Nucené vysídlování Drahanska začalo před 85 lety. Nacisté tam rozšiřovali střelnici a chtěli vytvořit další německou oblast.
Rodina Jarmily Navrátilové měla štěstí, že jejich domov přítomnost vojska přestál. Z jiných sídel totiž mnoho nezbylo a někteří lidé byli umístěni do původně německých obcí k německým rodinám. I ty později potkal odsun.
Navrátilovi na podzim 1943 našli skromné ubytování ve zhruba deset kilometrů vzdáleném Alojzově. „Bylo to zlé. Strýc nám něco odvezl koňmi, zavezl nás tam přes les. Jako děti jsme ani nevěděly, kam jedeme. V Alojzově bylo hodně přistěhovalých z Novosad, z Otinovsi, z Drahan. Vesměs každý tam měl vpředu bývání a ve dvoře nějakou místnost, kde mohl ubytovat lidi,“ popisuje čtyřiadevadesátiletá paní Navrátilová.
Ze školy bylo kulometné hnízdo. Němci vysídlené obce se probouzejí k životu |
Často malou výměru sdíleli rodiče s několika dětmi a někdy i prarodiči. Děti spávaly na sražených židlích. Nebylo výjimkou, že nově příchozí naráželi na dotazy, co Němcům udělali, když je vyhnali.
Krajina, jež byla jejich domovem, se jednoho rána stala cizí. Podle pamětí z toho některým zbělely vlasy.
O jednom z největších nucených přesunů obyvatelstva na Moravě v období nacistické okupace, který započal před 85 lety, mluvila Jarmila Navrátilová minulý týden při besedě se studenty po promítání dokumentárního filmu v prostějovském kině.
Program byl součástí výstavy „Donuceni odejít – Vystěhování Drahanska 1940–1945“. Projekt vznikl spoluprací Moravského zemského muzea a Muzea Vyškovska a nyní se představuje v Muzeu a galerii v Prostějově. S minulostí tak seznamuje i potomky původních obyvatel Prostějovska, kterým nacisté zpřetrhali kořeny stejně jako lidem na Vyškovsku a Blanensku.
Nacisté také chtěli území germanizovat
Historička a kurátorka výstavy Dana Vedra věnovala výzkumu jejich osudů pět let. „Cílem bylo dostat je do povědomí veřejnosti, protože se o jejich příbězích tisíc moc neví. Navíc pamětníků už příliš není. Bohužel dříve s nimi hovory nikdo nevedl a máme jen kroniky a paměti,“ říká Vedra, které se podařilo vyzpovídat dvě desítky původních obyvatel – za války dětí.
Její slova, že válečná i následná zkušenost lidí z Drahanské vrchoviny není tolik známá, potvrzuje i pamětník v dokumentárním snímku. „O Lidicích se napsalo mnoho, ale o Krásensku nepadla ani zmínka,“ posteskl si Josef Konečný ze Studnic. Obě zmíněné obce leží na Vyškovsku u hranic Olomouckého a Jihomoravského kraje. Krásensko, odkud pocházel jeho otec, bylo téměř srovnané se zemí.
Syn hudebního skladatele, který neměl kamarády. Heydrich začíná vraždit |
Vojenský prostor vznikl na Drahanské vrchovině už v roce 1935, neosídlené lesy v chudém kraji stát vyvlastnil. Pod správu německého wehrmachtu přešlo území po okupaci Československa jako Truppenübungsplatz Wischau (TÜP Wischau). Říšský protektor Konstantin von Neurath vydal výnos o vystěhování obcí rok po začátku války. Kromě vojenských účelů šlo zároveň o jeden z mála realizovaných plánů germanizace českých zemí.
Vesnice se vysídlovaly po etapách. „Kdo se stěhoval brzy v roce 1941, netušil, co ho čeká. My šli v roce 1943 a už jsme alespoň věděli kam a ke komu a že si můžeme donést seno, slámu, dřevo. Byli jsme na tom rozhodně lépe než ti, kteří se stěhovali ze začátku,“ vzpomenula Jarmila Navrátilová. Někteří lidé z první etapy našli nový domov v Drahanech a nucený odchod tak zažili dvakrát.
Ve sklepě zůstaly pancéřové pěsti
Navrátilová s otcem se domů poprvé podívali na kole dva týdny po válce. „Tatínek vynášel ze sklepa pancéřové pěsti. Dům nebyl tolik rozbitý. Chyběly akorát ploty, nějaký ten strom,“ líčí žena.
V mnoha vesnicích neměly domy střechu, okna, ve zdech zely díry od střelby z děl. Lidé museli vařit venku na ohni. Některé objekty byly vyrabované. Vůbec nejhůř na tom byli lidé, jimž nezbylo vůbec nic, například Krásensko muselo po válce povstat téměř z ničeho.
„Nucená migrace 20. století je silné téma a ztráta domova, identity se po letech objevuje také v případě Drahanska. Místní chodili na hřbitov, aby se loučili se svými zesnulými. Potom přišli o usedlosti, které měli po staletí. Dnes je to pro nás nepředstavitelné, ale oni se tehdy maximálně podívali do okresního města, měli silnější vztah k domovu,“ přibližuje Dana Vedra.
Při sběru pamětí ji překvapilo, jak se k důvodům vysídlení staví: „Kupodivu vinu nehledali v období okupace, ale už v založení vojenského cvičiště za Československa.“
Usedlosti po Němcích jako náhrada za škody
Kdo se neměl kam vrátit, mohl po válce odejít do německých vesnic a až do odsunu sdílet dům s Němci.
„Za všechny je možné uvést příklad z takzvaného vyškovského jazykového německého ostrůvku, kde žilo v několika obcích německé obyvatelstvo kontinuálně 400 let. Po vyhlášení Benešových dekretů byli nuceni své domovy opustit. Není bez zajímavosti, že právě mnozí obyvatelé z Drahanska se usazovali do těchto usedlostí po Němcích jakožto kompenzace za zpustošené obce z důvodu budování vojenského újezdu a bojů,“ uvádí prostějovské muzeum.
Odsun německého obyvatelstva se někde zvrhl, zabili i seniory, říká historik |
Jarmila Navrátilová popisuje, jak s matkou šla do rodné vsi pro jablka, každá na zádech batoh. „Až do roku 1953 byl v Československu přídělový systém na lístky. Jediná sladká věc, která se dala sehnat, bylo ovoce, proto rodiče pamětníků chodili podle jejich vyprávění česat ovoce do vysídlených obcí, pokud to bylo blízko,“ podotýká k tomu historička.
Ve vzpomínkách paní Navrátilové se také objevuje, jak jako jedenáctiletá musela vézt nemocnou matku na půjčených saních k lékaři do Prostějova. Nebo jak v ještě prázdných vesnicích i v lesích potkávala muže v zeleném, možná prý banderovce, jak se tehdy označovali příslušníci Ukrajinské povstalecké armády, kteří po bojích se Sověty, Poláky i Čechoslováky prchali na Západ.
„I když válka skončila už před desítkami let, vzpomínky zůstávají živé. Bylo to těžké období, ale lidé tehdy drželi při sobě – a právě díky tomu všechno zvládli,“ ohlíží se pamětnice z Drahan ve vzpomínkové knize Ptáčata bez hnízda.
