Ve vestibulu kulturního domu v Ústí je rušno, jako by se tady konal ples. Jenže je teprve ráno, venku ještě pořád okolo 20 stupňů nad nulou a hlavně – návštěvníci jsou na bály ještě malí.
Jsou to školáci, žáci ústecké malotřídky, která stojí hned vedle kulturáku zakrytá lešením. I v jejích útrobách je staveniště. Právě generální rekonstrukce školy „vyhnala“ děti i učitele do provizorních podmínek.
„Jiná možnost už nám nezbyla, šlo by to jedině u mě doma, do obýváku by se nám možná jedna třída vešla,“ bere situaci s humorem starosta Libor Vykopal.
V náhradních třídách jsou učitelé s dětmi od konce května, kdy se po uvolnění opatření proti epidemii koronaviru mohli vrátit učit naživo. Už tehdy byla budova školy obsazená řemeslníky.
Částečný návrat plánovaný původně na polovinu září se ale nakonec odkládá až do října. Po odhalení stropních trámů ve škole se totiž ukázalo, že jsou v horším stavu, než se dalo předpokládat, jejich sanace tak provizorium protáhla.
Z komplikace se stala v době koronaviru výhoda
To, co vypadalo jako nevýhoda, se minimálně na jaře ukázalo být velkým plus.
„Vlastně nám to pomohlo. Měli jsme totiž vytvořit skupiny dětí, které se nemají potkat ani na sociálním zařízení. U nás se opravdu nepotkaly, protože každá třída chodí někam úplně jinam,“ říká ředitelka Lucie Mynářová, která zrovna míří za prvňáčky do Pekla.
Suterén kulturního domu zná dobře většina místních, během akcí si právě sem chodí pro pivo, víno nebo panáky. Teď je před barem natažený barevný koberec, který po obou stranách lemují lavice. Víc než dřívější „nalévárnu“ to tu připomíná útulný pokojíček.
„Máme tady v pekle samé andílky,“ žertuje Monika Milošová, někdejší dlouholetá ředitelka v důchodu, která ve škole vypomáhá. V první třídě učí devět dětí, tentokrát jich přišlo jen sedm.
„Před chvílí jsme v papučích vyběhli ven, podívat se, jaké máme v okolí dopravní značky. Je to tady ideální, otevřu dveře a jsme v terénu,“ pochvaluje si hodinu prvouky, když se jí za zády ozve jeden z chlapců:„Paní učitelko, jak se dělá tahle značka?“
Nakreslit má ceduli Pozor staveniště. „To se nám zrovna hodí, jako kdyby to v té učebnici věděli,“ podotýká pobaveně učitelka.
Malá velká ves
Ústí, které bylo v roce 2003 v kraji vyhlášeno vesnicí roku, je malá dědina s nemalým počtem obyvatel. Lidí tu dnes žije přes 550 a stěhují se sem další.
A ani na nedostatek dětí si zde nemohou stěžovat, každý rok vítají od čtyř do osmi malých občánků. I proto obec bere rekonstrukci školy, která přijde na téměř 15 milionů, jako investici do budoucna.
„Deset milionů dostaneme jako státní dotaci, na zbytek jsme si museli vzít úvěr. Ale třicet, možná i více let nebude muset na budovu školy nikdo sáhnout,“ je přesvědčený starosta.
Učitelé si na nouzové podmínky už zvykli. „Zvládáme to hravě. Využíváme veškerou kreativitu, která člověka napadne. Na přestávku zvoníme zvonečkem, taky vymýšlíme hry, aby to tu děti bavilo,“ popisuje Jitka Viktorová, která v salonku kulturního domu vyučuje čtvrtou a pátou třídu.
S učebnou si poradila originálně – jako tabuli používá někdejší nástěnku z kulturáku, jen na ni každý den musí pověsit kus čistého papíru. Nepříjemnou ozvěnu v místnosti pak ztlumila baldachýny, které pověsila ke stropu.
Přestávky tráví žáci na velkorysé terase salonku, na oběd to mají jen přes jedny dveře vedoucí do hospůdky U čápa. Z té je provizorní školní jídelna, dokonce i kuchařky se ze školy přestěhovaly do hospodské kuchyně. Přizpůsobit se museli i dřívější štamgasti – ti už od května chodí na pivo do kiosku u místního sportoviště.
Prapor místo prezidenta
A děti? „Já už bych se do školy ani nevracel. Máme tady matrace, hrajeme si na to, že jsou to auta, a zrovna tady je dost prostoru na ježdění,“ svěřuje se třeťák Tomáš, který chodí na vyučování do hasičské zbrojnice.
Nad garáží místního sboru dobrovolných hasičů je velkorysý sál, kam se třeťáci a druháci bez problémů vejdou. Vypadá to tady jako ve skutečné třídě, že jsou děti v hasičárně, připomíná snad jen nedávno vysvěcený nový prapor, který stojí čestně v čele místnosti místo obrazu prezidenta.
„Tím, že nám obec a hasiči vyšli vstříc, dá se vyučování dobře zvládnout,“ tvrdí učitel Filip Sýkora.
V pedagogickém sboru je jediným mužem. Učit na malotřídku se vrátil nedávno, předtím působil jako informatik na jedné z hranických středních škol a také v oblasti IT podnikal.
„Když jsem končil jako OSVČ a vybíral si, kam půjdu, vybral jsem si učení. Do softwarové firmy se mi nechtělo. Tohle mě naplňuje víc,“ líčí.
Provizorium většině žáků skončí s podzimními prázdninami, kdy už pro ně budou připravené dvě třídy v přízemí. Prvňáčci, kterým obec buduje zbrusu novou, samostatnou třídu v prvním patře, budou muset v Pekle vydržet do Vánoc.
