„Zpočátku se chlapi tvářili divně, když jsme přijely v uniformách na rekonstrukci bitvy, už to ale neplatí, dnes už máme jméno,“ říká Jolana Šilarová, šéfka Prvního (a dodnes jediného) dámského klubu historických vozidel v ČR.
Kdy a jak jste se vůbec dostala k veteránům?
Bylo to před patnácti lety a přivedl mě k nim přítel, který je obrovský fanda a znalec historických aut. Když jsme se poznali, veterány už měl. Začala jsem s ním jezdit na akce a chytlo mě to. Dnes už jsou veteráni součástí mého života.
Jaký dědeček automobil stojí u vás v garáži?
S přítelem se specializujeme na sovětská vojenská auta a motocykly zejména z období druhé světové války. Naší chloubou je GAZ 67 Čapájev z roku 1944 a motocykl M-72 rok výroby 1943. Oba jsou až na několik málo výjimek v naprosto původním stavu. I proto si náš Čapájev před nedávnem zahrál v novém americkém filmu Ridleyho Scotta Dítě číslo 44, ve kterém ztvárnil jednu z rolí Gary Oldman. Ten ho ale neřídil. O to se ve filmech starají kaskadéři.
Nějaké další stroje?
Máme i mladší auta, třeba záchranářskou verzi ukrajinského obojživelného automobilu LuAZ 967 z roku 1978, který se při palbě řídil vleže. Další jeho zvláštností je to, že se shazoval pomocí padáku z letadla a nemá rezervu ani jiné vybavení na opravu, protože se počítalo, že pokud bude třeba, zůstane na bojišti. Zajímají mě ale i civilní veteráni. Právě teď dáváme dohromady Volkswagen brouk, na který se moc těším.
Milovnice veteránů Jolana Šilarová z Mohelnice
Zastavil bych se u vaší specializace – proč právě auta z východu?
Protože každý dělá Německo a především USA. Je to snadnější, protože jeepy jsou běžně dostupné a bez problémů na ně seženete i náhradní díly. U Čápájeva je tomu přesně naopak. Proto je v Česku dohromady asi jen pět slušných Čapájevů.
Proč je tolik jeepů a tak málo sovětských aut?
Je to dáno tím, že Američané vyrobili za války asi 650 000 jeepů, z toho zhruba 370 000 bylo Willysů a zbytek Fordů. K tomu ještě musíte připočíst díly na dalších 250 000 aut, která z nich po válce skládal francouzský Hotchkiss. Naproti tomu Čapájevů při světovém konfliktu „uzřelo světlo světa“ jen deset tisíc a po válce k nim do ukončení výroby v roce 1954 přibylo 35 000 modernizovaných kusů. Navíc vozy, které zůstaly v Rusku, už většinou neexistují, protože je místní dojezdili nebo použili jejich díly do podomácku vyrobených strojů. My jsme ten náš ale přeci jen sehnali v Bělorusku. Náhradní díly jsme si vyrobili sami nebo si je nechali vyrobit přesně podle originálů.
Říkáte: „jsme si vyrobili sami“. Vy umíte veterány renovovat?
Ano. Postupně jsem se to naučila od přítele. V dílně běžně pracuji s flexou nebo svářečkou a baví mě to. Vyučená jsem přitom v oboru kuchařka, číšnice. Renovace ale děláme pouze pro sebe. Tedy až na jednu výjimku, což byla celková renovace Čapájeva pro známého.
Pojďme k dámskému klubu historických vozidel, kterému šéfujete. Má něco společného s feminismem?
To určitě ne. Vznikl víceméně natruc mužům, kteří mě nevzali do svého klubu vojenských historických vozidel kvůli tomu, že jsem žena. Proto začal v roce 2004 fungovat První dámský klub historických vozidel ČR. Dodnes je také jediný.
Milovnice veteránů Jolana Šilarová z Mohelnice
Kolik má členů?
Sedm. S výjimkou mého přítele, který předsedá naší testovací komisi, protože podstatnou část činnosti klubu představuje testování historických vozů, tvoří členskou základnu výhradně ženy. Každá má z nich má veterána a v oboru se vyzná.
Čekal jsem, že členek bude víc…
Mohlo by nás být víc. Za rok se ozve tak pět deset zájemkyň, my ale nové členky nepřijímáme. Máme už sehraný tým. Stávající počet je dostatečný.
Tým sehraný pro co?
„Válčíme“ společně v uniformách Rudé armády při ukázkách bitev druhé světové války, účastníme se výstav a soutěží a taky jednu akci pořádáme. Jde o Velkou cenu Eskymo Welzla historických vozidel do roku výroby 1985. Konala se v polovině května v Zábřehu a okolí.
Jak se muži dívají na to, když přijedou do bitvy ženy v uniformách?
Zpočátku se tvářili tak nějak divně. Dnes už to ale neplatí, za ty roky si klub získal jméno i respekt.
Ještě jsem se nezeptal, jaký je to vlastně pocit sedět za volantem veterána?
Je to zážitek, který v autech řízených elektronikou člověk nezažije.
A pokud bych se dotázal na auto vašich snů?
Auto snů to asi úplně není, ale ještě bych si přála brouka v kabrio verzi.
