Představuje vrchní sestru při kontrole . „Nemocnice navštěvujeme ve dvojicích, vždy jako sestra či vrchní sestra a doktor chodíme pravidelně dělat vizity. Já jsem vrchní sestra Žofie Užvaněná,“ říká Zuzana Vodičková.
Vždy přesně ví, jak má vizita proběhnout. „Mám s sebou pana doktora, který mi komplikuje život tím, že má úplně jiný přístup k vyšetřením,“ popisuje.
„Přijdu s vizí, představím nás a najednou se začnou dít věci. Pan doktor padá, není schopen mi podat věci. Děti pochopí, že jsme takoví hejhuláci, že od nás nic hrozného nemohou čekat,“ popisuje Vodičková.
Humor stavíme na tom, že jsme úplní blázni,“ pokračuje. Během patnácti minut se jim daří změnit ponurou atmosféru na nemocničním pokoji, a když odcházejí, děti už se smějí.
Musíme děti pokaždé překvapit
Klauni se musejí vypořádat s tím, že někteří pacienti je vidí opakovaně. „Už vědí, co od nás čekat, naším úkolem je ale vždy je překvapit. To platí i pro děti, které jsou v nemocnicích dlouhodobě,“ říká klaunka.
Děti už sice při opakované návštěvě klaunů vědí, že to je pan doktor, který je padlý na hlavu, a sestra, která se sice snaží, ale nemá věci pod kontrolou. Vždycky se však stane něco nového.
Malí diváci na návštěvu klaunů reagují různě. „Zaťukáme, představíme se a nastane například třicetisekundový okamžik, kdy děti musí pochopit, že s námi bude legrace. Máme sice bílé pláště, ale ve chvíli, kdy člověk zakopne nebo udělá legrácku, tak už obavy opadají,“ vysvětluje Vodičková.
Stává se však, že některé děti nemají náladu, například na onkologii, a opravdu klaunská návštěva je třeba až ta třetí. Každé úterý totiž chodí zdravotní klauni pravidelně do Fakultní nemocnice Olomouc na hematoonkologické oddělení.
Dětské pacienty navštěvuje Vodičková se svými kolegy i v nemocnicích v Přerově, Prostějově, Šumperku. Šternberku, Kroměříži či Zlíně.
Nemocniční atmosféru v kombinaci s nemocnými dětmi Zuzana nevnímá. „Když jdu do nemocnice jako pacient, třesou se mi kolena a čekám, co se bude dít. Když jsem tam ale jako klaun, tak to vůbec necítím a například dezinfekce Žofii Užvaněné voní. Takže je to takové kouzlo klaunovství,“ dodává.
Na castingu se dostávala do hluboce trapných situací
Náročnou atmosféru nemocnic prosvětluje od roku 2009, kdy zdárně prošla několika koly výběrového řízení. Castingy probíhaly formou cvičení, která zájemce podle Zuzany dostávala do situací hluboké trapnosti.
„Vystavovali nás situacím, kdy jsme se necítili úplně komfortně a byl na nás vyvíjen tlak, abychom na situaci zareagovali vtipně. Například udržet 150 nafouknutých balonků,“ vzpomíná.
„Jak všichni vědí, je to nemožné. Cílem nebylo 150 balonků udržet, ale co u toho člověk prožívá, jak se u toho chová, jak si neví rady. Byly to vtipné momenty, zároveň byla potřeba si uvědomit, že nám nevadí být v trapném já, poznat sám sebe, být pro smích,“ popisuje.
Když před dvanácti lety šla na svoji první klaunskou návštěvu do nemocnice, bála se. „Přiznám se, že mírnou trému mám vždycky. Ale sama vím, že tréma je mi k užitku,“ říká.
Člověk podle ní totiž nikdy neví, co ho čeká. „Tenkrát jsem to nevěděla skoro vůbec. Náš cíl je ale jasný. Změnit atmosféru, pobavit děti. Když se to podařilo, tak jsem věděla, že to stálo za to a že to opravdu chci dělat,“ vyznává a doplňuje, že dnes je jiným klaunem než na začátku.
Jako klaunka prochází neustálým vzděláváním a zdokonalováním. „Jak člověk sám sebe poznává v trapných situacích víc a víc, má čím dál raději svou postavu a už není takový problém do ní vstoupit. Naučila jsem se díky zdravotnímu klaunu hrát na ukulele i spoustu dalších věcí,“ vysvětluje.
Jako Žofina baví také seniory
Radost rozdává nejen malým pacientům v nemocnicích, ale také babičkám a dědečkům v domovech pro seniory. Geriatrickým klaunem je Zuzana třetím rokem.
„Mám jiný kostým, je to i jiná energie. Mám na sobě kroj, jmenuji se Žofina a mluvím legračním nářečím. Jsem hodně upovídaná, hledám ženicha a babičky a dědové si z nás dělají legraci,“ vypráví.
„Třeba na mě jedna babička schválně bafla, abych si počůrala všechny ty sukně kroje, tak jsme to tam jako že sušili,“ vzpomíná Vodičková. „Žofina“ se za seniory vydala i na Štědrý den.
V profesním životě je Zuzana Vodičková učitelkou v mateřské škole a přiznává, že se jí profese začaly prolínat.
„Ze začátku jsem tyto role striktně oddělovala. Ve školce ale pracuju už dlouho a vím, že humor do ní patří. Děti mají perfektní schopnost rozlišit, kdy mluvím jako učitelka a kdy je prostor pro legrácku,“ popisuje.
Autorita učitelce klaunstvím nepoklesla
Zuzana Vodičková se obávala, že jí klesne autorita, když bude legrační. Opak je ale pravdou. „Jsem zkušená učitelka a nebojím se humoru. Občas se od rodičů dozvím, že jsem ‚ta paní učitelka bláznivá‘, moc mi to lichotí,“ přiznává.
Ve svém volném čase se Zuzana věnuje i divadlu. Je členkou improvizačního divadla v Ostravě.
„Diváci milují, když je člověk ochotný se plně ztrapnit. Krásně se to prolíná také s moderátorskou prací, kterou dělám, klaunské zkušenosti se tam dají krásně prodat,“ podotýká.
Pokud by si měla vybrat, kterou ze svých pozic má nejraději, paní učitelku, klaunku nebo herce, nedokázala by to.
„Jsem přesvědčená, že jedno bez druhého a druhé bez třetího bych vlastně nebyla já a nemohla bych tu práci dělat tak, jak jsem s ní teď spokojená,“ vyznává.
