Devatenáctiletá olomoucká veslařka Valentýna Kolářová závodící za VK Přerov s...

Devatenáctiletá olomoucká veslařka Valentýna Kolářová závodící za VK Přerov s oceněním za fair play uděleným Českým olympijským výborem za záchranu soupeřky, které zůstaly nohy zaklesnuté v převržené lodi. | foto: Miloslav Jančík, MF DNES

To by měl udělat každý, říká mladá veslařka oceněná za záchranu soupeřky

  • 6
V cíli popadala dech poté, co v závěru závodů vydala veškeré síly, když za sebou náhle mladá veslařka Valentýna Kolářová uslyšela šplouchnutí. Když se otočila, zjistila, že jedna ze soupeřek se převrátila, jenže nohy jí zůstaly zaklesnuté v lodi a nemohla je dostat ven. Za záchranu v ledové březnové vodě ji ocenil Český olympijský výbor.

Hned vám bylo jasné, co se soupeřce stalo?
V první chvíli ne, protože jsem to přímo neviděla. Její loď dojela setrvačností až za mě, takže jsem jen slyšela šplouchnutí, a když jsem se otočila, viděla jsem, že je Val ve vodě (soupeřka Valentýna Klimková z Bohemians Praha - pozn. red.). Hlavu měla nad hladinou, takže mohla dýchat, ale nohy měla v lodi, byla prohnutá a nemohla se potopit. V takové situaci jste v šoku z toho, že jste spadli do vody a nemůžete pořádně dýchat, takže se nepotopíte zpátky, abyste si mohli vyndat nohy. Zeptala jsem se jí, jestli se z lodi může dostat, řekla že ne, tak jsem skočila do vody a plavala tam.

Jakou měl váš čin odezvu?
Samozřejmě mi Val poděkovala, stejně jako její trenér, a lidé z Bohemians za mnou chodili, že se mi musí odvděčit a že mi koupí dort. Bylo to příjemné, ale nepřišlo mi, že to bylo něco tak úžasného, to by měl přece udělat každý.

Zkuste popsat stav, v jakém se veslař ocitá v cíli. Při závodech na trenažérech kolikrát nejsou závodníci schopní odejít po svých. Co se po takovém vypětí s tělem děje?
Většinou jste na hranici svých fyzických možností, na kterou jste schopní v danou chvíli dosáhnout. Často mívám hlavně po trenažérech kovovou pachuť v puse a nemůžu se pořádně nadechnout. Pálí vás nejen nohy, ale úplně všechno a nemůžete se ani pohnout. Ve chvíli, kdy projedete cílem, vás zalije obrovská úleva, že už je to za vámi, a když se povede nějaký výsledek, je to namícháno s obrovským pocitem štěstí. Fyzické pocity jsou ale hrozné.

Veslování je krutý sport a tvrdá dřina i pětkrát týdně. Proč jste si ho vybrala?
Ani nevím. V deseti letech jsem skončila s házenou, asi tři měsíce jsem nic nedělala a byla jsem malá kulička. Říkala jsem si s rodiči, že musím nějaký sport dělat, a tátu napadlo, že dcera jeho kamaráda dělá veslování. Šla jsem na jeden trénink, na druhý, a tak mě to chytlo, že už jsem musela zůstat a nešlo se toho vzdát. I za tu cenu, že jsem kvůli tréninkům hodně chyběla ve škole. Ve druhém pololetí se trénuje na Evropu a svět, to jsem měla snad nejvíc zameškaných hodin ve třídě. Ale vždycky to stálo za to.

To jistě ano, v letech 2017 a 2018 jste s reprezentační osmou dvakrát vyhrála juniorské mistrovství světa. Jaké je projet cílem s vědomím, že jste nejlepší na světě?
Poprvé na mistrovství v Litvě jsme si nebyly jisté, protože jsme dojely s Německem hodně těsně. Dozvěděly jsme se to, až když jsme přistály na molu – a v tu chvíli se spustily naprosto neuvěřitelné emoce. Všechny jsme z toho brečely a objímaly se. Na všech fotkách z předávání medailí brečím nebo se držím za hlavu. Bylo to velmi spontánní a ten pocit se nedá ani popsat. Na loňském šampionátu v Česku to mělo úplně jinou dimenzi. Původně jsme si myslely, že to bude na nic, protože pojedeme doma v Račicích, kde jsme pětkrát do roka. Ale mělo to přidanou hodnotu v tom, že se na nás přišly podívat naše rodiny a kamarádi.

Tam jste vyhrály jednoznačně, takže emoce byly intenzivní už v cíli?
V tu chvíli je vám jedno, jak strašně špatně se cítíte, protože jste tak strašně rádi, že máte medaili. Ve chvíli, kdy můžete začít dýchat, začnete oslavovat. A když vidíte, jak kolem plotu stojí vaši rodiče a kamarádi a fandí, tak cítíte něco úplně neuvěřitelného. Všichni slavili, trenéři nás polévali šampaňským a bylo to úžasné.

Zlaté šampionáty juniorek

Osma je poskládaná ze závodnic ze všech koutů republiky, takže musí být složité se v lodi sveslovat. Čím to, že se vám přesto tak daří?
Ve chvíli, kdy se vybere sestava osmy, začnou týdenní soustředění prokládané jen několikadenními pauzami. Měsíc a půl před mistrovstvím už spolu trávíme každý den, maximálně si na otočku zajedeme domů vyprat a zpátky.

Tolik holek neustále pohromadě. Musely jste mít nějaké záchytné mechanismy, abyste se nepozabíjely?
Žádné děsivé ponorky nebyly. Večer před závodem jsme si vždycky samy bez trenérů sedly do kroužku a na rovinu jsme si vyříkaly, co nám vadí, co chceme udělat lépe a co očekáváme od ostatních. Řekly jsme si, jak do závodu půjdeme a co pro to uděláme. Říct si nahlas, jak jedna druhou podržíme a půjdeme do toho společně, nám hrozně pomohlo. Mně tedy určitě, protože někdy jsem moc zodpovědná duše a vždycky jsem se na závodech nejvíc bála toho, že to pokazím ostatním. Že já něco nezvládnu a odnese to celá loď.

Krásný příklad využití sportovní psychologie v týmu. To vám někdo poradil?
S tím jsme přišly samy, už ani nevím, od koho ten nápad vzešel. Zavedly jsme si systém, že jsme si v kroužku předávaly papuč a jen ta, která ho měla, mohla mluvit, aby jí všechny ostatní věnovaly pozornost. Každý se vypovídal z toho, čeho se bojí, a řekly jsme si také, co jsme v rozjížďce udělaly špatně a co nechceme opakovat. Mně hrozně pomohlo, když mi holky řekly, že mi věří a že mě podpoří, protože tohle strok (veslovod, udává tempo pro celou loď – pozn. red.) potřebuje vědět.

Jaké vlastnosti musí mít dobrý strok?
Rozhodující je mít dobré tempo, aby se ostatním jelo podle vás dobře, protože jinak loď nikdy nebude fungovat. Obvykle jezdí na stroku vůdčí typy, kterým se úplně necítím být, takže u mě nejspíš opravdu rozhodlo tempo. Musíte umět pracovat s posádkou i s celým závodem, reagovat na nástupy jiných lodí a zároveň tak, aby to zbytek lodě byl schopný pobrat. Strok také musí mít pevnou vůli a určité odhodlání, protože když to položí, málokdy dokáže posádka závod odtáhnout bez něj do cíle. Strok je hlava, co to vymyslí, a posádka ho tam odveze. Lidé na stroku také nebývají ti nejsilnější, těm patří místo v motoru lodi.

Valentýna Kolářová

Devatenáctiletá olomoucká veslařka Valentýna Kolářová závodící za VK Přerov s...

Narodila se 20. února 2000 a žije v Olomouci, kde také začínala s veslováním. Od 13 let závodí za VK Přerov. Roku 2017 v litevském Trakai a loni v Račicích získala s osmiveslicí juniorský světový titul, roku 2018 stejná posádka zvítězila i na juniorském mistrovství Evropy ve Francii.

Nedávno byla oceněna Českým olympijským výborem v rámci předávání Cen fair play za pomoc soupeřce, jejíž loď se v cíli převrhla. Kolářová skočila do studené březnové vody, doplavala k převrácené lodi a uvolnila jí zaklesnuté nohy. Následně obě nabral záchranný člun a odvezl je na břeh.

Na Gymnáziu Hejčín v Olomouci se chystá maturovat a chce se stát lékařkou.

Strok tedy musí vycítit tempo, které je na horní hraně všech v lodi, ale tak, aby byli schopní ještě v cíli přidat?
Přesně, ale musí tempo určit i tak, aby loď jela co nejekonomičtějším způsobem a na zátah se posunula co nejdál. Není tedy cílem nasadit co nejvyšší šlág (počet záběrů za minutu – pozn. red.), ale najít ideální poměr mezi zátahem pod vodou a nad vodou. Nad vodou je totiž jediná chvíle v závodě, kdy se můžete trochu uvolnit. Nejde jet neustále v křeči, to po pěti stech metrech odpadnete.

Na videu vaší vítězné jízdy v Račicích je vidět, že máte šlág nejnižší ze všech lodí ve finále a zároveň jedete první.
To je přesně ono. Možná právě tohle holkám na mém tempu vyhovovalo, že to extra neženu a snažím se najít pocit, kdy se na lodi svezeme. I v trénincích i v závodě. Nejsem schopná vytočit extrémně vysoký šlág, ale jsem schopná vycítit ten poměr.

To je ten stav, kdy „loď dostane swing“, jak ho popisuje Daniel James Brown v nádherném románu Hrdinové ve člunu?
Já jsem ho bohužel zatím nečetla, i když mi ho dost holek doporučovalo. Mám to v plánu, ale zatím beru knížky k maturitě. (smích) Momentálně jsou asi důležitější.

Pro české veslování nejsou juniorské světové tituly úplně běžné a už vůbec ne jejich obhajoba. Máte pocit, že jste pomáhaly psát historii?
Navíc osma má tři zlata v řadě. Hlavně doufám, že to bude pokračovat dál. Ročník pode mnou určitě není slabý a ty další už sice neznám, ale nevidím důvod, proč by se holkám nemohla minimálně medaile povést. Z juniorských šampionátů jsme je v minulosti moc nevozili, až poslední tři roky jsou hodně úspěšné. Loni vyhráli i kluci párovou čtyřku a holkám na párovce to uteklo o kousek. Tak snad přijdou další úspěchy a budou se stupňovat.

Vy už však u toho letos nebudete, že?
Věkově už spadám do žen, takže šampionát v Tokiu se mě netýká. Mohla bych usilovat o závody do 23 let, ale výběr je v době, kdy maturuji a během léta jedu na kurz němčiny do Vídně, chtěla bych si udělat certifikát.

A potom? Vidíte svou budoucnost i u vesel?
Ráda bych u sportu nějak zůstala, ale chci jít na medicínu do Prahy a nevím, jak bych to mohla stíhat. Snad bych mohla jezdit aspoň rekreačně.

Má rozhodnutí jít na medicínu nějakou spojitost s pomocí soupeřce?
Možná to byl důsledek toho celého. Přišla jsem postupně na to, že ráda pomáhám kamarádům. Na soustředěních jsem obvykle jako jediná měla vždycky lékárničku, a když se někdo řízl nebo poranil, tak jsem pomáhala. Zjistila jsem, že by mě to mohlo naplňovat. A navíc je máma doktorka, takže k tomu mám i bližší vztah.

V devatenácti letech to vypadá, že s vrcholovým sportem končíte. Jak budete vzpomínat na období, kdy bylo veslování náplní vašeho života?
Určitě mi zůstane hromada krásných vzpomínek, protože horší vypouštíte. Medaile a úspěchy jsou úžasné období, na které nechci zapomenout. Ráda budu vzpomínat i na partu holek a jsem vděčná, že jsem to s nimi mohla prožít.