Když člověk přijde o zrak, je to šok, s nímž se ne každý dokáže vypořádat. Martin se v této situaci po patnácti letech, co žil v Praze, vrátil do Olomouce za svými rodiči.
„U těch jsem byl prvního půl roku, protože na začátku pro mě bylo neskutečně složité, abych si sám jen uvařil kafe. To jsou všechno věci, které se musí natrénovat,“ vzpomíná na krušné začátky. „Když jsem se vrátil k rodičům, tak tím, že vím, jak to tam vypadalo, to byla obrovská výhoda.“
Problém nastává především v momentě, kdy opustí prostory, jež jsou mu známé, a vydá se ven. „Pokud se nacházím v prostředí, které jsem nikdy neviděl, je to ta nejnáročnější zkouška. Vyžaduje čas a trénink. Musím přiznat, že když jsem viděl, tak ani z dvaceti procent jsem nikdy nezažil takovou výzvu, ať to byly třeba státnice na vysoké škole nebo mluvení před lidmi. Nic z toho se vůbec nevyrovná tomu jít teď sám do neznáma a fungovat,“ líčí.
Krátká ukázka z mého loňského vystoupení v Dobrém ránu na ČT.
Povídáme si o tom, jak jsem se jako nevidomý učil anatomii a proč jsem vedený jako zdravotník pod Ministerstvem zdravotnictví.
Pokud jste tehdejší přímý přenos neviděli a zítra se chystáte na můj rozhovor na iDNES, berte to jako malou ochutnávku.
#slepejmaser #nevidomy #masaz #dobrerano #ct
Pro Martina je proto při samostatném pohybu klíčové, do jaké míry je mu okolní prostředí přizpůsobené.
„O Olomouci se obecně říká, že je to jedno z nejlepších bezbariérových měst pro nevidomé. Jsou tu na velmi vysoké úrovni třeba signalizační prvky, jako je reliéfní dlažba na chodnících, která varuje před nějakou změnou, třeba že chodník končí. Když to srovnám s Prahou, tak ta je na tom nejspíš taky dobře, ale je tam zase obrovská fluktuace lidí, s čímž se pojí hodně stresu a zvuků. Olomouc je v tomto klidnější, takže mi přijde naprosto ideální,“ říká.
I přesto se při chození po městě potýká s problémy. Třeba když nefungují semafory a on tak neví, jestli může bezpečně přejít. Tam ale případně může poprosit kolemjdoucího, aby mu pomohl. Větší problém představují výkopové práce, které nejsou dobře zabezpečené.
„Nedávno se stalo, že nevidomá paní spadla do nezabezpečeného výkopu. Nebo někde třeba trčí nějaké lešení, trubka, což je největší riziko při samotném pohybu. Nemám strach, že bych do něčeho vrazil ramenem nebo pánví, to je v pohodě. Jediné, co je v ohrožení, tak je hlava. Když někde trčí trubka, měla by být dole nějaká zarážka, v té linii, kde ta trubka končí, aby se nestalo, že se bouchnu do hlavy. Podle vyhlášky by to tak mělo být, ale často se to nedodržuje, takže v tomhle vidím největší nebezpečí,“ podotýká.
Masáže musí dělat jinak, základ je soustředění
Problémem, s nímž se také často setkává, je trochu paradoxně i nevyžádaná pomoc. I když si totiž Martin váží toho, že mu lidé chtějí pomoci, pro něj to může znamenat vytržení z procesu poznávání dané oblasti.
„Když se soustředím a najednou mi do toho začne někdo kecat, je to podobné, jako když jedete autem, soustředíte se na cestu a někdo vám sahá na volant,“ vysvětluje.
Navíc to může být i nebezpečné. Jednou ho například chtěla žena ochotně převést přes přechod, takže se jí chytil. Nevěděl ovšem, že vedle sebe dotyčná vede kolo, o něž vzápětí zakopl a upadl. Pomoci si tak velmi váží a považuje ji za důležitou, ale chce být tím, kdo si o ni v případě potřeby sám řekne.
Poté, co se naučil fungovat bez zraku, se Martin rozhodl udělat si masérský kurz. „Pro mě bylo o dost složitější se na začátku něco naučit. Poněvadž člověk, jenž vidí, tak to odkouká, vidí ty techniky. Ale já jsem to dělat nemohl,“ popisuje. Kvůli tomu mu musel lektor vést ruce a techniky názorně ukazovat.
Samotnou slepotu u této činnosti nevnímá ani jako výhodu, ani jako nevýhodu. Bere ji zkrátka jako jiný způsob práce. Skutečnou předností je pro něj až vytrénovaný hmat a schopnost plného soustředění, jelikož u masírování není rozptylován vizuálními podněty. „Moc mě to baví a přijde mi to jako příběh, kdy postupně na tom těle člověka rozkrývám jeho různé zatvrdlinky nebo svalové napětí,“ líčí.
Zákeřná slepota. Makulární degenerace je stále častější. Dá se léčit? |
Spokojení jsou i jeho zákazníci, kteří se k němu vracejí. „Často mi lidé říkají, že vyzkoušeli spousty masérů, ale vracejí se ke mně, poněvadž mají pocit, že jim tím hmatem věnuji větší péči než třeba člověk, jenž vidí a má ty techniky naučené více strojově. Kdežto já si najdu nějaké místo a podrobněji se mu věnuji. Ale je to individuální a záleží na každém masérovi, jaké výsledky klientovi doručí,“ říká Martin.
Před první masáží se občas setkává s pochybnostmi a podceněním svých schopností ze strany klientů. „Mě na tom baví, že když ten člověk vidí, jak pracuji, mám kontrolu nad svým pracovním prostředím a dávám instrukce, co a jak, tak se jeho předsudky rozplynou,“ popisuje.
Sociální sítě jako cesta k nezávislosti
Poté, co se Martin dočasně stáhl do ústraní, aby si zvykl na život bez zraku, se rozhodl natočit video pro své přátele, aby se podělil o událost, jež se mu stala. Čímž odstartoval sérii, která zatím stále pokračuje.
„Natočil jsem jedno zhruba tříminutové video, kde lidem oznamuji, že mám něco na srdci. A chci jim říct, že jsem slepej. Řekl bych, že za celou tu dobu, co dělám sítě – je to zhruba rok a půl – to bylo nejtěžší video, kde jsem si opravdu musel dodat nejvíc odvahy.“
Po zveřejnění se v komentářích strhla záplava podpory. „Cítil jsem tam nějakou chuť těch lidí, že je to zajímá,“ přibližuje své první zážitky se sociálními sítěmi Martin. Natočil tak druhé video, potom další a natáčí dodnes.
Jsem starej blbec, říká nevidomý. Chtěl pomoci, neznámý ho okradl o 20 tisíc |
„Baví mě, že cítím, že moje tvorba na sociálních sítích nějakým způsobem mění pohled lidí. Často se setkávám s tím, že u lidí, s nimiž interaguji v reálném životě, vyvolávám nějaké pocity pramenící z určitých předsudků. A já vlastně svojí tvorbou ukazuji svůj život bez zraku, že slepotu neberu jako tragédii, ale jako určitou výzvu, a také že jsem normální Martin.“
Dostává díky tomu řadu zpráv, jež mu ukazují, že točení takových videí má smysl. „Například jedna žena mi napsala, jak jí to dodalo sílu k tomu, aby řekla svému okolí včetně rodiny, že nemůže mít děti. Další žena zase napsala, že díky mně se rozhodla udělat si řidičský průkaz, aby už nebyla tolik závislá na svém partnerovi,“ popisuje.
Natáčení videí ale neslouží Martinovi jen k tomu, aby ukázal, jak vypadá jeho život. Pomáhá mu to dělat věci, do nichž by se jinak musel hodně „dokopávat“.
Slepota jej nezastavila. Martin Krumpholc naplno žije svůj život, pracuje jako masér atvoří obsah na sociální sítě. Svým přístupem se snaží lidem ukázat svůj běžný den, ale i mnohem víc.
„Na následující týden či dva mám třeba v plánu natočit video z toho, jak si jdu poprvé v životě sám vložit peníze do banky na pokladnu, což pro mě ještě před rokem bylo absolutně nepředstavitelné. Jít do té nejistoty, do té třenice, abych třeba našel správné dveře. Dá se tak říct, že ta tvorba posouvá i mě v autonomii a budování nezávislosti.“
Nečekejte na ideální podmínky, vyzývá
Zatímco pro běžného člověka je vizuální stránka mobilního telefonu klíčová, Martinův svět je plný neuvěřitelně rychlého zvuku. Čtečku obrazovky na svém mobilním telefonu má zrychlenou na zhruba 700 slov za minutu. Běžnému uchu to zní jen jako nesrozumitelné pípání a bzučení, pro něj je to ale po letech tréninku naprosto přirozené.
„Tohle se člověk nenaučí za týden nebo měsíc, je to otázka adaptace skrz roky,“ vysvětluje. Mozek podle něj začne extrémně zrychlenou řeč vnímat úplně jinak. „Řekl bych, že taková dobrá paralela je technika rychločtení zrakem, kdy je člověk schopný na dva pohyby očí vstřebat celý řádek. Mozek začne tu řeč vnímat spíš v nějakých vzorcích.“
Hrozila mi úplná slepota, operace mi nakonec zrak zachránila |
Překážkou pro něj není ani psaní textu. Dotykový displej mobilu využívá jako virtuální plochu pro Braillovo písmo, které je založeno na systému šesti bodů. „Když napíšu jeden bod vlevo nahoře, tak se napsalo písmeno A. Když jsou dvě tečky pod sebou, tak je to B,“ přibližuje, jakým způsobem zvládá pomocí prstů svižně vyťukávat zprávy na displej nebo odpovídat na komentáře.
Martin chce svým přístupem ukázat, že ztráta zraku je pouze změnou podmínek, nikoliv koncem plnohodnotného fungování. Dnes pracuje, tvoří, podniká a snaží se názorně ilustrovat, že oslepnutí neznamená konec života.
Všem, kteří stojí před jakoukoliv velkou životní výzvou, pak vzkazuje: „Nečekejte na ideální podmínky a udělejte první krok. Odvaha totiž nikdy nepřijde před ním, ale až po něm.“
