Post univerzitního ombudsmana zastáváte od února. Proč ta funkce vznikla právě teď, šlo o reakci na konkrétní situaci?
Myslím si, že u nás to tak naštěstí není. Ne že by neexistovaly nějaké problémy, ale spíš to beru jako prozíravý krok univerzity ve smyslu prevence. Je pravda, že na některých vysokých školách byl stejný krok reakcí na medializované kauzy, ale u nás to takhle není. Svou roli opravdu vnímám hodně preventivně – řešit problémy předtím, než eskalují a dostanou se k soudům, žalobám nebo vyhroceným konfliktům a odchodům.
Jakým kauzám, které jste nastínil, se chcete vyhnout?
V případě Prahy i Brna šlo o zneužití moci akademiků, konkrétně o nevhodné chování vůči studentkám, kdy docházelo k překračování osobních hranic. Společným jmenovatelem těch případů byl pocit bezmoci ze strany zasažených i svědků, kteří nevnímali zastání ze strany lidí v řídicích funkcích. To se naštěstí s postupnou změnou vnitřní kultury i se zaváděním ombudsmanských funkcí začíná zlepšovat.
V čem je vaše pozice na Univerzitě Palackého nová?
Zejména v tom, že je celouniverzitní a je pro kohokoliv z naší školy. Ať už se to týká studentů nebo zaměstnanců – akademických i neakademických. Na univerzitě totiž pracuje spousta lidí, kteří nejsou akademici, ale zajišťují chod instituce. Zatímco vyučující a studenti mají své senáty, neakademici nemají žádné zastoupení. Dostávají se ke mně ohlasy, že právě tito lidé jsou rádi, že můžou mít u někoho zastání, protože se někdy cítí jako zaměstnanci druhé kategorie.
Nadprůměrné platy, ale byt neseženou. Experti z ciziny naráží na diskriminaci, říká výzkumnice |
Jak to?
Souvisí to s hierarchickým nastavením univerzitního prostředí i tím, s jakou prestiží je pozice akademika vnímána. Takže může docházet k tomu, že hlasy těch ostatních nejsou brány dostatečně vážně.
Proč vůbec univerzita potřebuje svého ombudsmana?
Potřebuje ho podobně jako jakákoliv jiná komplexní organizace – v posledních letech jsou zřizovány posty organizačních ombudsmanů v nemocnicích, veřejných institucích, bankách i firmách. Hlavním smyslem je zaměstnancům, studentům nebo i klientům nabídnout neformální a přitom efektivní cestu, jak svůj podnět dostat do nitra instituce. Jde tak o to, aby dotyčný dostal prostor být slyšen a měl možnost přispět k tomu, aby interní procesy byly nastavené co nejvíc férově. Většinu podnětů vnímám právě jako takovou zpětnou vazbu, která může vést k větší kvalitě vnitřního prostředí.
Jaroslav Šotola
|
S čím se na vás lidé nejčastěji obracejí?
Zatím jsem ve funkci krátce. Mám za sebou kolečko na fakultách, kam se chodím představovat a vysvětlovat, co moje funkce obnáší. Mám ale pětiletou zkušenost z výkonu ombudsmana pro studenty na Filozofické fakultě. Tam se na mě studující obraceli s podněty týkajícími se férového přístupu, třeba ohledně zakončování studia, zkoušek či bakalářských prací. Často jde o to, co označuji jako nerespektující komunikaci. V kontextu zkoušek jsou lidi nervózní, a když na ně někdo reaguje podrážděně nebo emocionálně, je to pro ně výrazná zátěž navíc už k tomu diskomfortu, jenž zkoušky představují samy o sobě. Nechci mluvit o „vločkové generaci“, myslím, že každý chce být v situaci hodnocení přijatý s respektem. Ono to totiž platí pro obě strany – akademici v šetření na fakultě zmiňovali, že jim vadí, když se k nim studenti při zpětné vazbě chovají arogantně nebo píšou „hejty“.
Kromě toho se chcete zaměřit i na integraci menšin. Má s tím Univerzita Palackého potíže?
Identifikoval jsem tři nejvíce ohrožené skupiny a tou první jsou studenti a pracovníci ze zahraničí. Univerzita chce být internacionální, chce lákat lidi, aby tu bádali, ale musí k tomu být podmínky. Česká společnost zatím není nejotevřenější a zahraniční studenti se u nás setkávají s xenofobií nebo rasismem, často mimo univerzitu, ale může k tomu docházet i na naší půdě. Mnohdy to přitom není záměrné, spíš jde o interkulturní neporozumění. Musíme aktivně přetvářet prostředí, aby bylo přátelštější vůči lidem, kteří nemluví česky.
Promítají se do problémů i aktuální konflikty, jako je situace v Íránu, na Ukrajině nebo spor Izraele a Palestiny?
Zatím je brzo na hodnocení, ale vím od kolegů z Prahy, že tam to bylo hodně silné. U nás jsou to zatím spíš takové vlaštovky, jednotlivé konflikty mezi lidmi různé národnosti. Víme, že například na Lékařské fakultě mají studenty z Íránu i z Izraele, takže je možné, že se to ke mně dostane. Moje role má dvě roviny – jedna je reaktivní, kdy přijímám podněty, a druhá je metodická, kdy plánuji pořádat workshopy, abychom byli v tématu inkluze vnímavější.
Zapojíte se nějak do dlouholeté „nevraživosti“ mezi Přírodovědeckou fakultou a Českým institutem výzkumu a pokročilých technologií, pro který se vžila anglická zkratka CATRIN?
Byl jsem se představit na obou místech a spor tam ještě rezonuje. Myslím si, že mojí silnou stránkou je mediační přístup – tedy pozvat dotyčné k jednomu stolu a provést je procesem mediace, říct si, co potřebují. Výhodou je, že jsem v této pozici nový a nestranný. Předchozí vedení nebylo vždy vnímáno jako neutrální. V ideálním stavu by CATRIN a Přírodovědecká fakulta měly spolupracovat na bázi pracovních týmů i jedinců. Pokud to bude možné podpořit, rád k tomu přispěju.
Válka o nový ústav vedla k rezignaci rektora, teď je z tématu ožehavé tabu |
Vaše role má být nezávislá. Počítáte s tím, že se můžete dostat do konfliktu i s vedením školy?
Ano, je to možné, byť to určitě není něco, o co bych stál. Ta role je tak nastavená, že bych měl sledovat princip férovosti, i kdyby mě to mělo stát konflikt s vedením. Je tam samozřejmě určité napětí mezi tím být zaměstnanec a být nestranný. Jsem ale řízený směrnicí, která mi dává funkční nezávislost. I to, že nesedím na rektorátu, ale tady v ulici Vodární, vnímám jako důležitý praktický i symbolický krok. Stojím na straně férovosti – v angličtině pro to mají termín „omnipartiality“, tedy že jsem tady pro kohokoliv. Nicméně bych chtěl dodat, že ze strany nynějšího vedení univerzity vnímám velkou podporu v mém mandátu, což je dobrá zpráva.
Existují případy, kdy jako ombudsman zasáhnout nemůžete?
Stává se, že přijde člověk, který má třeba za sebou třetí termín zkoušky. Já nemám výkonnou pravomoc, nemůžu změnit rozhodnutí univerzitního orgánu. Můžu ale dát systému zpětnou vazbu, že je potřeba něco dělat jinak. Pak jsou věci, které spadají jinam – psychické problémy patří do psychologického poradenství a otázky akademické etiky, jako je neférové publikování, řeší etická komise.
Už jsme se bavili o nevhodném chování akademiků vůči studentkám. Navrhujete nějaké mechanismy, jak takovému jednání předcházet?
Vedle možnosti samotného šetření, zda byl v konkrétních situacích porušen etický kodex, se nabízí možnost otevřeně mluvit o tom, co třeba pro studentku nebo začínající vědkyni znamená, když mají její mužští kolegové nevhodné narážky nebo nevyžádané komentáře na její vzhled a podobně. Kolegyně ombudsmanka na jiné škole řešila například případ vedoucího vědecké práce, kterému nepřišlo zvláštní, že své studentce vyznal city a touhu po sblížení s ní. Pro dotyčnou to přitom mělo velmi závažný negativní dopad, takže vážně uvažovala o ukončení studia, protože se cítila bezmocná. Lidem, na nichž silně závisíte, se obtížně říká ne, protože máte pocit, že se vám to může vymstít. Právě proto je tak důležité nastavit jasná pravidla, že intimní vztah a rozhodování o dalším postupu ve studiu se vzájemně vylučují. A ten, kdo by na toto měl dbát, je především člověk, který je v nadřízené pozici.
