Příkladů obyčejné lidské statečnosti za 2. světové války se na střední Moravě odehrálo bezpočet.
Na Zábřežsku bojovali proti okupantům ve stejné oblasti, aniž se blíže znali. Zatímco Ferdinand Gallas pomáhal odboji spíš informačně, další dva hrdinové – Jaroslav Tůma a Jan Háječek – se zapojili do sabotáží jako partyzáni.
 |
Plzeňský rodák Ferdinand Gallas, který patřil k osobnostem podporujícím český živel v Zábřehu a později v Lošticích, se dostal na Šumpersko na inzerát. Matka mu totiž brzy zemřela, otec se znovu oženil a mladík začal být pro novou paní domu nežádoucí.
Sbalil si tak kufry a v roce 1925 se přestěhoval ze západu Čech na střední Moravu. Jako vyučeného knihkupce jej zaujal inzerát tehdy vyhlášeného zábřežského knihkupectví Malý & Patka. Přijat do českého podniku byl ti proto, že byl zapálený sokol, divadelní ochotník a velký vlastenec.
V novém působišti se hned zapojil do veřejného života, už v roce 1929 v Zábřehu režíroval sokolské divadlo. O rok později se oženil a narodila se mu dcera. Po obsazení Sudet, do kterých spadl i Zábřeh, odešel Gallas do Loštic, které ležely na hranicích tehdejšího protektorátu. Stěhovalo se tam i knihkupectví, v Zábřehu však zůstala jeho žena s dcerou. Gallas za nimi pravidelně jezdil, později na falešnou propustku.
V Lošticích se zapojil do odboje. Patkovo knihkupectví odtud pašovalo české knihy, časopisy a noviny na „německé území“. Sám Gallas začal psát ilegální tiskoviny pod značkou Sirius a dál režíroval divadlo. Účast v odboji a podporu českého živlu se pokoušel maskovat.
„Snažil se, aby vše vypadalo jako obyčejné kšeftování nebo šmelina s knížkami,“ přibližuje Pavel Jedelský, jenž se zabývá partyzánským hnutím na Zábřežsku.
Rozvod kvůli podezření
Jenže Němcům začaly být Gallasovy aktivity podezřelé. A protože jeho žena s dítětem zůstala v „německém“ Zábřehu, pohrozili jí. Buď se odstěhuje, nebo se musí rozvést.
„Po úvaze zvolili s manželem druhou variantu, aby Gallas neohrožoval rodinu,“ vysvětluje Jedelský.
Gestapo si pro Gallase a Václava Patku přišlo do Loštic v březnu 1944. Gallas potom z olomouckého vězení varoval v motácích, tedy tajných psaních, zábřežské odbojáře. V jednom z nich napsal: „Dnes, když už je všechno tajemství organizace provaleno, díváme se na to jako na nebezpečnou hračku, s níž jsme neuměli zacházet. Ale nikdo ze zúčastněných nelituje, že se do věci zapletl. Nešlo to jinak.“
Postupně vystřídal věznici v Olomouci, robotárnu v Šumperku, vězení v polské Vratislavi a nakonec v německých Drážďanech. Při jejich devastujícím bombardování spojenci v únoru 1945 dostal tamní žalář přímý zásah.
Dodnes není jasné, co se s Gallasem stalo. „Výpovědi jeho spoluvězňů byly hodně protichůdné, takže ještě v roce 1947 ho úřady pokládaly za nezvěstného. Teprve koncem roku byl úředně prohlášen za mrtvého,“ odhaluje Jedelský.
Účetní jako partyzánská spojka
Jaroslav Tůma se narodil jako druhé dítě vrchního četnického strážmistra Václava. Studoval na obchodní akademii v Olomouci, jenže po uzavření škol nacisty nedokončil třetí ročník.
Zároveň vedl zábřežské katolické skauty, ale to Němci brzy zatrhli. Přestože neabsolvoval celou obchodní školu, nastoupil jako účetní. Později se zapojil do zábřežského odbojového hnutí nazvaného Národní sdružení československých vlastenců (NSČV). Koncem roku 1943 se o tuto organizaci začalo velmi intenzivně zajímat gestapo.
Petrobaron pozvedl Šumperk a vydal vlastní měnu, horlivě však podporoval Němce |
Po zatčení Gallase přišlo prostřednictvím motáku zaslaného z olomoucké věznice varování, že došlo k rozkrytí celé odbojové sítě na Zábřežsku.
„Zatýkání členů odboje na jaře 1944 téměř zničilo ilegální organizace. Bylo zatčeno přes 500 odbojářů z šedesáti obcí, ale paradoxně to zapříčinilo vznik malých partyzánských skupin, působících jak na Zábřežsku, tak v sousedním okrese Ústí nad Orlicí,“ popisuje Jedelský.
Šéf NSČV Karel Holouš odešel 21. března společně s Tůmou do Výprachtic na Orlickoústecku. Odtud se Tůma oklikou vrátil k partyzánům na Zábřežsko. Pro dobrou znalost němčiny, orientaci v terénu, fyzickou zdatnost a organizační schopnosti se stal spojkou a koordinátorem mezi jednotlivými skupinami, takže se pohyboval na poměrně velkém území.
8. července 1944 byl u Horních Heřmanic na Orlickoústecku spolu s dalším partyzánem Jaroslavem Tannertem zastaven německou četnickou hlídkou. Tůma byl zastřelen, postřelenému Tannertovi se podařilo utéct. Tůma byl v tichosti pohřben v neoznačeném hrobě na nedalekém hřbitově, po válce byla rakev s jeho ostatky převezena do Zábřeha.
V roce 1946 obdržel Zlatý junácký kříž 1939–1945 in memoriam. Zábřežští skauti si „svého“ hrdinu pravidelně připomínají.
Učitel škodil Němcům z lesů
Jan Háječek jakožto syn ševce Edvarda vystudoval pedagogickou akademii v Brně. Jako vysokoškolák byl na vojně zařazen do poddůstojnické školy v Olomouci. Poté se stal učitelem na obecné škole v obci Postřelmůvky nedaleko Zábřeha a v napjaté mezinárodní situaci byl k 1. lednu 1938 jmenován podporučíkem v záloze.
V září 1938 nastoupil do školy v Písařově na Šumpersku. „Jenže 23. září byla vyhlášena všeobecná mobilizace a Háječek musel ke svému pluku do Šumperka. Po demobilizaci se vrátil znovu do Písařova jako učitel na sloučené německo-české škole,“ líčí Jedelský.
Jako velký vlastenec se Háječek podobně jako Tůma stal členem NSČV. Po prozrazení této organizace a rozkrytí celé odbojové sítě gestapem měl štěstí, když se mu podařilo vyhnout zatčení a ukrýval se v okolních lesích s dalšími odbojáři.
Neobyčejný příběh generála Lukase. Hrdinu dvou válek umučili komunisti |
Partyzáni na útěku se přes rostoucí represe začali brzy znovu dávat dohromady. Vznikl partyzánský oddíl, který se postupně rozrostl na třicet členů. Rozdělen byl na dvě čety, velením té první byl pověřen právě Háječek.
Přestože partyzáni nepředstavovali pro Němce vážné nebezpečí, došla jim trpělivost, protože i drobné sabotáže jim znepříjemňovaly život. Gestapu se podařilo určit přibližné místo úkrytu odbojářů, jenže ti se často přesouvali z místa na místo. Němci proto 22. září 1944 poslali do regionu síly čítající kolem 3 500 mužů, kteří obklíčili prostor od Hoštejna přes Růžové údolí a Drozdov až po Jedlí. Celková plocha uzavřené oblasti činila asi 25 kilometrů čtverečních.
Četa vedená Háječkem se v té době nacházela ve členitém terénu nedaleko Drozdovské Pily. „Němci na ni narazili 23. září kolem poledne. Háječek kryl ústup své skupiny, které se podařilo uniknout. On sám však v tomto boji padl,“ sděluje Jedelský.
Mrtvé tělo bylo Němci zakopáno v neoznačeném hrobě v Jedlí, kde sídlil hlavní štáb této německé zátahové akce.
Anděl sirotků z Údolí smrti. Dívka pomohla desítkám dětí k novému životu |
8. července 1945 byly Háječkovy ostatky převezeny do Zábřeha a uloženy do společného hrobu s Tůmou. Háječek byl vyznamenán Československým válečným křížem 1939 in memoriam. Na místě jeho smrti u Drozdovské Pily byl v roce 1961 postaven památník, v roce 1974 pak vydalo ministerstvo spojů poštovní známku s jeho portrétem.
Partyzánské hnutí na Zábřežsku neznamenalo podle Jedelského z vojenského hlediska pro Němce žádnou zásadní hrozbu.
„Partyzáni neměli dostatek zbraní, chyběla jim munice. Vzhledem k tomu se zaměřovali jen na menší sabotáže. To ale nijak nesnižuje jejich hrdinství a odvahu bojovat proti nacistům,“ upozorňuje Jedelský.
