„Není pochyb, že obžalovaný je osobou, která spáchala činy, jenž jsou jí kladeny za vinu,“ uvedl soudce Aleš Vašků s tím, že Francl vraždu spáchal s rozmyslem a zvlášť surovým způsobem. Trest si má muž odpykat ve věznici se zvýšenou ostrahou.
Soudce Vašků Franclův čin označil za velmi závažný. Jako jedinou polehčující okolnost uvedl spolupráci při vyšetřování.
„Na výzvu policie se dostavil na místo, nechal se zadržet a od počátku se k činu přiznal. To lze hodnotit jako úplné doznání. Ale nelze to přeceňovat vzhledem k důkazům, které byly zajištěny. Jeho doznání rozhodně není něco, bez čeho by tento případ zůstal neobjasněný,“ doplnil Vašků.
Souzený mladík v závěrečné řeči před verdiktem činu litoval. „Mrzí mě, co se stalo. Ublížil jsem nejbližším. Znamenali pro mě všechno, pomáhali mi. Nikdy by mě nenapadlo, že někdy ublížím vlastní rodině. Tímto se celé rodině omlouvám, že jsem jí způsobil utrpení,“ řekl mladík.
Soudce: Šlo o vybití zlosti svědčící o neúctě k životu
Na soudce to však příliš nezapůsobilo. Zdůraznil, že i v jiných trestných činech obžalovaní hovoří o lítosti. To ale nestačí.
„O upřímné lítosti zde nemůže být řeč. Nikdo neříká, že je pan obžalovaný až tak otrlý či úplně bez citu. Není nám ale známo, že by například psal nějaké dopisy rodině či ji prosil za odpuštění,“ vysvětlil soudce, který také zdůraznil, že Francl zabíjel s rozmyslem. Svědčí pro to skutečnost, že si v kuchyni vzal velký nůž a nejprve si s ním na zhruba dvacet minut lehl do postele.
„Po tuto dobu byl v klidu, mohl přemýšlet,“ podotkl Vašků. Francl podle znalců netrpí žádnou duševní poruchou, která by ovlivňovala jeho chování.
V ložnici si navíc nad spící babičkou dokonce rozsvítil lampičku.
„Aby na to viděl, jak sám řekl. Podle názoru soudu zde jde o jednoznačný úmysl,“ vysvětlil Vašků.
Impulzem, který Francla v noci rozrušil, byla prý SMS zpráva od bývalé přítelkyně. Reagovala však na zprávu, kterou jí Francl sám jako první poslal. Rozešli se zhruba dvě měsíce před vraždou. Podle znalce tak mladík mohl svoji zlost obrátit proti jiným lidem.
„Je potřeba to pojmenovat pravými jménem, a to je vybití si zlosti na druhém. To je třeba vnímat jako věc neomluvitelnou a mimořádně zlou. Svědčí to o neúctě k životu u obžalovaného,“ doplnil Vašků.
O vraždě řekl společnici z nočního klubu i bývalé přítelkyni
Dvojnásobná vražda se stala loni 17. června v bytě v Tovačově na Přerovsku, kde Francl se svými prarodiči žil. První obětí souzeného mladíka byla jeho babička. S kuchyňským nožem v ruce na ni zaútočil v ložnici, kde spala. Podle obžaloby ji několik minut silně rdousil až upadla do bezvědomí. Ve chvíli, kdy se z něj probírala, ji razantně bodl.
Pak se Francl přesunul za dědečkem, který spal v obývacím pokoji. Bodl ho do krku. Muž stejně jako jeho žena v ložnici nakonec vykrvácel. Podle znalce byla intenzita útoků poměrně vysoká, ani jedné z obětí už nebylo pomoci.
Poté vypáčil nožem dveře šatní skříně v ložnici a ukradl z obálky a pokladniček nejméně 51 tisíc korun.
U soudu Franclovi přitížilo i to, že s ukradenými penězi prarodičů vyrazil do Prostějova, kde si v tamním nočním klubu, který již dříve navštěvoval, užíval s jednou ze společnic. Později spolu zajeli mimo jiné i do olomouckého akvaparku. Mladík posléze zavolal bývalé přítelkyni, také jí o zabití prarodičů pověděl. Policie ho dopadla vzápětí a vrah se poté přiznal.
U soudu muž plakal, v den vraždy byl prý rozčílený z práce
Přiznání Francl zopakoval na začátku ledna i před olomouckým soudem. Smrt prarodičů vysvětlil tím, že mu dle jeho slov „bouchlo v palici“. Odmítl tak, že by šlo o takzvanou vraždu s rozmyslem.
Při výpovědi plakal. V osudný den podle svých slov dorazil k prarodičům rozčílený z práce, o půlnoci ho měla vzbudit zpráva od bývalé přítelkyně.
„Vstal jsem, šel jsem si pro nůž a lehl si zpět do postele. Přemýšlel jsem, že se zabiju,“ vypověděl obžalovaný. Bezprostředně po ubodání prarodičů dostal strach.
„Zpanikařil jsem, nevěřil jsem, že jsem ublížil své vlastní rodině. Místo toho, abych zavolal pomoc, vytáhl jsem peníze ze skříně a utekl jsem jak malý kluk,“ doplnil Francl.
