Šumperští Řekové Ekaterina Dimoschakisová, její syn Dimitrios, který hraje na starobylý řecký strunný nástroj buzuki, a předseda organizace Řecká obec Šumperk Theodor Amanatidis. | foto: Stanislav Heloňa, MAFRA

Před 70 lety je z Řecka vyhnala válka, domovem se uprchlíkům stal Šumperk

  • 1
Za rok zpátky v Řecku, říkali si lidé, kteří před 70 lety prchali ze své vlasti do zahraničí před občanskou válkou. V letech 1946 až 1949 si tím mnoho z nich zachránilo život. Část tehdy skončila v Československu, mimo jiné jich stovky přišly i do Šumperka. A už zůstali.

Mezi šumperské Řeky patří i jednadevadesátiletá Ekaterina Dimoschakisová, která tu žije se svým synem Dimitriosem. Když opouštěla Balkán, Dimitrios ještě nebyl na světě, jen jeho starší bratr. Neutíkali ovšem z Řecka, ale z jugoslávského městečka Bulkes, kde byla jejich první štace po odchodu z vlasti.

„Z Bulkesu po druhé světové válce museli odejít Němci, kteří tam do té doby žili. Jugoslávský prezident Tito pomáhal našim partyzánům a Bulkes se stal vlastně naší základnou, kam jsme po válce odešli i my,“ vzpomíná Ekaterina.

Podle ní se tam Řekům žilo dobře, ale trvalo to jen do roku 1949. „Bylo tam všechno. Fabriky, takže byla práce, restaurace, abychom se měli kde bavit. Bulkes tehdy opravdu žil naplno,“ popisuje. Právě v relativním klidu jugoslávské emigrace se Dimoschakisovým narodil syn.

Jenže opět zasáhla politika. Pro Tita se stala řecká komunita v Bulkesu přítěží a lidé museli odjet. Domů se vrátit nesměli, protože Řecko uzavřelo hranice. Pomoc však nabídly socialistické země, mezi nimi i Československo.

„Nikdo se nás neptal, museli jsme pryč. Odcházela jsem do Československa jen se synem, bez manžela. Poslali nás do Lešna (Orlickoústecko – pozn. red.), kde jsme byli v karanténě. Bylo tam ale čisto, personál nás dobře přijal,“ vypráví žena.

Za pracovní nasazení v Moravolenu dostala státní vyznamenání

Poté skupina Řeků zamířila do Rožnova. Právě tam se Ekaterina znovu setkala se svým manželem.

Šumperští Řekové

„Byl tehdy u Vidnavy, tak jsem se i s dítětem sbalila, nikomu jsme nic neřekli a odjeli z Rožnova. Byl s tím problém, ale nakonec jsme to úřadům vysvětlili a nechali nás pohromadě,“ uvedla.

Rodina se posléze musela stěhovat za prací do Malé Úpice u Trutnova, kde Ekaterina Dimoschakisová pracovala v textilce. Ještě později žili v Náchodě, kde se narodil druhý syn. Třetí přišel na svět už v Šumperku, kam rodina přišla v roce 1953. Tady Ekaterina nastoupila do Moravolenu a brzy se vypracovala mezi nejlepší zaměstnankyně.

„Dokonce jsem dostala státní vyznamenání od prezidenta Antonína Novotného,“ pochlubila se.

Dodnes je však smutná z toho, že její rodiče se už nesetkali a sestry zůstaly v Řecku.

„Můj otec se přestěhoval do Československa, ale matka sem nikdy nepřišla. On si tu našel ženu, ač měl v Řecku manželku. To jsme mu nemohli odpustit,“ říká.

„Řecký plácek fungoval na dvě směny, bylo nás hodně“

Syn Dimitrios je už Šumperan se vším všudy – narodil se tu a dodnes ve městě žije.

„Informace o tom, co Řekové prožívali a jak se sem dostávali, znám jen z vyprávění, poslouchali jsme, když se o tom rodiče bavili. Bylo to často, protože se rodiny často scházely při nejrůznějších akcích,“ vypráví Dimoschakis.

Řekové si upravili zanedbaný prostor v centru nedaleko tiskárny a tam se vídali.

„Všichni tomu říkali Řecký plácek. Rodiče to místo upravili, zkulturnili. Tam jsme si jako děti hodně hráli, poslouchali, o čem se baví rodiče, tátové tam hráli karty, “ vzpomíná. Řecká komunita žila podle Dimoschakisových naplno.

„Dělali jsme zábavy, tancovalo se, hráli jsme divadlo, měli jsme soubor. A Řecký plácek fungoval na dvě směny, protože nás bylo hodně,“ popisuje Ekaterina.

Se znalostí pár řeckých jídel vybudoval úspěšnou restauraci

Ona sama na zábavách a dalších akcích často zpívala. Ze svého umění nic neztratila ani s vysokým věkem. A její syn je muzikant. Když bere do rukou buzuki, což je starobylý řecký strunný nástroj, vzpomíná, jak se s kamarády v 70. letech učili hrát.

„Byli jsme tři. Jeden se teď věnuje hraní profesionálně v Německu, druhý vyučuje hru na buzuki v Řecku. Já si občas také zahraji,“ vypráví Dimitrios, který se oženil s Češkou, ač mu rodiče doporučovali, aby si vzal Řekyni.

„Ono se jim to snadno říkalo, ale tady nás bylo hodně kluků a málo holek,“ směje se.

Jako vyučený kuchař po revoluci dlouho nepřemýšlel, co dělat. „S kamarádem jsme v roce 1994 v Šumperku založili řeckou restauraci pod názvem Taverna Salonica. Bylo to něco nového, takže jsme měli pořád plno. Uměl jsem pár řeckých jídel, a to stačilo. Nejvíc šel na odbyt gyros, tsatsiki, suvlaki,“ popisuje.

Začne vybrnkávat a jeho matka se přidává se zpěvem. Je poznat, že byla zpěvačka.

„Ta písnička je o manželech, co se pořád hádají. On pije, ona říká, že si najde jiného,“ vysvětluje žena obsah tklivé písně.

Její vnoučata ještě umí řecky, pravnoučata už ne. „Je to škoda, naše tradice se s dalšími generacemi ztrácí,“ lituje.

Exodus Řeků vedl na sever Moravy a do Slezska

Pro Čechy jsme Řekové, ale když přijedeme do Řecka, tak jsme zase Češi. Takto často popisují někteří řečtí utečenci svou situaci. Za jejich emigrací stála krutá občanská válka, která Řecko sužovala až do roku 1949. Komunistické partyzánské jednotky ještě po druhé světové válce bojovaly proti nové řecké vládě. Těmto střetům padlo za oběť 120 tisíc lidí.

Řecké vládě se nakonec podařilo levicové partyzány porazit s pomocí britských a amerických vojáků až poté, co partyzánský odpor přestala podporovat komunistická Jugoslávie. Desetitisíce řeckých komunistů pak utekly do Jugoslávie a řada z nich poté využila nabídku od českých „soudruhů“, aby emigrovali dál do Československa.

Mezi nimi byli také rodiče, starší bratr a sestra bývalého předsedy šumperské řecké obce Theodora Amanatidise. On se sám narodil až v Československu, přesto stále dodržuje odvěké řecké tradice. Historii spojenou s útěkem Řeků před válkou dobře zná.

„Když moji rodiče utíkali z Řecka, měli v té době jenom mého bratra. Protože pomáhali partyzánům, báli se, že se jim potom budou vojáci mstít. Tak ho vzali a spolu s dalšími vesničany přešli hranice do Jugoslávie. Prakticky bez ničeho. V Jugoslávii se potom narodila sestra. Já, další sestra a další bratr jsme přišli na svět až v Československu,“ popisuje.

Jeho babička a dědeček tehdy s uprchlíky nešli. „Dědeček v bojích utrpěl zranění a léčil se v Maďarsku. Babička pořád bojovala na straně partyzánů. Podařilo se jí zachránit těžce zraněného švagra,“ říká Amanatidis. O dědečkovi se rodina díky Mezinárodnímu Červenému kříži dozvěděla, ale o babičce neměla zprávy.

„Všichni si mysleli, že padla. Pak se ale díky Červenému kříži o sobě dozvěděli a znovu se setkali v Československu,“ vypráví.

Dodnes považuje za štěstí, že rodiče byli s dětmi pořád pohromadě. „Když sem přicházely s pomocí Červeného kříže malé děti, mnohé se setkaly s rodiči třeba až po deseti letech. To si člověk ani nedokáže představit.“

Rodina se usadila v Malé Morávce na Bruntálsku, poté se přestěhovala do Šumperka. Řecká komunita držela tradice.

„Díky tomu taky dobře vím, kde mám kořeny,“ tvrdí Amanatidis. Nepochyboval, že se do Řecka vrátí. Nakonec ale zůstal v Šumperku.

„Mám tu děti, vnoučata, přítelkyni a taky hodně známých a kamarádů. A vždycky budu vděčný za to, co pro Řeky a naši rodinu Československo udělalo,“ uzavírá.