Osmikilometrovou trať klikatící se z centra Šternberka úbočím do Dalova projel za posledních pět desítek let snad tisíckrát. Jak si na Ecce Homo vedou závodní jezdci, ale Vlastimil Malík nikdy neviděl. Za dobu, co je ředitelem závodů, si u tratě ani jednou nesedl.
„Když máte závod řídit, musíte být na startu. Občas se mi podaří dostat na Lipinu, kde počkám, až v tom místě projede deset aut, a zase mířím zpátky. Trať mám před každým závodem projetou nahoru dolů i osmdesátkrát, ale že bych u ní seděl jako divák, to se mi nestalo,“ směje se prezident Automotoklubu Ecce Homo Šternberk.
Pořadatelské žezlo převzal od svého otce a pomalu ho předává svému synovi Lukášovi, který s nadsázkou říká: „Ecce Homo je náš osud!“
Rodina Malíkových stojí v čele pořadatelského týmu slavného závodu od začátku 50. let minulého století. Šternberk byl v té době pořád ještě opuštěné město, po válce tu po odsunu Němců zůstalo jen asi šest tisíc obyvatel.
Praděda Lukáše Malíka Otakar Kopánek byl jedním z těch, kdo přijeli Sudety osidlovat. Děda Miroslav Malík, který pocházel z Ostravska, se tam usadil po vojně, poté co se oženil s Kopánkovou dcerou. Oba muži v roce 1951 veleli druhému závodu, který se po obnovení tradice na Ecce Homo konal.
„Praděda byl ředitelem závodu a děda vedoucím tratě. Podobnou hierarchii máme teď i my s otcem,“ podotýká Lukáš.
Na závod v roce 1957 přijelo šedesát tisíc diváků
Pováleční členové šternberského automotoklubu nebyli první, koho fascinoval nedaleký kopec s biblickým názvem Ecce Homo, přeloženo z latiny jako Ejhle člověk, což zvolal Pilát pod ukřižovaným Kristem.
Historie závodů se tam začala psát už roku 1905, kdy rakouský automobilový klub ÖAC společně se Slezským automobilovým klubem ve Vratislavi uspořádaly historicky první motoristické závody Vídeň – Vratislav – Vídeň. Ty vedly mimo jiné také po trase Ecce Homo.
Závod Ecce HomoTrať se několikrát měnila, jezdil se i okruh dlouhý 9 820 metrů. Od roku 1972 měří 7 800 metrů, silnice má minimální šířku 7 metrů, výškový rozdíl je 307 metrů a průměrné stoupání 3,9 procenta. |
První samostatný závod do vrchu se tam konal v říjnu 1921, trať s délkou 7 750 metrů byla od té doby čím dál populárnější, a to u jezdců napříč Evropou. Počet motoristických značek i elitních evropských závodníků se až do roku 1938 neustále zvyšoval. Vítězné trofeje si ze Šternberka odvážely i české jezdecké hvězdy jako hrabě Ferdinand Kinský, Vincenc Junek, Eliška Junková nebo Josef Veřmiřovský.
Když se pořadatelství po válce ujali Malíkovi, nejezdilo se Ecce Homo jako závod do vrchu, ale „horský“ okruh o délce bezmála deseti kilometrů. Umožnila to nově vybudovaná spojka k obci Lipina. Soutěž každý rok sledovaly desetitisíce lidí. V roce 1957, kdy Vlastimilu Malíkovi byly dva roky, přijelo do Šternberka dokonce 60 tisíc diváků.
„O tom, že jsem tam byl taky, svědčí jedna z fotografií z mého dětství,“ líčí Vlastimil.
Prezident motoklubu prošel přes všechny pozice
Od roku 1958 se závody na Ecce Homo nejezdily, Vlastimil vyrůstal spíš na motokrosu a rally, který šternberský automotoklub spolupořádal. Na předválečnou historii závodu Ecce Homo klub navázal až v roce 1971, kdy se konal samostatný závod automobilů do vrchu započítávaný do mistrovství ČSSR. Tam už Vlastimil pořadatelům pomáhal.
Ecce Homo kdysi a dnes |
„Byl jsem takovým tím ‚dones, podrž, běž tam s tím‘. Platným členem pořadatelského týmu jsem od 80. let, kdy jsem prošel přes traťovou službu, depo až na post nejvyšší,“ shrnuje.
Auta si zamiloval, jak s humorem říká, od chvíle, co dostal v osmnácti letech řidičák, nechodí pěšky. Ambice závodit na Ecce Homo ale neměl.
„Motoristický sport je velmi drahý. V době mého mládí neexistovali sponzoři a vybavení aut se pohybovalo v západních cenách. Koupit sadu pneumatik, to byly čtyři měsíční platy!“ vysvětluje.
Jediná část mistrovství Evropy za železnou oponou
Vlastimil Malík byl u toho, když se Ecce Homo v roce 1981 podařilo prosadit do seriálu mistrovství Evropy. Československo bylo jediným státem za železnou oponou, který to dokázal.
„Trať se zalíbila mezinárodním jezdcům, kteří tu závodili, a začalo se o ní hodně mluvit. Pak se přijeli podívat funkcionáři z Mezinárodní automobilové federace, jel se tu kandidátský závod a pomohli také místní lidé, hlavně tehdejší ředitel Vojenského opravárenského podniku,“ popisuje cestu k úspěchu.
Novodobou tradici Ecce Homo coby součásti evropského šampionátu v závodech automobilů do vrchu zatím nic nepřerušilo. Dodnes je jediným kláním s tímto statusem u nás.
Podívejte se na trať náročného závodu pohledem jezdce Václava Janíka
Dětství u trati strávil i Malíkův syn Lukáš. Na rozdíl od otce to v něm závodní touhy probudilo.
„Na svých prvních závodech jsem byl už ve třech letech, kdy mě tam vzal děda z matčiny strany. Od osmi nebo devíti let jsem s ním byl na startu. Mým snem vždycky bylo zajet si Ecce Homo na ostro,“ přiznává.
Organizace závodu začíná hned po skončení předešlého
Povedlo se mu to poprvé až loni. I když si vedl víc než dobře, závod nedokončil.
Historické milníky závodu1905–1908: Rakouský automobilový klub ÖAC společně se Slezským automobilovým klubem ve Vratislavi uspořádaly v roce 1905 historicky první motoristické závody Vídeň – Vratislav – Vídeň, jež vedly i po trase Ecce Homo. 1921–1937: První závod do vrchu na trati Ecce Homo (7 750 metrů) se uskutečnil v roce 1921 a již o tři roky později patřil mezi nejlépe obsazené v Evropě. Startoval tu hrabě Kinský, manželé Junkovi i další esa. 1950–1958: V roce 1950 je slavný závod obnoven. Vybudováním spojky k obci Lipina byla trať změněna na „horský“ okruh o délce 9 820 metrů. Vyhrává brněnský jezdec Bruno Sojka, který ovšem o rok později po vážné nehodě během tréninku na závod umírá. Závod je v této éře obrovsky populární. 1971–1980: Závod do vrchu byl obnoven v roce 1971 a úspěšný ročník vedl k rekonstrukci trati na dnešní délku 7 800 metrů. Ecce Homo se stává Mezinárodním mistrovstvím ČSSR. 1981– dosud: V roce 1981 se Ecce Homo poprvé jelo jako součást mistrovství Evropy v závodech automobilů do vrchu, což trvá dodnes. Na jednu z nejkrásnějších tratí starého kontinentu tak pravidelně přijíždějí nejlepší závodníci. Posledních deset ročníků vyhráli Italové, osmkrát Simone Faggioli, dvakrát Christian Merli. |
„Slíbil jsem svým soupeřům, že pokud by mělo dojít k mému zvýhodnění, tak odstoupím. Funkce závodní se mi prolínala s tou organizační. Začalo pršet a já nebyl schopen nastoupit ve stejné jízdě se svými soupeři, na rozdíl od nich bych pak jel na suchu, tak jsem z druhého místa odstoupil,“ popisuje.
„Samozřejmě mě to trochu mrzelo, ale priorita je pro mě stránka organizační. Třeba se to někdy povede a závod dokončím,“ dodává.
Malíkovi tvrdí, že organizace červnového závodu Ecce Homo začíná už ukončením toho předešlého.
„Musíme spočítat ekonomiku, zjistit, jaké škody se napáchaly, udělat seznam toho, co se bude muset na příští rok vyrobit... Do toho připravujeme závody historických aut a také podzimní rally,“ vypočítává Vlastimil.
O trať se stará krajská správa silnic, ale okolí se neobejde bez dobrovolníků.
„První brigády máme, jen co sleze sníh. Nastoupíme s křovinořezy a technikou, kterou jsme schopni zbavit trať běžných náletů. Druhá vlna prací je měsíc před závodem,“ říká Lukáš.
Příprava je na úkor volného času, manželky to musí chápat
Jak spočítal, organizaci závodů obětuje polovinu víkendů v roce. Takové nasazení by se neobešlo bez pochopení manželek.
„Když jsem se ženil, tak jsem své ženě říkal: Počítám, že to potrvá dva tři roky a bude klid. Už je to skoro 40 let a ještě jsem neskončil. Ale zvykla si,“ věří Vlastimil.
To, že na závody přijede 60 tisíc lidí, se podle Malíkových bude těžko ještě opakovat – po revoluci mají lidé o víkendech víc možností, jak se zabavit, než tomu bylo za socialismu. I tak se Ecce Homo těší masové návštěvnosti, za závodní víkend projde Šternberkem až 30 tisíc lidí.
Bez tohoto klání si neumějí život představit ani samotní obyvatelé města. To dál zůstává Mekkou vrchařského sportu.
„Ve městě je mnoho garáží, kde jsou jak hotová auta, tak rozestavěná kopcová auta. Hodně kluků už od malička chce závodit na Ecce Homo a je jejich prioritou postavit si takový automobil, aby se na trať dostali,“ potvrzuje Lukáš Malík.
I když starší část tratě se brzy neobejde bez zásadní rekonstrukce, na profilu Ecce Homo se nebude nic měnit.
„Trať zůstane tratí, z historického hlediska a posouvání časového rekordu by měla být zachována,“ uzavírá mladší z rodu Malíků.
