„Jsem rád, že jsme se dostali k této nádherné práci. Už jenom proto, že se zdejším kostelíkem je spojen úžasný příběh,“ říká Bruštík.
Dřevěný kostelík totiž není místní lidovou architekturou. Byl do Beskyd převezen v roce 1931 z obce Hliňanec na Podkarpatské Rusi, kde se nevyužívaná stavba ze 17. století zalíbila tehdejšímu řediteli Báňské hutní společnosti Ostrava. Ten kostelík koupil, nechal rozebrat a převézt vlakem do Beskyd, kde jej nechal znovu složit. A poprvé posloužil při svatbě jeho dcery.
Dřevěný kostelík sv. Prokopa a Barbory v Kunčicích pod Ondřejníkem.
„Kostelík v Kunčicích pod Ondřejníkem jsem si zamiloval na první pohled. Navíc k Podkarpatské Rusi mám velmi blízký vztah. Prarodiče totiž byli pravoslavného vyznání a pocházeli právě z Podkarpatské Rusi,“ popsal Bruštík.
„K tomu je to skvost lidové architektury a je nyní obklopen nádhernými beskydskými kopci. Zkrátka od chvíle, kdy jsem se s ním seznámil, mě chytil za srdce,“ shrnul.
Světci ve vitráži jsou patrony horníků
Kostelík byl původně zasvěcen archandělu Michaelovi. Zřejmě proto, že jej nechal v hornickém kraji znovu postavit horník, byl zasvěcen patronům horníků svaté Barboře a svatému Prokopovi.
„Proto také zdejší kněz a farníci chtěli vyobrazit na vitrážích tyto dva světce,“ vysvětlil Bruštík.
Podle něj má každý světec určité symboly a z těch při práci na vitrážích se svými lidmi vycházel.
„Technologie a rukopis ale přináší originální zpracování. Dřevěná stavba kostelíka má předem dané světelné podmínky a interiér odkazuje na dobu vzniku. Původně pravoslavný kostelík nás inspiroval jak ke kompozici okna, tak k výběru barev i ke snaze o realističtější pojetí,“ popsal výrobce vitráží.
Pracovat pro kostel je pro výrobce vitráží snem
Původní návrh v podobě malé kresby musel být vyhotoven ve skutečné velikosti, aby vitráže vyplnily celá okna.
„Výkres bylo třeba rozdělit na jednotlivá skla, tak aby byla vitráž zhotovitelná. Každé políčko výkresu dostalo svoje číslo, popis barvy, výkres se rozstříhal na jednotlivé šablonky, podle kterých jsme řezali skla,“ přiblížil Bruštík.
Po malování, stínování a dalších úpravách se výrobek opakovaně vypaloval v peci.
„Až poté se celá vitráž poskládá do olověného profilu a celoplošně pocínuje a vytmelí. Od začátku práce bylo také nutné hlídat konečný rozměr vitráže, aby se vešla do stávajícího rámu,“ řekl. Pracovat pro kostel je podle něj snem každého, kdo se vitrážemi zabývá.
„Mně se splnil už vícekrát. Vždy je to velká výzva. Zda se nám vitráže na kunčickém kostelíku povedly, posoudí nejlépe farníci a návštěvníci,“ dodal Bruštík.
