Sobota 30. září 2023, svátek má Jeroným, Ráchel
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Sobota 30. září 2023 Jeroným, Ráchel

Příběh mi vnukl pohled na pěkný ořešák, říká o nové knize Lenka Chalupová

  5:13
Svatojánské ořechy. Tak se jmenuje dvanáctá kniha přerovské spisovatelky Lenky Chalupové, která vyšla minulý týden. Příběh vypráví osudy rodiny z místní části Dluhonice a navazuje na předchozí dva romány, jež se také odehrávají na Přerovsku po druhé světové válce.

Přerovská spisovatelka Lenka Chalupová se svou nejnovější knihou a naloženými ořechy, které byly inspirací pro její název. | foto: Jana Pivodová

Děj nové knihy je z konce 50. let v Přerově a Dluhonicích. Proč tady a v tuto dobu?
Mých prvních devět knih se odehrává v současnosti. V roce 2020 jsem u desáté poprvé literárně zabrousila do historie a románovou formou zpracovala válečné a poválečné události Přerova, včetně masakru na nedalekých Švédských šancích. Během pár týdnů se vyprodal celý náklad, přišel první dotisk a pak i druhý...

Takže vás to motivovalo k tomu, abyste v minulosti zůstala?
Ano. Následovalo Páté jablko, které líčí život sadařské rodiny Francových, která po Vítězném únoru přišla o svou živnost. I tato kniha rychle zmizela z pultů a následoval dotisk. To jsem nemohla opět nechat bez odezvy, takže jsem se do historie ponořila i potřetí.

Jak se děj dostal do Dluhonic?
Od čtenářů napříč republikou jsem často slyšela, že se jim líbí, když líčím život nejen v rodném Přerově, ale i v blízkých vesnicích. V první knize té série to byly Lověšice, ve druhé Předmostí. Hledala jsem proto kulisy k třetímu příběhu a napadly mě Dluhonice, jež jsou zajímavé už jen tím, jak byly v minulosti nešetrně sevřeny železnicí, která obec rozdělila, a později chemickými závody, kvůli nimž musela být část vesnice zvaná Stará Bečva srovnána se zemí.

Líbilo se mi i to, že tam lidé uchovávají tradice, které už jinde vymizely, stále se tam třeba drží Svatoblažejská koleda, což je už celorepubliková rarita. Jela jsem proto do Dluhonic na obhlídku a přemýšlela, jaký tajemný příběh bych tam mohla zasadit, aby dobře navázal na zmíněné Kyselé třešně a Páté jablko.

Inspirace očividně přišla...
U hřiště mě zaujal pěkně rostlý ořešák – a při pohledu na něj jsem si vzpomněla, jak můj táta každý rok na svatého Jana trhá zelené ořechy a dělá z nich ořechovici. A právě tenhle moment mi v hlavě rozjel románový osud rodiny Paukrtovy, kterou jsem usadila do domu nad kaplí se zahradou plnou ořešáků.

O čem tedy kniha je?
Příběh je z velké části vyprávěn třináctiletou Mínou, která je poslední nositelkou rodinného receptu na přípravu svatojánských ořechů. Společně s tátou a babičkou je nakládají, macerují, vyrábějí z nich pálenku i likér, jenže sousedé se kvůli tomu na ně dívají skrz prsty. Vyčítají jim, že rvou ze stromů nezralé plody, které nenechají dozrát, a dům Paukrtových je pro ně kvůli tomu prokletý. Trnem v oku je lidem i Mínina máma Albína, která je nadšenou budovatelkou JZD, skupinářkou v novém kravínu a propagátorkou kolektivního hospodaření – ale hlavně je pošpiněna někdejší kolaborací s nacisty, kterou jí Dluhoničtí neumějí odpustit. A malá Mína se zmítá mezi milovanou babičkou, otcem a mámou se špatnou pověstí, která skrývá jedno tajemství.

Lenka Chalupová

      • Narodila se 4. února 1973 v Přerově, kde dosud žije.
      • Vystudovala žurnalistiku na Univerzitě Palackého.
      • Pracovala jako novinářka v týdeníku, deníku i v televizi, nyní je už řadu let tiskovou mluvčí magistrátu města Přerova.

Neměla kniha vyjít až na podzim?
Měla, ale nakonec vydavatelství rozhodlo, že přijde na svět už 2. června, aby se k ní čtenáři dostali v době svatojánské tradice. Křtít se bude 20. června na přerovském zámku.

Máte k Dluhonicím hlubší vztah?
Už ano. Dříve to pro mě byla placatá hanácká vesnice, v níž si lidi vidí až do talíře. Vždy jsem vnímala, že tam jsou mezi starousedlíky jakési dávné křivdy, které mají kořeny v minulosti.

Několikrát jsem tam coby mluvčí Přerova moderovala besedu s občany, kteří se bránili tomu, aby vesnici proťala dálnice. Hájili svou půdu zuby nehty. Ten vztah k dědictví předků byl silný, stejně tak byla zjevná i jakási „hanácká závist“. Když jsem knihu psala, tak jsem do Dluhonic jezdila, abych lépe pochopila, proč mají místní svou vesnici tak rádi. Prošla jsem ji křížem krážem, poznávala ji. Zašla jsem i na bohoslužbu do kaple Povýšení sv. Kříže, jež tu bývá sloužena jen výjimečně, a narazila na její zvláštnost.

O co jde?
Kaple z roku 1927 je raritou, neboť je pod ní skladiště pro hasiče a byla tam i masna, kvůli čemuž musel olomoucký arcibiskup vymoci povolení až u papežské stolice v Římě. V kapli se dodnes drží mouchy, což Dluhoničtí přičítají právě už zaniklé masně, jež ale prý pořád hmyzu voní.

Jsou tam i další netradiční místa?
Chodila jsem také kolem elektrorozvodny, která je krásnou stavbou s významnou minulostí a v románu má důležitou roli, neboť za války ji bedlivě coby strategické místo hlídali Němci. Dluhoničtí si od nich drželi odstup, ale zároveň se snažili s nimi vycházet. A samozřejmě jsem nemohla minout ani hřbitov, neboť tam Svatojánské ořechy končí.

Děj je podle skutečných událostí?
Je smyšlený, ale některé postavy i události reálné jsou. Třeba hospodský Záboj nebo kovář Dreiseitl, jenž Dluhonickým vyráběl sekyrky z pozůstatků tří válečných bomb, které spadly v blízkosti obce a byly z kvalitní oceli. Právě ty sekyrky v příběhu hrají roli. Než jsem se do psaní pustila, pročetla jsem si kroniku, kde jsem se také inspirovala a mimo jiné se i dozvěděla, že ač byla vesnice hanácká, tak v ní lidé dřív mluvili čuháckým podřečím. To se mi strašně líbilo, takže jsem nejstarší postavě, babičce Julianě, dopřála, aby mluvila tak, jak tam bylo doopravdy zvykem. Reálie, hlavně ty zemědělské, jsem čerpala též z dobového tisku.

Která z dvanácti vydaných knih je vaší nejoblíbenější a proč?
Momentálně jsou to ty tři poslední, které tvoří trilogii. Dějem však na sebe nenavazují, jsou propojeny jen časem a místem, takže je čtenáři mohou číst klidně na přeskáčku. A pak mám ráda Liščí tanec, který skrývá velké rodinné tajemství. V příští knize bych už asi chtěla opustit historickou linku a vrátit se do současnosti.

Jste ostřílená spisovatelka. Když se dnes podíváte na svůj první román, udělala byste něco jinak?
Všechno! Jsem k sobě velmi kritická, takže první knížku bych už nikdy nevydala a druhou bych celou přepsala. Až ke své třetí knize jsem trochu blahosklonná. I když nemám problém se sebevědomím, tak v tvorbě jsem strašně pokorná a nejistá. Pořád si pokládám otázku, jestli je to dost dobré, a bojím se, ať čtenáře nezklamu. Dlouho jsem třeba odmítala oslovení spisovatelka, i v rozhovorech jsem v začátcích své literární kariéry upozorňovala, že jsem jen autorka knihy. Spisovatelka je třeba Božena Němcová. Ale já? Dnes už se nad tím nerdím, ale občas se pozastavím, když někdo vydá první knihu a už se sám tituluje spisovatelem.

Přerovská spisovatelka Lenka Chalupová s posledními třemi knihami, jejichž děj se odehrává v Přerově a okolí na sklonku druhé světové války a po ní.

Máte při psaní nějaký režim či rituály, jež vám pomáhají? Udržujete tvrdou disciplínu, nebo prostě píšete, když máte chuť a čas?
Jsem poměrně dost disciplinovaná, takže když se mi v hlavě rozjede děj knihy, obvykle ho chci rychle nasypat do počítače. Dávám si na psaní každé knihy asi půl roku. Jak to trvá déle, už to obvykle znamená, že příběhem nejsem pohlcená, a tudíž patří do šuplíku. Tam už skončily dvě moje knihy a vůbec toho nelituji. Rituály nemám, píšu v křesle u televize a popíjím kávu, kterou mi vaří můj muž. A nepíšu denně, to bych nestíhala, spíš nárazově o víkendu, občas po večerech.

Promítají se do vaší tvorby různé životní fáze? Píše se vám líp, když jste zrovna spokojená, nebo vás dopředu žene stres?
Píše se mi dobře v časech radosti i smutku. Nemám v tom rozdíl. Je ale pravda, že Svatojánské ořechy vznikly v době, kdy mi bylo v životě opravdu nejhůř. Ještě loni na konci března, když jsem křtila Páté jablko, jsem čtenářům slibovala, že hned v dubnu začnu psát další knihu. Ale člověk míní… V dubnu mi lékaři zjistili nádor a propadla jsem se do takové beznaděje, v níž nešlo dělat skoro nic, ani psát. Dokázala jsem myslet jen na moje milované děti. Na začátku června mě čekala náročná operace a po ní přišly bolesti, zoufalství a nejistota, jak to se mnou bude.

Přesto jste se do psaní pustila...
Věděla jsem, že nejde jen ležet a litovat se. Navzdory všemu jsem se proto rozhodla, že 24. června, na svatého Jana, musím vstát postele a začít psát Svatojánské ořechy, jinak se zblázním. Příběh už jsem měla usazený v hlavě, takže s jeho přenesením na papír nebyl problém. Psala jsem dva týdny celé dny, od rána do noci, a napsala skoro půlku knihy. V červenci jsem se pak zklidnila, neboť verdikt onkologů byl potěšující. Nastoupila jsem do práce a psaní tak trochu flákala. Vrátila jsem se k němu až na podzim v Luhačovicích, kde jsem byla v lázních. A krátce po Vánocích bylo hotovo.

Jak náročné je vydat knihu? Vím, že někteří autoři si to musí hradit sami a třeba na to dělají sbírky.
Ze zásady bych do vlastní knihy neinvestovala. Pokud je dost dobrá, najde si vydavatele, který se za ni postaví a vydání zaplatí. A vydělá na tom on i já. Pokud příběh zajímavý není, ať zůstane v šuplíku. Nechci se nikoho dotknout, ale kvůli těmto samonákladům a sbírkám se na knižní trh dostávají mnohdy knihy pochybné kvality, které by nakladatelství nikdy nezařadilo do svého edičního plánu. Čest výjimkám.

Můžete přiblížit honoráře?
Ze začátku byly symbolické, letos jsem se poprvé zařadila mezi vrcholných třináct procent českých spisovatelů, kteří si psaním knih vydělají nad deset tisíc měsíčně. U mě je to tedy velmi těsné. Alarmující je, že podle posledního průzkumu šedesát procent českých spisovatelů pracuje bez honoráře, což je fakt ostudné. Já nepíšu knihy pro peníze, na uživení mi stačí moje profese. Psaní je moje láska a koníček, který mi přináší pocity štěstí. Honorář je pro mne spíš potvrzením, že se knihy dobře prodávají a lidé je čtou. Což je to, proč to vlastně dělám. Jsem totiž spíš ješitná než chtivá peněz.

Co je na psaní nejtěžší a naopak nejlehčí?
Nejtěžší je vymyslet příběh, který je něčím originální a není profláknutý. A nejlehčí je pak tu knihu napsat, hrát si s dějem i se slovy, posílat své postavy vstříc životním situacím a sledovat, jak v nich obstojí.

  • Nejčtenější

Ekolog, dobrovolník, táta. Ve 37 letech zemřel muž, který pomáhal, kde mohl

Šternberk v sobotu ráno přišel o jednoho z lidí, kteří pro město a své spoluobčany udělal hodně. Jiří Beneš zemřel po...

Kometa má první body, Pardubice sedmi góly vládly šlágru. Spartě pomohla výzva

V úplně opačných rolích vstupovaly do pátého kola hokejové extraligy Sparta s Kometou. Zatímco Pražané ještě v novém...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Pády favoritů, Boleslav a Kladno slaví první výhry. Kometa i přes góly dál tápe

Po třetím kole hokejové extraligy už není žádného stoprocentního týmu. Jak Hradec, tak i Karlovy Vary totiž v pátečním...

Nezaprodal jsem se, vzpomíná osmdesátník Vala, který musel skončit v televizi

Premium Zazářil na televizních obrazovkách, jenže pak kvůli proříznuté puse mohl za komunistů leda tak montovat haly. Jan Vala,...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Klasickou Schrothovu kúru by dnes přežil jen zdravý člověk, říká jednatel lázní

Schrothovy léčebné lázně v Lipové-lázních na Jesenicku si připomínají 225 let od narození svého zakladatele. A končí...

Solární panely odcházejí překvapivě rychle a záruky nefungují, říká expert

Premium Solární boom může za pár let přinést majitelům fotovoltaických elektráren nepříjemné překvapení. Životnost solárních...

Při výchově sourozenců nejde být úplně spravedlivý, vysvětluje psycholožka

Premium Do pracovny za ní chodí rodiče, kteří tápají ve výchově ratolestí, řeší komplikované vztahy sourozenců či výchovu...

Jsme firma na zážitky. Ředitel Sparty Křivda o Priskem i novém stadionu

Premium Dodnes ho zabolí nohy, když si vzpomene, jak hrála Sparta naposledy v Edenu. V loňském derby dostala takovou...

Zadusíte nás, odmítá část velkých měst na Hané úsporné škrty vlády

Primátoři z hnutí ANO z Olomouckého kraje nesouhlasí s úsporným balíčkem vlády. Zhorší se služby úřadů, budeme muset...

Historický hotel v centru Jeseníku nikdo nechce. Hoteliérem se může stát radnice

Premium Hotel Slovan patřící Jeseníku se prodávat nebude. Zastupitelé záměr zrušili, protože se nepodařilo najít pro nemovitost...

Na Svatém Kopečku otevře centrum pro bývalé vězně, místní ho tu nechtějí

Centrum sociální rehabilitace pro bývalé vězně má od prvního října spustit provoz na Svatém Kopečku u Olomouce. Plán...

Legiovlak zastavil v Prostějově, rozrostl se na čtrnáct vagonů

Hlavní nádraží v Prostějově je čtyřiadvacátou zastávkou legionářského vlaku při jeho letošním putování po městech České...

Grafton Recruitment Praha
ELEKTROTECHNIK | OLOMOUC | JEDNA SMĚNA

Grafton Recruitment Praha
Olomoucký kraj
nabízený plat: 35 000 - 40 000 Kč

Jiří Paroubek se potřetí oženil, expremiér si vzal bývalou poslankyni ČSSD

Po opožděné páteční oslavě svých 71. narozenin se bývalý premiér Jiří Paroubek o víkendu oženil, tentokrát už potřetí....

Solární panely odcházejí překvapivě rychle a záruky nefungují, říká expert

Premium Solární boom může za pár let přinést majitelům fotovoltaických elektráren nepříjemné překvapení. Životnost solárních...

Kazma ukázal, jak snadno se dal zjistit kód vedoucí k výhře 22 milionů korun

Kazma (38) ukázal, jak relativně lehce se dal zjistit kód vedoucí k výhře jednoho milionu dolarů, v přepočtu 22 milionů...

Žiju se ženou, přiznala farářka ze StarDance Martina Viktorie Kopecká

Farářka Církve československé husitské Martina Viktorie Kopecká (37), která zaujala televizní diváky v soutěži...

Toxická laguna v Rumunsku pohlcuje vše živé. Katastrofa není daleko

V té krajině není nic lidského, a nebýt věže kostela, která ční z bahnité hmoty, ani by tu nic přítomnost člověka...