Kdy jste ve své rodině poprvé zaznamenal jméno Josef Bryks?
Už když mi bylo pět nebo šest let, zachytil jsem, že se táta snažil dopátrat strýcovy manželky Trudie. Při jedné rekonstrukci jsme doma našli velkou truhlu, ve které byl rodný list Sonii, jejich jediné dcerky. Táta se tenkrát v sedmdesátých letech přes úřady snažil Trudie kontaktovat. Z pražského federálního ministerstva zahraničních věcí mu odpověděli, že ji budou hledat, pokud uhradí náklady s tím spojené. Vědělo se pouze to, že se odstěhovala do Ameriky.
Jak se vám s ní nakonec podařilo spojit?
Pomohla náhoda. Teta Trudie se po revoluci v roce 1991 přijela podívat do Prahy. Na letišti potkala režiséra Karla Forsta, který shodou okolností točil dokument o strýci Josefovi s jeho synovci - mým tátou a jeho bratrem. Trudie se od něj doslechla, že můj táta po ní pátrá. Nelenila, objednala si v Olomouci hotel a koupila si lístek na vlak. Pamatuji se, že jsem jednoho dne přišel večer domů z práce a u nás se narychlo uklízelo - volali totiž z hotelu Flora, že se tam ubytovala Trudie Bryksová a že by chtěla vidět místo, kde po válce žila. Než si totiž sehnali byt v Olomouci, bydleli s Josefem u pradědečka v Lašťanech. Od té doby k nám jezdila každý rok na podzim. Tak tomu bylo dalších 19 let.
Však také měla co vyprávět. Pamatuji se, že chodila na besedy i do základních a středních škol.
Až od Trudie jsme se dozvídali podrobnosti, jak to všechno po válce bylo. U nás doma nikdo nemluví perfektně anglicky, takže to někdy s námi bylo na dlouho, ale mockrát u nás byla překladatelka Alice Raschelová, která tetino vyprávění tlumočila. Vůbec nic jsme například nevěděli o osudu dcery Sonii, která onemocněla roztroušenou sklerózou a ve čtyřiapadesáti letech zemřela v Anglii. Trudie nám také vyprávěla, že po svém návratu do Británie se do poslední chvíle snažila dostat manžela z komunistického vězení. Psala tehdejšímu generálnímu tajemníkovi ÚV KSČ Rudolfu Slánskému, kterého později pověsili, pak taky prezidentovi. Nemohla pochopit, jak se naše země mohla takto zachovat k válečnému hrdinovi.
Vy jste vyrůstal za socialismu a tehdy byli západní letci pořád ještě nepřátelé státu. Vyprávěli vám už tenkrát rodiče o osudu Josefa Brykse?
Fotka strýce visela u nás doma. Rodiče nám řekli, že byl pilotem v Anglii, od sedmdesátých let, kdy táta začal pátrat po Trudie, před námi nic neskrývali.
Donedávna nikdo nevěděl, kde je Josef Bryks pochovaný. Bylo pro vás překvapením, když se ukázalo, že je to na hřbitově v Praze-Motole?
Nevědělo se to strašně dlouho, pořád se mělo za to, že se urna strýce Josefa nikdy nenajde. Režim se ho jako politického vězně bál, proto odmítal popel vydat pozůstalým a tajil i místo jeho uložení. Roky po něm marně pátrala i Trudie. Až historik Aleš Pýr našel dokument, že urna je ve společném hrobě na motolském pohřebišti. Stejně skončil popel dalších desítek politických vězňů. Na rodinném hrobě v Lašťanech je jen jméno Josefa Brykse a symbolicky sem byla převezena prsť z motolského hřbitova. Pochovaná je tu ale i Sonia a teta Trudie, která zemřela v roce 2011.
Ovlivnil osud strýce i váš osobní život?
Samozřejmě. Mým velkým vzorem byl také bratr mého táty, který byl podobné povahy jako prastrýc Josef. S bývalým režimem měl velké problémy, nenechal si líbit žádnou křivdu. Pracoval jako agronom a zootechnik, veřejně se ozýval na schůzích - a za to se mu mstili. Už ve dvaačtyřiceti letech dostal silný infarkt a skončil v invalidním důchodě (na silný infarkt zemřel v roce 1957 i tehdy 41letý Josef Bryks v komunistickém lágru v Jáchymově - pozn. red.). Jeho příběh byl velmi podobný Josefovu, byl stejně nezlomný. Nebyl příliš nápadný, ale všemi respektovaný. Podobně popisovali také strýce Josefa političtí vězni, kteří se s ním setkali. I když věděl, že boj je předem prohraný, stejně se postavil na odpor.
Asi je zbytečné ptát se, jestli jste hrdí na to, že máte v rodině takové osobnosti...
To určitě. Když strýc Josef dostal in memoriam Řád Bílého lva, státní vyznamenání, tak pro tátu, který se hlavně zasloužil o jeho rehabilitaci, to byl obrovský zážitek. Příběhy lidí, jako byl můj prastrýc, by nás měly povzbudit a posunout dál. V době mého dětství se osobnost potlačovala, měli jsme se zařadit do proudu, který nás unášel, a kdo z něj vyskočil, po tom se seklo.
Snažíte se strýce dávat za vzor i svým dětem?
Chtěl bych, aby moje děti byly rovné, aby se stavěly křivdě, uměly se někoho zastat, i když se jich to nebude týkat. Neříkám, že se mi to podaří, ale snažím se. Myslím, že žádný výjimečný člověk se výjimečným nenarodil, že ho k tomu formovalo prostředí. To především rozhoduje, jestli z vás vyroste kvalitní jedinec.
