšovského rybníka.
Ropucha obecná na silnici ve Vlašově Dole
Huběnková se snaží namísto obepisování institucí osobně potkat s jejich zástupci a navrhnout přístup prospěšný pro všechny. V případě chráněných obojživelníků to znamená mít v rybníce a okolních tůních spíše méně ryb, protože požírají snůšky, pulce žab i larvy čolků, obojživelníkům konkurují v boji o potravu i životní prostor a kalí vodu.
V kraji jde o jedno z míst s výraznou migrací obojživelníků přes veřejnou silnici. Zvířata navíc táhnou i z druhé strany rybníka, kde jim takové nebezpečí nehrozí. Území ale nijak chráněné není. Huběnková v září získala Cenu Olomouckého kraje za dlouhodobý přínos v oblasti životního prostředí a odnesla si i Cenu veřejnosti.
„Potěšilo mě to. Sama bych o tolik pozornosti nestála, ale beru to celé jako možnost záchranu obojživelníků v daném místě zpropagovat tak, aby lidé věděli, že tam mají na jaře při jízdě v autě zpomalit,“ říká.
