Čtenáři v anketě rozdělili přes sedm stovek hlasů, hvězdárna z nich získala více než čtvrtinu. Shořelou střelnici, jejíž zmizení dodnes památkáři považují za jednu z největších škod novodobé historie města, předstihla o téměř tři desítky hlasů.
Kompletní výsledky hlasování si můžete prohlédnout zde |
O ty se ucházelo pět vybraných zmizelých staveb či celých areálů z Olomouce, Prostějova a Přerova. Šestou zařazenou možností byl prostějovský Oděvní podnik. Jeho budovy sice ještě stojí, firma, která byla jedním ze symbolů průmyslu v Olomouckém kraji, ale zkrachovala. Níže tak můžete číst smutné kapitoly historie regionu.
Prvním ze zmizelých míst, které budou znát hlavně Olomoučané, je tamní hvězdárna. Její hrubá stavba byla dokončena v roce 1952, dokončení ale trvalo další dva roky. I v dalších letech pak budovu čekaly různé úpravy a doplňování vnitřního zařízení. Veřejnosti se hvězdárna otevřela v dubnu 1954.
Budoucnost hvězdárny začala být nejistá na počátku devadesátých let, protože přes ni vedla jedna z uvažovaných tras obchvatu města. Té nakonec musela ustoupit, a tak byla v dubnu 2000 zbourána.
V Olomouci měla vyrůst nová hvězdárna, na to ale nikdy nedošlo. K pozorování hvězd tak musí nyní Olomoučané buď do Prostějova, nebo na hvězdárnu v Lošově, která byla otevřena v roce 1957. Tu provozuje občanské sdružení Hvězdárna Olomouc, které se také pokouší iniciovat výstavbu nové hvězdárny.
Za demolicí další olomoucké stavby, měšťanské střelnice, pro změnu stály plameny. Střelnice, tvořená rotundou postavenou roku 1838, vyhořela v srpnu 1998. Zbytky stavby pak město srovnalo se zemí, neboť podle statika hrozilo zřícení.
Tehdy už dosti zchátralou budovu zapálili pravděpodobně bezdomovci, kteří v ní čas od času přebývali. Historicky přitom měla empírová stavba, jejímž autorem byl architekt olomouckých arcibiskupů Anton Arche, velkou hodnotu a její zmizení označují památkáři a historici za jednu z největších škod novodobé Olomouce podobných tomu, jako kdyby shořela například Vila Primavesi.
Jen význam ale stavbu ve druhé polovině dvacátého století chránit nemohl. V poválečných desetiletích postupně chátrala a několikrát jí hrozila demolice, v devadesátých letech se pak situace nezlepšila. Kromě nezájmu veřejných institucí o opravu se navíc na špatném stavu památky podepsala i vysoká hladina spodní vody.
Rotundu, na jejíž rekonstrukci nemělo město peníze, se nakonec radnice rok před zničením rozhodla pronajmout firmě, která ji měla opravit, aby v ní vznikla aukční síň s galerií. V podzemí pak plánovala společnost vybudovat kinosál, kavárnu a hřiště pro squash. Oprava rotundy ale nikdy nezačala, a osamělá stavba v parku proto zůstala noclehárnou pro bezdomovce, což se jí stalo osudným.
Jinou zmizelou budovou a bezesporu velkou ztrátou pro místní i památkáře je přerovský spolkový dům Trávník, přezdívaný Komuna, jehož zbourání je dodnes označováno za zločin za bílého dne. Komuna byla prohlášena za kulturní památku v roce 1963, budova ale postupně chátrala a její stav se ještě více zhoršil po povodních v roce 1997.
Roku 2006 ji ministerstvo kultury přes protesty památkářů a řady Přerovanů vyškrtlo ze seznamu památkově chráněných budov, a přerovské zastupitelstvo změnu odsouhlasilo. Mimo jiné k tomu sloužil i statický posudek o špatném stavu budovy, u kterého se později ukázalo, že byl zfalšovaný.
Stavební úřad pak vydal na žádost majitele demoliční výměr. Ministr kultury Václav Jehlička, který do města kvůli tomu přijel, se sice pokusil budovu zachránit a ministerstvo zahájilo řízení o znovuzapsání do seznamu památek.
Firma vlastnící dům ovšem začala rychle bourat a její zástupci se vyhýbali převzetí obsílky s rozhodnutím, které by práci dělníků zastavilo. Než nabylo právní moci, byla většina stavby srovnána se zemí, a město pak firmu nechalo strhnout zbytek, protože už nebylo co chránit. Na místě Komuny stojí supermarket.
Podle památkářů byla Komuna pozoruhodná stavba z počátku 20. let minulého století významného regionálního architekta Roberta Motky a jediná dochovaná svého druhu ve městě i okolí. Její historie je ale na druhou stranu spojena i s komunistickou minulostí, neboť byla střediskem stranického života, proletářské tělovýchovy, kulturních, divadelních a hudebních složek strany v okrese.
Čtvrtou z redakcí vybraných zmizelých staveb, jejíž hodnota byla především architektonická, je prodejna prostějovské sodovkárny, ještě předtím mlékárny.
Ostatní ankety najdete zde |
"Minimalistické postupy, zvolené Antonínem Navrátilem u drobné architektury mlékárenské prodejny v Komenského ulici, přinesly překvapivě efektní výsledek. Přispěla k tomu i práce s reklamou, významnou součástí exteriéru. I zde dokázal architekt vytěžit z minima maximum," nastínil historik architektury a ředitel Muzea Prostějovska Miroslav Chytil.
Minimalistický skvost vznikl v roce 1939 pro tehdejší Ústřední hospodářskou mlékárnu. Později sloužil sodovkárně, po které zbyla proluka naproti gymnáziu, místu se dodnes říká U Sodovkárny. Stejně jako ji ale čekal konec i výjimečnou prodejnu.
"Špatný stav budovy, potřeba uvolnění parcely poblíž středu města a nepochopení hodnoty stavby bohužel vedly na počátku třetího tisíciletí k její asanaci," shrnul Chytil.
Do Prostějova patří i jiná z velkých a svým způsobem symbolických ztrát kraje, kterou je prostějovský Oděvní podnik. Ten tvoří v anketě výjimku, protože jeho známé haly, které vidí každý kdo městem projíždí, stále stojí. Jsou ale dnes už jen ztichlou připomínkou někdejší slávy a novodobého úpadku.
V dobách své největší slávy byl OP jedním z největších podniků svého druhu ve střední Evropě, zaměstnával v několika závodech po celé Moravě na deset tisíc lidí a měl více než stovku prodejen. Svého času také oblékal například olympioniky či šil uniformy pro České aerolinie.
OP byl pokračovatelem tradice výroby oděvů v Prostějově, přičemž továrny vznikly znárodněním původního podniku Jana Nehery. V době, kdy neplatily tržní vztahy, pak prožíval obrovský rozkvět. Zajišťoval osmdesát procent oděvní výroby v Československu a byl také významným exportérem. V roce 1964 se pak přestěhoval právě do známých, tehdy nově postavených budov na okraji města.
S přílivem levné konfekce z Asie po sametové revoluci ale začal mít podnik postupně čím dál větší potíže. Počet zaměstnanců se snižoval a jednotlivé závody jinde na Moravě byly zavírány. Na konci prvního desetiletí nového tisíciletí se pak firma dostala do ztráty, dluhy rostly, a zkázu dokonala hospodářská krize. Na začátku roku 2010 neúspěšně požádal o ochranu před věřiteli a poté vyhlásil úpadek.
Nyní je Oděvní podnik v insolvenci a postupně je rozprodáván majetek. Firma má více než pět set věřitelů a ti po ní žádají přes dvě miliardy korun. Ke koupi je také poslední fungující část, výroba měřenek. Reálně přitom hrozí, že nový majitel výrobu přestěhuje jinam, aby nemusel kupovat rozsáhlý a drahý areál podniku, čímž by OP z Prostějova definitivně zmizel.
Také poslední ze zmizelých míst patří do kategorie průmyslu a má svůj symbolický význam. Jedná se o někdejší areál podniku MILO na výrobu tuků a olejů nedaleko samotného centra Olomouce. Svého času byl jedním ze symbolů průmyslové Olomouce stejně jako třeba Moravské železárny nebo čokoládovny Zora.
Továrny MILO patřily před 2. světovou válkou židovské rodině Heikornů. V lednu 1942 vznikla společnost s ručením omezeným MILO - WERKE, z čehož se odvozuje název MILO, který je zkratkou německého Mährische Industrie für Lebensmittel Olmütz (Moravský potravinářský průmysl Olomouc). Areál byl ale na konci války při osvobozování města Rudou armádou značně poškozen.
Po komunistickém převratu se v roce 1948 při první etapě znárodňování stalo součástí MILO celkem deset podniků a závody se začaly orientovat především na rostlinné oleje, jedlé tuky, mýdla či margarín. Od 60. let pak tehdy národní podnik Závody MILO zažíval rozkvět. Mimo jiné se do něj v roce 1967 vrátila výroba kosmetiky, a další rozvoj nastal po uzavřením licence s firmou Schwarzkopf.
Po sametové revoluci došlo k rozpadu koncernu Tukový průmysl a MILO se stalo samostatným státním podnikem, který byl roku 1991 zprivatizován. V roce 1997 všechny stavby značně poškodily povodně, a o čtyři roky později zde výroba skončila. Areál byl zčásti využíván k pronájmu, zbytek nevyužitých budov z dvacátých a třicátých let ale zůstal prázdný a chátral.
Ze zdevastovaného místa se tak postupně stala mrtvá zóna, areál ovšem po několika letech pustnutí koupili investoři, kteří zde hodlají v příštích letech vybudovat novou čtvrť Šantovka s byty, kancelářemi a nákupním centrem, která by měla v konečné podobě zabírat zhruba dvanáct hektarů. V letech 2008 až 2009 tak byly zbývající tovární haly v areálu srovnány se zemí.
