Publikace nejen podrobně pojednává o tématu úvazu šátků na Hané a mapuje historii, vývoj i rozdíly od přelomu 18. a 19. století až do dneška, ale vůbec poprvé byly různé způsoby úvazů profesionálně a uceleně natočeny a záběry jsou součástí knihy na DVD.
Hrbáčková pro publikaci zkoumala dvanáct úvazů v deseti lokalitách regionu, Svobodová se věnovala teoretické části – výrobě, typům a využití tištěných šátků. Videa s názornými ukázkami vázání šátků prezentují tradici všude tam, kde je stále živá a využívá se, například ve folklorních souborech.
„Podařilo se nám kontaktovat desítku žen, vazaček, které postup uvazování nejen do detailů popsaly, ale také jsme je při tom natočily,“ přibližuje spoluautorka a též ředitelka prostějovského muzea a galerie Hrbáčková.
První impulz pro vznik knihy podle ní přišel už v roce 2019, kdy se jako kurátorka etnografických sbírek podílela na pořádání workshopů k hanáckému šátku ve Vlastivědném muzeu v Olomouci ve spolupráci se spolkem Folklorum.
Kroj řekl vše, byl jako občanský průkaz, říká oceněná propagátorka folkloru |
„Uvědomila jsem si, že konkrétně této tradici se na Hané nikdo podrobněji nevěnuje. Navíc se mi dostala do rukou kniha Ludmily Tarcalové, jež mapuje uvazování šátků na Moravě a vyšla v roce 2014. Byla jsem z ní nadšená, protože obsahuje na čtyřicet lokalit. Haná se v ní objevuje také, ale jen okrajově,“ popisuje Hrbáčková.
„Pohrávala jsem si s myšlenkou, že by si zasloužila knihu vlastní, a když kolegyně Lucie Svobodová navštívila olomoucké muzeum, aby se věnovala výzkumu tištěných šátků, rozhodly jsme se spojit síly,“ dodává.
Region nejlépe prozrazovala velikost šátku
Při tvorbě knihy autorky spolupracovaly s jedenácti pamětnickými institucemi i s odbornicemi na folklor, jako je Jarmila Vitoslavská z Troubek nad Bečvou nebo Bronislava Milá z Velké Bystřice.
Důležitá část publikace je věnována historii a rozboru šátků, jež se staly nedílnou součástí hanáckých krojů. Svobodové se podařilo obsáhnout nejen podobu šátků, při bádání získala i cenné informace o jejich výrobcích.
„Pocházeli ze zahraničí i z regionu, třeba firma Bayer z Přerova. Látka se prodávala jako metráž, na okraje se tiskla značka výrobce, ta se nejčastěji uchovala aspoň zčásti zašitá pod lemem. Barva a zdobení není pro region rozhodující, typický je spíš rozměr,“ nastiňuje Hrbáčková.
„Ledi majó vězde.“ Exupéryho Malý princ vyšel v překladu do hanáčtiny |
„Na Hané se používají větší šátky než například na Slovácku. Jsou čtvercové, nejčastěji mají 150 krát 150 centimetrů, někdy i 160. V hanáckých úvazech, pro něž jsou typické takzvané záušnice, někdy též náušnice, tedy ozdoby v úrovni uší, je velikost šátku nezbytná,“ doplňuje.
Jak velké záušnice zvolit, je na rozhodnutí vazačky nebo ženy, na které se šátek váže.
„Zkušená vazačka zvládne šátek za pár minut, což je na videích vidět. Aby úvaz držel a nerozplétal se, chce to osvojit si řadu specifických pohybů, jež ani nemusí být složité, jen musí člověk vědět, jak na ně. Důležité je rovněž zmínit, že některé úvazy je možné sejmout, uchovat na umělé hlavě a používat opakovaně,“ upozorňuje spoluautorka knihy.
Úvazy kdysi držely, aniž by byl potřeba špendlík
Do té jsou zařazeny i unikátní fotografie úvazů, jež byly součástí celých krojových kompletů. Mnohdy je už dnes nikdo neumí vytvořit, postup se nedochoval.
„Všechny úvazy jsou nesmírně zajímavé a krásné. Máme několik historických fotografií, na nichž jsou vidět šátky uvázané na slavnostní způsob, takzvaně ‚dole konce‘. Ty ovšem zachycují ženy jen zepředu a zboku, takže nevíme, jak úvaz vypadal zezadu. Tudíž jsme jej zatím nezkoušely,“ říká Hrbáčková.
Tradice se podle ní vyvíjí, mimo jiné se mění používaný materiál. „Dnes už se šátky tisknou digitálně. Mají na rubové straně světlejší barvu, což v úvazu u záušnic dělá problém, vnímáte rub a líc. U klasicky tištěných šátků je úprava řekněme celistvější. Podle tradice se dřív záušnice zasunovaly pod šátek a úvaz držel bez použití špendlíku. Každá tradice má ale přirozený vývoj a dnes se většina úvazů špendlí, aby dobře držely,“ zmiňuje ředitelka muzea.
Úvazy nesou i další tradiční názvy, například na půlku, na oše, óška či uši, na zajíca, na osmičke, podolsky‚ do věnca či na drdol. V knize nahlédnou zájemci takzvaně pod čepec několika z nich, aby zjistili, že mají mnoho společného.
Výstava Tradiční úprava hlavy
|
„Dýnko muselo být vždy hladké jako placka, nejčastěji se používaly podložky ze slámy. Dnes je nahradily třeba husí krky obalené látkou. Mnohá děvčata už dnes ani podložku nepotřebují a vystačí si s vlastními dlouhými vlasy,“ odkrývá tajemství ženské úpravy hlavy pod šátkem etnografka.
Milovníci folkloru se o umění vázání šátků dozvědí více i na stejnojmenné výstavě, jež vydání nové publikace doprovází. V Prostějově byla zahájena vernisáží ve čtvrtek
„Zájem o folklor pořád roste, spousta zvyků se obnovuje. Slavnosti a obřady, jež mají dnes spíše povahu divadla, jsou úzce spjaté s krojem. Lidé, ať už ve folklorních souborech, nebo místní, využívají kroje k tomu, aby se mohli události zúčastnit. Kroj má proto novou, ale stejně důležitou roli,“ uzavírá Hrbáčková.
