Impulzem pro vývoj nových produktů byl pro trojici spolumajitelů – šestatřicetiletého Marka Dynteru, třicetiletého Matěje Zavorala a sedmadvacetiletého Lukáše Medka – i koronavirus a jarní karanténa. Po počátečním propadu při ní ve výsledku pracovali ještě víc než doposud.
Novinkou ve vašem podnikání je změna názvu firmy z Šufánek na Šufan. Proč k tomu došlo? Pletli si vás lidé se známým lihovarníkem Martinem Žufánkem?
Marek Dyntera: Když jsme před šesti lety firmu s Matějem zakládali, chtěli jsme původně anglický název. Grafik nám to ale rozmluvil s tím, že když chceme dělat byznys především v České republice, tak ať máme také český název. Oba pocházíme z východních Čech a u nás se naběračce skutečně říká naběračka. Moravské pojmenování šufánek jsme proto neznali a moc se nám to slovo líbilo. Nicméně tvrdý alkohol ani jeden z nás nepije, a neměli jsme tak ponětí, že existuje lihovarnická firma Žufánek.
Matěj Zavoral: A je bohužel pravda, že některým zákazníkům trvalo, než se zorientovali a pochopili, že Šufánek a Žufánek je rozdíl. Byli jsme v kontaktu s Martinem Žufánkem a nakonec jsme název změnili.
První sídlo firmy ovšem bylo v Kroměříži, jak jste se dostali do Olomouce?
MD: Do Kroměříže nás z východních Čech přetáhly naše ženy, já tam stále bydlím a do Olomouce dojíždím. Prostory, kde jsme na začátku sídlili, jsme po čase museli vyklidit a naskytla se možnost podnikat v Olomouci.
MZ: Nejprve to bylo ve starém historickém domě v Pekařské ulici. Šlo o docela malý kumbálek, se vším všudy měl zhruba 100 metrů čtverečních. Po dvou letech jsme se stěhovali sem do Holické ulice, kde jsme už potřebovali kolem 500 metrů. A v září půjdeme na dvojnásobek. Firma roste.
A to i početně, od loňského roku se k vám, k původním dvěma zakladatelům, přidal Lukáš Medek. Jak jste se do Šufanu dostal?
Lukáš Medek: Dokončil jsem studium práv, ale věděl jsem, že se tomu nechci věnovat. Dlouhodobě se zajímám o kvalitu potravin a nejprve jsem šel ke klukům na brigádu.
MD: Už předtím jsme se ale potkali, myslím, že to bylo v roce 2017, kdy Lukáš pracoval na ministerstvu zemědělství. V rámci projektu Poznej svého farmáře měl na starosti Olomoucký kraj. Kontaktoval nás, seznámili jsme se a viděli jsme, že je to dobrý týpek.
MZ: Lukáš pak projevil zájem setrvat u nás dlouhodobě.
Na začátku ovšem stáli Marek a Matěj a jejich tříletý pobyt v Kanadě, kde ochutnali tamní čistě ořechová másla. Po návratu do České republiky jste zjistili, že tady nic podobného není k dostání, a pustili se do výroby. Máte ještě první stroj, který jste koupili za peníze vydělané v Kanadě?
MD: Ještě ho máme a je funkční. Je to takový malý profesionální mixér. Využíváme ho na testovací výrobu nových produktů.
Jak vznikají?
LM: Především se držíme jednoduchosti a čistoty složení. U konkurence je nyní trend hodně mixovat suroviny, chutě či různé druhy ořechů do jedné směsi. Touto cestou jít nechceme. Podle mě už to jsou jen marketingové pokusy a nesmysly. My si stojíme za tím a nám samotným chutnají výrobky, kde má prim jedna základní surovina.
Kolik lidí dnes tvoří Šufan?
LM: Dohromady, když započítáme nás tři a také externí účetní či další odborníky, tak se na chodu firmy podílí zhruba deset lidí. Přímo ve firmě je sedm a půl úvazku.
MD: Čistě ve výrobě jsou pak potřeba tři až čtyři lidi, záleží na aktuální situaci.
Dostanete se ještě někdy přímo do výroby?
MD: Samozřejmě.
MZ: Člověk alespoň neztratí přehled o tom, co vyrábí. Můžeme tak stále na vše dohlédnout.
Jaký má vaše firma obrat?
LM: Předminulý rok to bylo necelých 10 milionů, minulý rok už 15,7 milionu. Meziročně jsme pak vyrostli o zhruba šedesát procent.
MZ: Pro představu, ročně zpracujeme kolem 50 tun surovin, vznikne tak víc než 100 tisíc kusů našich produktů. Děláme ořechová másla, od minulého roku jsme se rozrostli o granolu, balení ořechů či například o povidla.
Budete tento sortiment ještě nějak rozšiřovat?
LM: Určitě budeme, dokonce brzy. Ale neradi bychom to předem prozrazovali. Půjde však o věci, které v České republice ještě nikdo nedělá.
MD: Vše se naši zákazníci dozví už tento měsíc.
Odkud berete suroviny?
LM: Naše filozofie je, že se – samozřejmě i s ohledem na kvalitu – snažíme brát suroviny z co nejbližších lokalit, aby k nám zbytečně neletěly letadlem či nepluly na lodi. Když si u nás vezmete trh s arašídy, tak ty z 99 procent pochází z Argentiny, Číny, Indie a USA. Takže z úplně jiných kontinentů. Ovšem třeba v Řecku se arašídy pěstují také. Tamní produkce ovšem není nijak velká, je tak mnohem těžší se k ní dostat. Ale nám se to podařilo.
MD: Výrobci v Kanadě a v USA tak spoléhají na svůj kontinent, my zase na svůj. V co největší míře používáme evropské suroviny. Navíc americké mandle i pistácie jsou hodně ošetřené postřiky, pěstují se v opravdu velkém množství a také se nám chuťově zdají takové konvenční. Španělské či celkově evropské suroviny, byť jsou dražší, nám chutnají lépe. A jak už zaznělo, nemusíme je vozit přes celý svět.
MZ: Konkrétně tak mandle máme ze Španělska, arašídy a pistácie z Řecka. Lískové ořechy pochází z Turecka a Řecka. Kokos a kešu už musíme brát z Vietnamu či Indonésie, to jinde neseženete. Což platí i pro makadamy, které objednáváme z Austrálie.
Jak se za dobu, co podnikáte, ve vašem oboru proměnil trh?
MD: Když jsme začínali, téměř jsme neměli konkurenci. Nikdo tady nic podobného nevyráběl. Ukázalo se to, když jsme vznik firmy a začátek výroby řešili s úřady. Dali jsme jim vědět, co a jak bychom rádi vyráběli, ale oni na to ani neměli tabulky. Nevěděli, kam naše produkty zařadit. Teď už je to samozřejmě jinak. A konkurence za těch šest let výrazně přibylo.
LM: Teď vím o zhruba patnácti firmách, které dělají či se snaží vyrábět podobné produkty jako my.
Čím si vysvětlujete, že tady ještě v roce 2014 ani úřady nic podobného neznaly?
MD: Máslo vyrobené pouze z mletých ořechů tady stále není tradiční pokrm. Ovšem ve Spojených státech, v Kanadě či v Británii znají arašídové máslo už od začátku 20. století. A například při 2. světové válce sehrálo velkou roli, vojáci ho fasovali, je v něm hodně energie. Jeden z mých přátel má doma dokonce plechovku s arašídovým máslem právě z té doby. Dal mu ji děda, Američané to rozdávali v rámci poválečné pomoci.
MZ: V Kanadě jsme potkávali místní sportovce, kteří měli velice často k svačině pečivo právě s arašídovým máslem. Také s sebou kvůli doplnění energie nosili ořechy. To jsme neznali.
LM: Navíc když se podíváte na spotřebitelský koš průměrné domácnosti u nás a například v USA, tak tam arašídové či jiná ořechová másla mají mnohem větší podíl než u nás. Je to tam běžná součást jídelníčku.
Zmínili jste, že na začátku podnikání jste byznys chtěli dělat především v České republice, nyní prodáváte i na Slovensku. Plánujete další expanzi do zahraničí?
MZ: Naše výrobky dodáváme do zhruba dvou set obchodů u nás i na Slovensku. Tam toho ale zatím prodáváme málo, ale právě v září plánujeme větší expanzi.
LM: Další země pak přichází v úvahu výhledově. Až se naučíme plnohodnotně prosadit za hranicemi na Slovensku, můžeme přemýšlet o tom, co bude dál.
Chodí vám na e-shop i objednávky ze zahraničí?
LM: Občas nás někdo požádá, zda bychom mu něco nedodali.
MD: Nejdál jsme posílali balíček do Kanady či na Nový Zéland.
Jak vás zasáhl koronavirus a karanténa?
MD: Na začátku přišel propad, ale řekli jsme si, že musíme bojovat. Díru, co nám způsobil výpadek z kamenných obchodů, jsme museli vykrýt e-shopem. Začali jsme více šlapat do marketingu a prezentace našich výrobků lidem. Ve výsledku jsme tak na e-shopu zaznamenali nárůst objednávek řádově o desítky procent. Koronavirus pro nás byl také impulzem k vývoji nových výrobků. Nakonec jsme tak pracovali ještě víc než v době před karanténou.
LM: Bylo to lepší než sedět doma a fňukat.
