U jídla se šumperská rodina schází v počtu dvanáct lidí. „U nás například večeře není jenom o jídle, ale každodenně taky o sdílení. Řekneme si, co kdo dělal, řešíme aktuální problémy, jak poradit a pomoct, ale taky se bavíme o politice. Večeře u nás je hodinová záležitost. A většina času není o jídle,“ líčí Václav Sovadina.
Jak zvládáte péči o tolik potomků?
Václav: Máme řadu známých, kteří mají dvě děti a nezvládají to. Taky jsme to kdysi zažili. Jedno dítě, to bylo pořád skákání kolem něj, pak kolem dvou. Ale od tří dětí jsme s každým dalším zjišťovali, že máme jako rodiče víc času. Řekl bych, že vznikají samostatné jednotky, ale s ochotou si pomáhat. Třeba nejstarší syn vezme o deset let mladší sourozence do lesa a ukazuje mu, co se tam odehrává. Neúkolujeme děti, jestli a kdo má koho hlídat. Je to spontánní. Když je jich víc, není mezi nimi taková rivalita.
Chtěl jsem být pro děti vzorem, který je blíž skutečnému světu. Ne jen někým, kdo tráví čas u obrazovky. Táta sedící celý den u počítače jim nemůže předat tolik, jako když ho vidí tvořit něco vlastníma rukama, zapojovat se do procesu a dávat věcem konkrétní podobu.
