Jak se stalo, že vám na tak významném cvičení svěřili v Hohenfelsu velení?
Byli jsme za Českou republiku vybráni, abychom se zúčastnili tohoto cvičení, a bylo to vůbec poprvé, co tomu cvičení velel na brigádní úrovni, což znamená zhruba 5 500 vojáků, český štáb a velitel. Do té doby to na takovém stupni jednotky dělali vždy Američané. Brigáda, jejíž velení měla na starosti 7. brigáda z Hranic, se přitom skládala z praporů z různých členských států NATO. Jedním z hlavních úkolů bylo tedy naučit se společně koordinovat jednotky z různých armád.
Dostat za těchto podmínek velení, to zní skoro jako pocta kvalitám českých vojáků...
Je to určitým způsobem pocta. Teprve v příštím roce to budou na cvičení stejné úrovně dělat jako druhý a třetí národ Britové a Italové. Rozhodnutí přišlo z úrovně velitele amerických vojsk v Evropě generála Bena Hodgese. Z české strany jsme na těchto cvičeních postupně začínali s četou, rotou, potom s praporem a zřejmě se nám tam dařilo dobře plnit svěřené úkoly, proto letos svěřili velení České republice. Bylo to pro nás takové symbolické: „Vítejte v klubu,“ jak říkají Američané.
Může za to i jméno, které si čeští vojáci udělali na zahraničních misích?
Určitě. Česká republika vstoupila do NATO v roce 1999 a od té doby se armáda aktivně zapojuje do cvičení a operací pod hlavičkou koalice. A výsledky, kterých naši vojáci dosáhli na Balkáně, v Iráku, Afghánistánu i naposledy v Mali, ukázaly, že česká armáda má dobrou úroveň a je na ni spolehnutí a že kvality velení na této taktické úrovni odpovídají požadovaným standardům.
Češi na cvičení NATO |
Reflektovalo cvičení i současný vývoj na světové scéně, například trendy hybridní války či rizika spojená s velkým množstvím imigrantů?
Cvičení v Hohenfelsu jsou nejaktuálnější, jaká mohou být. Námětem toho našeho byla konvenční válka s hybridními prvky. Takže se válčilo s regulérním nepřítelem, do toho tam ale působily iregulární síly, byly tam etnické problémy, problémy s terorismem, s uprchlíky, a to vše jsme museli v rámci cvičení řešit. Bylo to hodně složité, protože před deseti lety se cvičení zabývala válkou jako takovou, tedy tím, jak porazit běžného nepřítele. Tady bylo spektrum úkolů úplně jiné. Bylo nutné řešit problémy s gerilou, uprchlíky, nefungující státní správou a další. Vedle toho jsme řešili, jak jsme schopni velet v situaci, kdy se spojenci z různých armád spojí pod jedno velení.
Takže jste byli nejen prvním neamerickým velením, ale museli jste se srovnat i s daleko složitějšími podmínkami.
Prostor, ve kterém jsme cvičili, je rozlohou srovnatelný s Libavou, ale je tak perfektně digitálně a senzory ošetřený, že v řídicím centru mají přehled o pohybu a činnosti každého vojáka. Každý má na sobě GPS, monitoruje se jeho pohyb či zda není zničen. V řídicím středisku tak vědí nejen o tom, kde a jak se bojuje, ale i o všech ztrátách. Za každým velitelem stál rozhodčí, který navíc dohlížel, jestli vše funguje, jak má. Proti nám stál nepřítel stejně vybavený jako my a my jsme ho měli porazit. V rámci cvičení jsme měli celkem tři bojové střety, které netrvaly jen pět minut, ale třeba i třicet hodin. My jsme se bránili, pak jsme přešli do protiútoku a nakonec jsme dělali konečný protiútok, a ve všech třech případech se nám podařilo zdecimovat nepřítele tak, že to vedlo v některých případech ke stresovým situacím na jejich straně. Přišlo mi, že se hodně drželi šablon, zatímco my jsme vsadili na přemýšlivého ducha a využili jsme při plánování i podřízené velitele, protože oni nejlépe vědí, čeho jsou jejich vojáci schopni.
S jakou známkou jste tedy odjížděli?
Myslím, že s tou nejlepší. Hned druhý den po cvičení probíhá vyhodnocení, kde jsme se od velitelů dozvěděli, že se nám podařilo takovým způsobem zdecimovat nepřítele, že za dobu, co tam jsou, si nic podobného nepamatují.
Na podobných cvičeních se potkáváte s jednotkami různých států NATO. Máte možnost srovnání, jak jsou vojáci vnímáni u nás a u nich?
Pokud vím, tak v armádách USA, Velké Británie či Německa je základem všeho dobře vybavený a vycvičený voják. My jsme, co se týká úrovně vybavení a možností technického i dalšího zabezpečení, tak na půli cesty. Ale co se týká vycvičenosti našich vojáků, tak se nemáme za co stydět. Vybavenost a podporu budeme zřejmě ještě dlouho dohánět. Další věc je věk našich mužů. Když to vezmu z pohledu zmiňovaného cvičení, tak ve srovnání třeba s britskými nebo americkými prapory jsme tam byli nejstarší. Naši bojovníci jsou v průměru o čtyři až osm let starší. A to je tím, že se nedoplňovaly stavy a nedocházelo k obměně krve. Armáda se neomlazovala.
Je to důsledek toho, že u nás byl resort obrany dlouhodobě podfinancovaný?
Dám vám příklad. Ve skladu ve Vrběticích došlo k výbuchu a první, co se řeklo: nasadíme armádu. Dostali jsme tedy úkol nasadit tolik a tolik vojáků na takové období, ale museli jsme řešit, jak to prakticky provést, protože jsme na 70 procentech naplněnosti. Je to tím, že v dřívějších dobách, tedy za předchozí vlády i té před ní, se šetřilo na vybavení armády i na personálu. A protože lidé stojí nejvíce - jejich apanáž, výbava, peníze na výcvik - snižovaly se jejich počty. Tabulková místa se zažlutila a místo vojáků tam byla prázdná kolonka s křížkem. Sice víme, že toho člověka potřebujeme, ale nemáme na něj peníze. To je jedna z věcí, se kterými se armáda postupně vyrovnává.
Nepomůže třeba nový nábor rekrutů?
Snaha je. Ale protože se nerekrutovalo, dlouho tak nejen že jsou nenaplněné stavy, ale postupně dochází i k vyprazdňování jednotek z důvodu přirozeného odchodu: ze zdravotních důvodů, po skončení závazků nebo nezájmu dále sloužit. A schopnost rekrutovat není taková, jak armáda potřebuje. S příchodem nového ministra se to sice konečně rozeběhlo, ale ochota lidí k nám vstoupit není taková, jak bychom potřebovali. Navíc třeba tři ze čtyř zájemců v současné době vypadnou jen proto, že nesplňují zdravotní podmínky. Ta mezera, kdy se počty neposilovaly, nám ostaršila armádu tak, že chybí vojáci už dopředu, protože víme, že budou postupně odcházet po skončení závazku nebo do důchodu.
A co návrat záklaďáků a záložáků, o kterém se uvažuje. Jak je na ně armáda připravená?
V současné době je myšlenka návratu k základní službě nesmysl. Na to dnes není armáda strukturovaná, nejsou na to kapacity, není na to nastavený systém, způsob velení ani zabezpečení. Základní služba, to je doba už dávno minulá. Využití záloh, ať jsou aktivní nebo regulérní, to je podle mého dobrý počin. Myslím tím záložáky v novodobém smyslu, kdy jsou připravováni na konkrétní funkce, které potřebujeme, ale nemáme na ně lidi. Protože republika má takový počet lidí, kolik si může dovolit nebo kolik politici chtějí, ale pro povahu úkolů, které má armáda plnit za určitých stavů, to nestačí. Abychom se nespoléhali jen na koalici, musíme si vytvářet rezervy a zdroje i z těch záloh. A my už máme dávno vydefinované, kde je potřebujeme a k čemu bychom je využili. Pokud bude vůle politiků, myslím, že u ministerstva obrany je, zabezpečit je po materiální i logistické stránce, tak jsme připraveni zabezpečit jejich výcvik a potom je využívat. Všechno ale musí být stanoveno v zákonných normách.
Zmínil jste i vysoký průměrný věk vojáků. Do jakého věku může voják v řadové službě fungovat?
Z pohledu velitele brigády potřebuji především mladé a silné lidi. U nás zákonem není stanovená žádná mez, může se prakticky přihlásit každý, kdo chce a kdo splnil vstupní požadavky. Stalo se nám asi deset let zpátky, že sem nastoupila dáma, která měla 53 let. Nastoupila a vzdala to, protože u bojových jednotek potřebujeme lidi mladší a zdatnější. A ochotné na sobě makat. Protože fyzický rozměr naší práce je důležitý. Pokud má člověk roky a nemá tu výkonnost, strádá on i jeho jednotka a končí to odchodem do civilu. Podobný problém s věkem mají Slováci, kteří mají na základních funkcích lidi, již jsou v ostatních armádách o deset let mladší. Vím, že stejně na tom jsou i Maďaři nebo Holanďani. Jsou státy, kde se to řeší jinak. Bavil jsem se s velitelem britského regimentu, kde vojáci slouží u jednotky zhruba dvacet let a ve čtyřiceti odcházejí. A my máme čtyřicátníky na základních funkcích.
Do budoucna je to sice nevýhoda, ale není to zároveň tak, že čím jsou vojáci starší, jsou i zkušenější a lépe vycvičení?
Vycvičit dobrého vojáka, tím myslím skutečného bojovníka, na potřebnou úroveň trvá tak dva tři roky. To je teprve začátek. Pak už se u jednotky jen zdokonaluje. Takže po 15 letech ve službě je sice dobře vycvičený, ale má to i své nevýhody. My máme deset procent vojáků se sníženou zdravotní klasifikací, protože mají různá poranění - šlachy, klouby, a to proto, že se zranili v terénu při výcviku. Pro bojové funkce ale potřebujeme zdravé a schopné lidi. A těch je navzdory náborům stále nedostatek.
