Je smrt jediné tabuizované téma, které se na vaší výstavě nazvané Květen objevuje?
Ne tak úplně. Návštěvníci se setkají s mrtvolou, která na některé bude až moc a budou odvracet zrak, ale jiným to třeba vadit nebude. Kromě toho je tam též naznačeno téma jednotek SS a do jisté míry i pedofilie. Ta tam ale není jasně vyjádřena, proto bude záležet na každém návštěvníkovi, jak si příběh, který se v domě odehrál, vyloží. Musím ale říct, že když si sám výstavu už poněkolikáté procházím, tak čím dál tím víc z toho cítím zvláštní chmurnou atmosféru.
Výstava má v Olomouci premiéru, plánujete ji pak představovat i někde jinde?
Nejspíš ne, případně bych se nad tím musel hodně zamýšlet. Je totiž vytvořená přímo na míru Telegraphu a dokonce i některé obrazy, které jsem sám dělal, jsou určené jen přímo pro tuhle výstavu. Raději bych pak vytvořil něco úplně nového.
Výstava Květen |
Obecně se ve své tvorbě věnujete hlavně tabuizovaným tématům. Jak jste se k tomu dostal?
Zhruba před dvaceti lety jsme se spolužákem pracovali na tématech, o kterých lidé nemluvili. Chtěli jsme totiž společnosti ukázat něco nového a už tehdy mě to zaujalo. Každopádně taková témata se vyvíjí s dobou. Dříve byla například smrt součástí života a lidé ji vnímali jako něco přirozeného, ale dneska s ní už raději nechtějí mít nic společného.
Mají pro to lidé pochopení, případně liší se to mezi různými generacemi?
Je to velmi individuální. Třeba i u této výstavy jsem nikde nedal žádný text, který by popsal, co je co a kdo je kdo. Záleží tedy na lidech, jak si to vyloží. Co se týče mladé generace, tak mám pocit, že to jsou buď velké konzervy, nebo že jsou až tak odolní, že je nic nepřekvapí. Mají totiž k dispozici až moc informací a člověk pak už musí kouzlit, aby je něčím zaujal.
Vystavoval jste i různě po světě. Jsou například Američané otevřenější tabuizovaným tématům než třeba Němci nebo Češi?
U Američanů to záleží na době. V roce 2004, kdy jsem byl v New Yorku na stáži, byla společnost otevřenější, ale v současné době začínají více moralizovat a chtějí mít na určité věci kvóty. Každopádně v poslední době jsem výstavy v zahraničí neměl, tak nevím, jak přesně by na to nahlíželi. Ale myslím si, že by kontroverznější témata byla problémem a možná by takovou expozici zakázali. K nám ale zatím tohle přehnané moralizování nedorazilo, proto máme velkou výhodu a můžeme pořádat rozporuplnější výstavy.
Jaké je vaše nejoblíbenější téma?
Hodně se zaměřuji na ztracenou kulturu po roce 1945, kdy bylo tři a půl milionu českých Němců vyhnáno z Československa. Týkalo se to i naší rodiny a podle mě si spousta lidí neuvědomuje, že tenkrát Československo strašně moc ztratilo. Byli to totiž lidé, kteří tady něco vybudovali a dál budovat chtěli, jenže pak už nesměli. Možná to není úplně tabu, ale zajímá mě jejich kultura, jazyk a jak tehdy žili. Některé tyto náměty jsou vidět i na výstavě Květen, ale hlavně v mých videofilmech.
Za jeden z vašich videofilmů Putující hvězdička, který je zaměřen na téma sexuální agrese proti dětem, jste v roce 2011 dostal cenu Jindřicha Chalupeckého. Jak na ocenění vzpomínáte?
Stále mám velkou radost z toho, že to pro někoho bylo zajímavé a že mě ocenili. Každopádně když se na snímek podívám s odstupem času, tak vidím, že mohl být ještě lepší.
Jsou tedy videofilmy stále hlavním produktem vaší tvorby?
Řekl bych, že ano. Zrovna dodělávám další kousek, jehož příběh se odehrává na Broumovsku, odkud pocházejí mí prarodiče a tatínek. Kromě toho aktuálně píšu scénář pro celovečerní film, ten je už ale značně komplikovanější než několikaminutové snímky.
Máte nějaký umělecký sen, například vystavovat v některé ze slavných galerií?
Chtěl bych vystavovat v galerii, ve které vystavovala ikona New Yorku Andy Warhol. Ten ale nevystavoval v těch známějších, jelikož ho v jeho době moc neuznávali, takže moc možností neměl. Jinak bych si samozřejmě přál, aby se povedl ten celovečerní film, aby na něj přišlo hodně lidí a diváky zaujal.
