Pokud se někdo může pyšnit označením otec Přečerpávací vodní elektrárny Dlouhé stráně, je to bez diskuse on. Vždyť s technickým divem Jeseníků spojil velkou část svého profesního života.
„Myslím, že vyznamenání je odrazem toho, jak mě vnímá hlavně odborný svět. Vše vyznělo jako ocenění mého celoživotního působení v energetice. Moc si toho vážím, beru to však jako ocenění nejen sebe, ale i mojí rodiny a spolupracovníků,“ shrnul Kopřiva.
První signály, že by měl být vyznamenán, přišly podle něj v červenci. „Slavil jsem sedmdesáté narozeniny a dozvěděl se, že lidé, kteří mě znají a s nimiž jsem spolupracoval, chtějí podat prezidentské kanceláři návrh na mé vyznamenání,“ vzpomíná.
„Před dvěma měsíci pak volali z Pražského hradu a sdělili mi, že se návrh řeší,“ popsal. Teprve necelý měsíc před státním svátkem 28. října dostal definitivní potvrzení.
Všichni vyznamenaní se pak setkali s prezidentem a jeho manželkou ještě před slavností. „Byli jsme jim představeni, potom byl prostor pro diskusi,“ vypráví Kopřiva. Poté proběhla zkouška.
Hlavou mu proběhly hlavně Dlouhé stráně
Slavnost byla podle něj velmi důstojná. „Snažil jsem se koncentrovat, abych vše splnil tak, jak mám, třeba ve správnou chvíli povstal,“ přibližuje s tím, že mu při ceremoniálu proběhla hlavou celá kariéra.
„Nejvíc samozřejmě výstavba a řízení Dlouhých strání. Kdysi jsem řekl, že je to moje třetí dítě, to platí pořád,“ vyznal se muž, který později založil a dodnes řídí významnou poradenskou a inženýrskou firmu zabývající se projekty v energetice.
Na stavbu technického divu nastoupil v roce 1980 poté, co opustil slibně se rozvíjející kariéru na akademické půdě Vysokého učení technického v Brně.
Přednost však dostala rodina. Budoucímu šéfovi Dlouhých strání se totiž narodila dcera, a proto se rozhodl vrátit do podhůří Jesenicka. Jenže dobře rozjíždějící se projekt se kvůli nedostatku zdrojů dostal do řízeného útlumu.
„Bylo to nepříjemné, ale na druhou stranu užitečné, protože došlo k důležitým koncepčním změnám, jež byly jednoznačně ve prospěch díla,“ vzpomíná Kopřiva.
Obří baterie skrytá v hoře
V průběhu výstavby, která se v roce 1989 znovu naplno rozjela, proběhly i další změny odpovídající rychle se vyvíjejícím technologiím. V roce 1996 pak byla přečerpávací elektrárna uvedena do provozu.
„Když to budu parafrázovat, tak jde o velmi výkonnou baterii pro uchování energie. S rostoucím podílem neregulovatelných zdrojů, jako jsou sluneční a větrné elektrárny, přitom potřeba takových staveb ještě vzroste,“ předpokládá odborník.
Uznávané energetické dílo mu zabralo velkou část profesního života. Na stavbě začínal jako řadový zaměstnanec, aby se v průběhu let vypracoval až na ředitele. O elektrárně a průběhu výstavby napsal knihu Generace Dlouhé stráně, v níž vzdal hold všem lidem, kteří se na projektu podíleli.
„Dlouhé stráně jsou výsledkem odbornosti a šikovnosti mnoha lidí, s nimiž jsem měl tu čest spolupracovat,“ vyzdvihl.
Kromě zdárného dokončení je jeho velkou zásluhou i to, že se elektrárna stala rovněž velkým turistickým magnetem, který trumfne i nejvýznamnější historické památky regionu.
„Při návštěvách v zahraničí se ukázalo, že podobné technické projekty jsou hojně navštěvované turisty. Proto jsme se zaměřili i tímto směrem. Jsem rád, že jsme mohli lidem nabídnout jedinečný zážitek, který z návštěvy Dlouhých strání jistě mají,“ těší Kopřivu.
Hodila by se i další přečerpávací elektrárna
Ač má dílo hodně kritiků především z řad ekologů, řada odborníků ho naopak oceňuje za maximálně citlivé zasazení do přírody.
„Myslím, že je to jedna z věcí, jež se opravdu podařila a kterou je kromě technické stránky potřeba vyzdvihnout,“ míní samotný „otec“, jenž je přesvědčený, že by bylo užitečné postavit v Česku ještě další přečerpávací elektrárnu, aby se energetická soustava dala lépe regulovat.
„Neregulovatelné zdroje potřebují protějšek, který dokáže velká kvanta energie usměrňovat, a přečerpávací vodní elektrárny se jeví jako vhodný prvek,“ říká.
Zda však současný vývoj energetiky urychlí vznik takové stavby, je podle něj otázkou.
„Budují se v prostředí, kde je na poměrně malé ploše potřeba dosáhnout velkého spádu, zpravidla tedy na úbočí hor nebo přímo v horách. To ovšem naráží na ekologické problémy,“ vysvětluje.
„A i kdyby se teď rozhodlo o výstavbě, tak příprava potrvá zhruba deset let, plus další roky pak samotná stavba. Celkem je tak potřeba počítat dvanáct až čtrnáct let, pokud vše půjde dobře,“ odhaduje Kopřiva, jenž budoucnost energetiky vidí jako velmi složitou.
„V celé Evropě projde řadou změn, z nichž mnohé ještě neumíme definovat,“ předpovídá.
8. října 2018 |
