Pavel Novák při této příležitosti natočil dokument Touhy bez hranic, který byl oceněn na festivalu potápěčských filmů v Tachově cenou Grand Prix. „Musíte to mít především v hlavě,“ říká o rekordních ponorech polského potápěče Krzysztofa Starnawského, kdy sonda dosáhla 384 m.
Proč je vlastně Hranická propast pro potápěče a speleology tak lákavá?Jedním z hlavních důvodů je to, že tady v České republice máme lokalitu, u které je šance, že je nejhlubší zatopenou sladkovodní propastí na světě, a to chceme dokázat. Nejde o nějaké přetahování se a měření sil, ale je to, jako když máte nejvyšší horu na světě, nikdo vám to nevezme. Proto taky máme radost z úspěchů Krzysztofa Starnawského. Díky jeho ponorům se konečně můžeme dočkat důkazu, že Hranická propast nejhlubší je. A to je věc, které všichni od začátku věříme a doufáme v to. Další lákavou věcí na tom potápění je bádání, které by mohlo blíže osvětlit vznik a vývoj propasti. Hledají se třeba boční přítoky nebo možný důkaz propojení s řekou Bečvou, která protéká nedaleko. I to je velmi zajímavé.
Má Hranická propast i svá specifika, případně nebezpečí, kterými se liší od jiných lokalit?
Největším specifikem propasti je, že v ní není voda, ale kyselka nasycená oxidem uhličitým. Ta mění v průběhu ponoru svůj charakter, s přibývající hloubkou zmléční, čímž se zhoršuje viditelnost. Ještě více se viditelnost sníží, když potápěč používá přístroj s otevřeným okruhem a vypouští bubliny ven. K tomu se ještě navíc přidávají rozvířené usazeniny, takže to není moc příjemné. Výhodou této kyselky je, že udržuje v propasti stabilní teplotu okolo 16 až 19 stupňů, díky čemuž se dá potápět i v zimě. Dalším specifikem je, že propast je vlastně jeskyně, má spoustu bočních přítoků, které jsou teplé, takže se mění postupně i teplota. Nebezpečí může hrozit i od napadaných kmenů, které jsou až v hloubce okolo dvou set metrů, to je velmi nepříjemné. To jsou hloubky, kam se spouští Krzysztof Starnawski, a tam už nelze udělat chybu, je nutné být rychlý a opatrný. Je to náročné na psychiku, protože nikdy nevíte, co se stane, jestli se třeba o něco nezachytíte. Do něčeho tam strčíte a může se znenadání zřítit celá stěna.
Čím to, že Starnawski je v ponorech do propasti tak úspěšný? Je to i díky potápěčskému systému Rebreather, který používá?
Systém Rebreather používáme i my a spousta dalších potápěčů. Těch důvodů je celá řada. Krzysztof Starnawski má za sebou obrovské množství ponorů do velkých hloubek na celém světě, takže má ohromné zkušenosti, dobře ví, jak jeho tělo ponory zvládá, co má dělat během dlouhého výstupu nahoru, aby nedošlo k dekompresi. Také se potápí se dvěma potápěčskými přístroji naráz, což nedokáže každý, a umí si dobře namíchat dýchací směs, což má také velký podíl na jeho úspěchu. Důležité je ale mít dobrou fyzičku a především to musíte mít v hlavě. Musíte vědět, že to vaše tělo zvládne, že se nahoru v pořádku vrátíte. Bez toho se potápět do takových hloubek nedá.
Kolik ponorů v propasti za sebou máte vy?
Za ty roky je to určitě kolem stovky ponorů. Ale musím říct, že v posledních letech jsem tak časově vytížen, že těch hlubokých ponorů jsem se zúčastnit nemohl. Dění kolem Hranické propasti ale bedlivě sleduji a těším se, že se do ní někdy vrátím.
V propasti jste i natáčel film. Čím je tato činnost specifická?
Při filmování musíte být dobrý potápěč, protože kromě potápění se musíte věnovat i spoustě dalších věcí. Ten film se jmenoval Touhy bez hranic a byl poctou lidské touze po překračování hranic, o touze objevovat něco nového a o lidské lásce k vědění.
