Železničářskou minulost ošuntělé budovy naproti autobusovému nádraží v Přerově připomíná už jen dávný artefakt, železná náprava vlaku na betonovém podstavci před hlavním vchodem. Dnes visí přes zábradlí oprýskaných rezivějících balkonů prádlo a peřiny.
Život v ubytovně |
Z bývalé správní budovy Českých drah je v současné době takzvaná sociální ubytovna. Podobných je ve městě celkem devatenáct.
V malé prosklené kukani ve vestibulu nás vítá provozovatel tohoto zařízení Pavel Mirga. Romský podnikatel ubytovnu zřídil už před rokem a půl.
„Původně jsem měl obsazená všechna čtyři patra. Teď mám ale zaplněné jen první a druhé. Třetí a čtvrté jsou prázdné. Trochu za to může nařízení, kdy peníze za bydlení nechodí poskytovateli, ale nájemníkovi. Mnozí je raději utratí, než aby zaplatili. Za měsíc mi tak bez placení uteklo třicet lidí,“ popisuje muž.
Podle jeho slov se většina lidí dostane do ubytovny na základě stejného scénáře. „Neplatí za nájem, vyhodí je z bytu a nezbývá jim než zamířit k nám,“ říká Mirga.
Vrátný hlídá. Nikdo opilý, doma nejpozději v jedenáct
Podstatnou část obyvatel jeho zařízení tvoří rodiny s dětmi. Aby jim život alespoň trochu zpříjemnil, zavedl ubytovací řád. Ten například na ubytovně zakazuje alkohol, stejně tak sem nesmí vstupovat podnapilé osoby.
„Máme tady také vrátnici s 24hodinovým provozem. Večer musí být všichni zpátky do jedenácté hodiny, později pouze po předchozí domluvě,“ prohlašuje.
Díky ubytovacímu řádu se mohl Mirga zbavit lidí, kteří pořádek narušovali. Nejčastěji kvůli nedodržování hygienických návyků a problémům s alkoholem.
„Lidé si ubytovny spojují hlavně s Romy, musím ale říct, že mezi těmito problémovými osobami převládali hlavně bílí,“ podotýká Mirga.
Přerov se brání obří ubytovně. Nabídne 40 milionů za hotel, jenž nechce |
Obyvatelé také musí udržovat pořádek a čistotu. Společně se podílí na úklidu a jednou měsíčně také na sanitárním dni. Přesto se nedávno ubytovna nevyhnula žloutence.
„Šlo o dvě děti, které měsíc a půl strávily na prázdninách na Slovensku a odtud si nemoc zřejmě přivezly. Naštěstí nás na tento případ hygiena okamžitě upozornila, takže jsme zavedli přísná opatření. Děti zůstaly v karanténě v nemocnici a žloutenka se nám tady nerozšířila,“ popisuje Mirga příhodu, která se stala na začátku září.
Budovu ubytovny už desítky let nikdo neopravoval
Chceme vidět, jak to na ubytovně vypadá, a tak nás Pavel Mirga vede do druhého patra. Schodiště i chodby jsou čisté, na každém kroku je ale vidět, že budovu už desítky let nikdo neopravoval. „Nejsem majitelem, jsem tady v pronájmu,“ připomíná Mirga.
Když z chodby vcházíme do malé kuchyňky, dojem se hned zlepšuje.
I když kuchyně slouží pro celé patro, je zde čisto a místnost zútulňují obrázky na zdech a rostliny v květináčích. „Obyvatelé si to tady sami vymalovali a vyzdobili. Moc se mi líbí, jak k tomu přistupují,“ pochvaluje si Mirga.
Romka ukazuje svůj pokoj, je v něm čisto a uklizeno
U plotny stojí dvě ženy, každá z nich vaří oběd pro vlastní rodinu. „Mně je tady dobře, nemám si na co stěžovat,“ svěřuje se jedna z Romek, která zde už rok a půl žije se svými čtyřmi dětmi.
Přerovu hrozí sociální časovaná bomba: generace dětí z ubytoven |
Bez okolků je ochotná ukázat nám i svůj pokoj. Kvůli většímu počtu dětí jej má větší i s předsíňkou. Většina ostatních si musí vystačit s jedním obyčejným pokojem.
I když je bydlení skromné, je zde čisto a uklizeno. Navzdory tomu, že jsme na ubytovně, na nás v pokoji dýchne domácký duch. „Tady vzadu jsem si udělala i takový kuchyňský koutek, ať se s dětmi můžeme v klidu najíst,“ ukazuje žena.
Kam jinam bychom šli, ptá se žena se čtyřmi dětmi
Za bydlení v ubytovně je vděčná. „Jsem tady ráda, kam jinam bychom s dětmi šli? Původně jsem měla domeček v Kojetíně, ale o ten jsem přišla. Tady máme všechno, co potřebujeme. Bydlení, kuchyni, záchody i sprchy. A když něco potřebujeme, pan Pavlíček nám to zařídí,“ vyjadřuje se láskyplně o svém ubytovateli.
Na problémy se spolubydlícími si nestěžuje. „Hledím si hlavně svého. V kuchyni si po sobě vždy uklidím a většinu času stejně trávím sama doma s dětmi,“ říká.
Obyvatelé domu si sami přispívají k tomu, aby se zde cítili příjemně. „Třeba záchody si rozdělili vždy po třech rodinách. Mají od nich klíče a nikoho jiného tam nepouští,“ přibližuje Mirga.
Rodiny se střídají při úklidu toalet a sprch
Mladá Romka, která stojí na konci chodby s kočárkem, k tomu dodává: „Vymysleli jsme si to sami. Každá rodina má službu a udržuje záchod v čistotě, postupně se střídáme. Se sprchami je to stejné.“
Ani v kuchyni, která je jediná pro celé patro, prý nebývá tlačenice. „Vždy se nějak domluvíme, kdo bude kdy vařit. Většinou vaříme po dvou, nějak se tam vejdeme,“ popisuje žena.
Nakukujeme z chodby do otevřeného pokoje. Je zcela vyklizený, u zdi stojí muž se štětcem v ruce a zrovna vymalovává jeden z rohů.
„Když tady chcete bydlet delší dobu, je lepší si dát pokoj pěkně do pořádku. Nářadí i barvu jsem si koupil sám. Stojí to jen pár peněz a raději budu něco dělat, než sedět v hospodě u automatů,“ objasňuje muž, který se představuje jako Pavel.
Podle jeho slov si některé rodiny pokoje nejen vymalovaly, ale udělaly si například i nové podlahy.
„Někdo si dal nové linoleum, jiný plovoucí podlahu. Když je někdo šikovný, udělá si to sám, a když je třeba ženská sama s dětmi a nestačí na to, pan Mirga jí sežene k ruce někoho zručného, aby jí pomohl,“ dodává.
Vysvětluje i hlavní důvod, proč mu není zatěžko si pokoj vylepšit. „Jsem tady už rok a půl a chci, abych se tady cítil dobře. Normální bydlení si sice sháním taky, ale jak lidé vidí, že jsem Rom, tak nemám šanci,“ vypráví.
Jeho slova potvrzuje i Pavel Mirga. Ten navíc provozuje také občanské sdružení, které se snaží lidem z ubytoven pomáhat i v dalších oblastech života.
„Často chodím s našimi lidmi shánět podnájmy. Jakmile ale majitel bytu vidí, že jde o romskou rodinu s více dětmi, je konec. Dalším problémem je finanční stránka. Získat obecní byt většina lidí nemá šanci, protože má u města dluh třeba za komunální odpad. A u soukromníků je problémem kauce. Peníze na tři nájmy dopředu má jen málokdo,“ líčí situaci Mirga.
Domnívá se, že stát i město by se měly v této otázce více angažovat.
„Měly by samy zřizovat sociální bydlení nebo azylové domy, protože jich je nedostatek. Do komerčních provozovatelů sociálních ubytoven se teď každý strefuje, ale nikdo neřeší, kde jinde by ti lidé bydleli,“ míní Pavel Mirga.
