Skřítek je z Jílkových soch nejvíce na očích, stojí totiž na jednom z turisticky nejfrekventovanějších míst Jeseníků, kudy prochází v letní i zimní turistické sezoně tisíce lidí denně.
„Ta socha je skutečně ikonická, protože si ji vybaví snad každý návštěvník Skřítku i po delším čase. Bez skřítka si zkrátka Skřítek už nikdo nedokáže představit,“ míní šéf Sdružení cestovního ruchu Jeseníky Tomáš Rak.
„Čestné občanství in memoriam bylo panu Jílkovi uděleno jako výraz hlubokého uznání jeho mimořádného uměleckého přínosu a trvalého odkazu nejen pro město, ale pro celý šumpersko-jesenický region,“ sdělila mluvčí šumperské radnice Jana Kaněvová.
Jílek byl rodákem z Prahy, v hlavním městě však po studiu na akademii dlouho nevydržel. „Seznámili se s maminkou na gymnáziu, a protože oba milovali přírodu, plánovali si, že se jednou odstěhují na Podkarpatskou Rus. Z toho sice sešlo, ale zamilovali se do Slovenska, kam jezdili několik let s kamarády na opuštěnou salaš,“ popsala umělcova dcera Anežka Kovalová.
Přátelé, s nimiž Jílkovi jezdili z Prahy na Slovensko, posléze přišli na umístěnku učit do Sobotína.
„Psali našim, že je tam krásně, že to je přesně to, co hledali. Rodiče se pak nastěhovali do Sobotína a už tam zůstali. Jejich kamarádi tam ale nevydrželi a později se vrátili do Prahy,“ shrnula Kovalová, jež se narodila v roce 1949. „Začátky byly hodně krušné, naši museli zrekonstruovat polorozpadlou usedlost,“ dodala.
Poezie pro něj byla smyslem života
Naplno se začal Jílek věnovat výtvarné práci až později, kdy založil výtvarný obor na vznikající Lidové škole umění v Šumperku a získal práci v šumperském muzeu, kde se věnoval propagaci.
„Když se vrátil po práci domů, byl pořád v ateliéru,“ přiblížila dcera. Právě tam vznikala podstatná část jeho díla, které se vyznačuje duchovním rozměrem a silnou vazbou k přírodním silám. Jílek se stejně brilantně vyjadřoval dlátem, štětcem i psaným slovem.
„Vždy směřoval celou svou bytostí proti proudu,“ napsal v Jílkově monografii před lety jeho zeť, umělec a galerista Miroslav Koval.
Autor sochy skřítka miloval básně. „Nejvnitřnějším obsahem, který ve mně živě byl doslova od narození, byla poezie. Kdybych měl odpovědět na otázku po smyslu života, pak bych řekl – poezie. Kdyby někdo chtěl, abych obecně charakterizoval obsah pojmu poezie, řekl bych mu – příroda – a už za tři roky poté bych dodal – a láska – a milost – a svatost,“ vyznal v jedné z literárních prací Jílek, jenž zemřel 14. června 1981.
Jeho dílo zrcadlí světlé i temné stránky života
Ve své tvorbě se inspiroval antikou, křesťanskou ikonografií, literaturou i obecnými tématy lidské existence. Opakujícím se motivem jsou symboly přírody, zosobněné v postavách faunů, jezinek a studánek.
Historik umění Jaromír Zemina uvedl před několika lety jednu z posmrtných výstav Jílkových prací.
„Čeho si sám na Jílkově tvorbě vážím nejvíc? Kromě všudypřítomné poezie je to nedílné spojení umění a řemesla, myšlení a práce rukou, ducha a hmoty, které tvoří specifikum výtvarného umění a je v nynější době tak vzácné. Dále cílevědomost, vytrvalost a trpělivost, potřebné hlavně při tvorbě řezbářské, jejíž výsledky mají zvláštní hodnotu pomalého vzniku, dnes také čím dál vzácnější,“ vyzdvihl tehdy.
„Jeho dílo je proto tak působivé, že je hluboce lidské a nezrcadlí jen světlé, nýbrž i stinné a temné stránky života, nejen radosti, ale i bolesti a utrpení člověka. Vžíval se do nich se soucitem a s pokorou opravdového křesťana a jako takový stále hledal vyšší smysl lidského života. Věřil, že mu jej dává cosi nad člověkem, co jej přesahuje a povznáší k věčnosti, cosi posvátného – božského,“ doplnil Zemina.
Jílkova díla jsou zastoupena nejen v Šumperku, ale třeba i ve sbírkách Národní galerie v Praze, Muzea umění v Olomouci a dalších kulturních institucích. Řadu jeho děl dále vlastní milovníci umění, další se nacházejí ve veřejném prostoru nebo ve sbírkách významných muzeí a galerií v celém Česku.
V Šumperku nese jeho jméno Galerie Jiřího Jílka, která byla založena v roce 1993 a spravuje stálou expozici jeho soch, obrazů a kreseb.
