Cestovatel odletěl do Bangkoku, koupil tříkolku a rok jel zpět do Hranic

  12:53aktualizováno  12:53
Ujet přes třináct tisíc kilometrů z Bangkoku do Hranic zcela sám v asijské trojkolce tuktuk. Takový cíl si dal loni cestovatel Tomáš Vejmola z Hranic na Přerovsku, který už v minulosti například ujel na kole sedm tisíc kilometrů do Gruzie a zpátky. Dokázal to do roka a do dne, v uplynulých dnech dorazil domů a na náměstí ho vítaly stovky lidí.

Tomáš Vejmola se na cestě z Bangkoku do Hranic dočkal například i pomoci buddhistických mnichů, kteří vytlačili jeho tuktuk z bláta. | foto: archiv T. Vejmoly

Na fotkách z příjezdu na hranické náměstí záříte štěstím. Jste opravdu šťastný?
Jsem, a to tak, že to ani nejde vyjádřit. Mám radost, že jsem to zvládl. Koukal jsem nevěřícně, kolik lidí se na mě přišlo podívat na náměstí. Když mi třásl rukou chlap jako hora a brečel u toho, že jsem mu dal inspiraci, bylo to dojemné.

Jaké to bylo, být konečně zpět?
Když rok jedete v jednom vozidle, cíl máte neustále před sebou a teď najednou nic nikam netlačíte, je to trochu šok. Ale zároveň obrovská úleva pro hlavu. Po příjezdu jsem si doma na zahradě lehl do trávy a tři dny jsem jenom spal.

Uznejte sám, že cesta to byla přece jen trochu bláznivá. Byl jste během posledního roku se štěstím někdy v koncích? Neřekl jste si někde: tak a teď to končí?
To ne, jako se život houpe nahoru a dolů, tak i na téhle cestě to bylo stejné. Nejhorší to bylo v Íránu, kde mi skoro dva měsíce nechtěli moje vozidlo vydat z lodní společnosti a požadovali, ať pošlu dva tisíce eur zálohu na účet někam do Hongkongu...

To jste asi neposlal.
Poslal, protože kdybych to neudělal, tak mi tuktuk nevydají, navíc každý den by mi účtovali 100 dolarů za parkovné v přístavu. Byl jsem zahnaný do kouta, už na mě chtěli volat i policii. Byl to velký stres. Měl jsem ujeto už sedm tisíc kilometrů a dalších šest tisíc bylo přede mnou... Z toho napětí se mi poprvé v životě udělala na těle i kopřivka.

Takže jste riskl všechny peníze?
Ano, jen díky tomu mi tuktuk vrátili. Situace se nakonec vždycky překlopí do pozitivní roviny, ale musíte tomu jít naproti.

Spousta lidí vás od cesty zrazovala. Byli mezi nimi i vaši rodiče?
To ne, oni vědí, že jsem tvrdohlavý a že to nějak půjde. Naopak říkali, že udělají první i poslední, aby mi pomohli. Zrazovali mě spíš lidé, kteří už mají něco nacestováno a vědí například, co obnáší cesta přes Írán.

Pojďme ale na začátek. Když jste odlétal do Bangkoku, měl jste předem domluvené, který tuktuk si tam koupíte?
Neměl, byla to z mé strany trochu drzost. Věděl jsem jen, že se tuktuk pořídit dá. Hned z letiště jsem jel do centra a ptal se taxikářů, jestli si můžu koupit jejich vozidlo.

Kolik jste jich obešel?
Chodil jsem za nimi asi týden. Jednou se mi podařilo najít opravdu krásný kousek, s majitelem jsme se domluvili i na ceně, ale když jsem si pro tuktuk přijel druhý den ráno k němu domů, jeho manželka mě vyhodila – jak si to prý představuju, že je to jejich obživa! Obešel jsem dohromady asi 20 taxikářů, než jsem konečně našel to pravé vozidlo. Další tři týdny trvalo, než jsem ho dal dohromady.

Kolik vás thajský taxík stál?
Přišel mě na 1 500 eur, což je asi 40 tisíc korun.

V jakém byl stavu?
Byl v hrozném stavu. Měl za sebou 35 let provozu a najeto asi milion kilometrů. Ale v tom je to kouzlo. Kdybych si koupil nový, tak občas vyměním svíčku a dojedu domů bez problémů. U toho starého mi až v Bulharsku došlo, že je vlastně kouzelný. Přinesl mi totiž spoustu příběhů a zážitků. Když se porouchal, bylo to na tom správném místě, protože jsem tam pak zažil úžasná dobrodružství. A když to někdy nebylo příjemné, přinesl mi aspoň nové zkušenosti.

Fotogalerie

Co jste před cestou věděl o motorkách a motorech?
Řidičák na motorku sice mám, ale o motorech jsem nevěděl vůbec nic. Nebyl jsem schopen něco sám opravit. Když jsem píchl kolo, volal jsem kamarádovi, aby mi ho přijel vyměnit. Až den před cestou mi taťka na zahradní sekačce vysvětloval, jak vlastně motor funguje.

Bylo to k něčemu?
Nebylo, nic jsem si nepamatoval. Všechno jsem poznával až cestou. Věděl jsem, že musím dojet domů, tak mi nezbývalo nic jiného, než se to naučit. To mě motivovalo a hnalo dopředu.

Kdy váš tuktuk dostal jméno Žihadlo?
To je dobrá otázka, ale já vlastně nevím. Mám alergii na včelí bodnutí, žihadlo mě může i zabít, tak asi proto (smích).

Já myslela, že název parafrázuje rychlost, kterou může tuktuk jet. To je asi čtyřicítkou?
Na začátku jel i sedmdesátkou, ale pak už to nějak padalo a teď z něj víc než padesátku prostě nevytáhnu.

Co teď s tuktukem bude?
Plno lidí ho chce ode mě koupit. Vydělal bych na tom, ale neudělám to. Je těžké prodat něco, k čemu mám velký vztah. Chtěl bych jej dát na českou SPZ a projet republiku. Spoustě lidí jsem slíbil, že je přijedu navštívit. Bylo by hezké a autentické, kdybych s ním jezdil i na své přednášky.

Které hranice bylo nejtěžší překročit?
Každopádně ty thajské, k tomu, aby se to podařilo, musí mít člověk plno dokumentů. Když jsem tam přijel poprvé, tak mě ze země odmítli pustit. Byl jsem zklamaný a hledal cesty, jak se přes hranice dostat jinak – lodí, letecky, dokonce mi někdo radil, že mám tuktuk rozmontovat a po částech ho do sousední Barmy přenést v krabicích... I nad tím jsem nakonec přemýšlel, poté co jsem bezúspěšně obcházel úřady. Nakonec jsem kontaktoval jednoho právníka, který tvrdil, že to nebude problém. A opravdu to šlo. Od té chvíle jsem věděl, že mě na cestě domů už nic nezastaví.

To jste měl před sebou ještě cestu lodí z Indie do Íránu...
Lodě jsem se bál, nikdy jsem nenakládal kontejner, navíc cesta lodí z Indie do Íránu je pověstná jako snad nejhorší, co může být. Ale věděl jsem, že i to zvládnu.

Jak se měnily reakce řidičů na cestách v Asii a pak, když jste přijel do Evropy?
V Asii jsou na taková vozítka zvyklí, ještě v Íránu jsem moc pozornosti nebudil. To až v Turecku. Pro Indy jsem byl zajímavý spíš já jako běloch, mnozí z nich člověka s bílou pletí totiž nikdy neviděli. Byli tak neodbytní, že jsem se radši začal zahalovat. Tuktuk byl raritou až v Turecku, hlavně v Istanbulu na mě mávali, troubili a zastavovali mě.

Nebyli lidi naštvaní, že zdržujete provoz a způsobujete kolony?
Kolony za mnou byly někdy opravdu dlouhé, ale bylo mi to jedno – prostě jsem jel s tuktukem domů.

Kde byla nejkrásnější krajina a kde nejpříjemnější lidé?
Nádherné bylo koukat z tuktuku na osmitisícovky v Nepálu. Navíc tam za mnou přiletěli kamarádi Pepa s Jardou, kteří si půjčili motorku a přes tuto zemi cestovali se mnou. Byly to asi nejhezčí chvíle. Ale krajina jako taková byla nejkrásnější v Myanmaru, v Barmě. Je to tam jako v Thajsku před 20 lety, než ho objevili turisté. Potkal jsem tam i spoustu hodných lidí, ale nejpříjemnější obyvatelé jsou v Íránu.

Tuto zemi jste měl možnost poznat blíž, protože trvalo dlouho, než vám tuktuk vydali z přístavu. Co všechno jste tam zažil?
Prožíval jsem tam stres, na druhou stranu jsem měl možnost si odpočinout od svého vozidla. Neřešil jsem žádné problémy a nebyl neustále zavřený v něčí garáži. Cestoval jsem po celém Íránu. Svým způsobem to bylo depresivní – všichni jsou tam hrozně hodní a nápomocní, asi nejvíc, co jsem kdy poznal, ale když víc zapadnete do rodiny a lidi se otevřou, spousta z nich je vlastně nespokojená. Jsou svázaní bezpočtem zákazů. Kluci nemůžou vzít přítelkyni za ruku a projít se s ní v parku, vlastně ani rodičům nemůžou říct, že mají přítelkyni, protože ti mu už domlouvají dceru od sousedů. Mladí jsou tak nešťastní, že dost pijí a berou drogy.

Váš tuktuk sloužil celou svou kariéru jako taxík – bral jste i nějaké pasažéry?
Ano, bral jsem hodně stopařů. V Thajsku jsem vezl například šedesátiletou buddhistickou mnišku, která se mnou cestovala několik dní, říkal jsem jí Maruška. Taky jsem svezl spoustu dětí a asi 50 kilometrů jsem popovážel dvě kozy.

Musel jste se v každé zemi naučit pravidla provozu?
V asijských zemích žádná pravidla nejsou, a když, tak spíš nepsaná: trub a jeď. Jel jsem prostě opatrně a bezpečně.

Dalo se vyhnout velkoměstům?
Těm jsem se opravdu vyhýbal. Nemám je rád, jsou to města jako všude jinde ve světě – obrovské budovy a lidi, co koukají do země. Mám radši vesnice, kde jsou obyvatelé milejší, otevřenější, i když neumějí moc anglicky, takže téměř všude byl problém s komunikací.

Kdybyste měl srovnat kolo, na kterém jste ujel sedm tisíc kilometrů, a tuktuk – co bylo jednodušší?
Příjemnější bylo kolo, to jsem nemusel nic řešit, byl jsem víc svým pánem. Nemusel jsem se bát, co bude zítra, jak ho převezu přes hranice... Jet na kole do Gruzie byl jeden z mých nejlepších nápadů. Tuktukem to byla větší výzva, myslím, že nic podobného už nezopakuju. Nikdo přede mnou sám v tuktuku neprojel půlku světa.

Změnila vás ta cesta?
To určitě, přemýšlím teď úplně jinak a asi jsem trochu dospěl. Dokážu řešit věci snáz, nelámu si hlavu s každou maličkostí.

Budete se umět po tom všem, co jste už zažil, usadit?
To ano, nechci se pořád někam hnát. Uvědomil jsem si, že nemusím nutně jít na další a větší cestu, překonávat své limity. To mě šťastným neudělá. Jestli bude další cesta na kole do Olomouce a zpět, bude stejně krásná.

Takže co bude dál, až se pořádně vyspíte, objedete v tuktuku republiku a povyprávíte o zážitcích... Máte plány do budoucna?
Slíbil jsem, že o poslední výpravě napíšu knížku. Cesta ještě určitě nějaká bude, ale kam, to ještě nevím. Líbilo by se mi koupit zmrzlinářský vůz na Aljašce, projet s ním Severní Ameriku a rozdávat dětem zmrzku zdarma. Vykouzlit lidem úsměv na tváři, to je to, co mě baví.

Jaká byla cesta Tomáše Vejmoly na kole kolem Černého moře

Volby do EP proběhnou v České republice 24. a 25. května. Volební místnosti budou otevřeny v pátek od 14:00 do 22:00 a v sobotu od 8:00 do 14:00. Do Evropského parlamentu kandiduje 39 uskupení.

Nejčtenější

Osudový omyl. První a poslední přistání proudového letadla v Olomouci

MiG-21F trupového čísla 0618 s nímž v Olomouci tragicky havaroval kadet Omran...

Bylo mu 23 let, když se u Přerova učil létat na vysoce výkonném letounu Mig-21F. Podcenil však zadání úkolu a při...

Slavia po titulu v lize získala i pohár, ve finále porazila Ostravu 2:0

Tomáš Souček se raduje z proměněné penalty ve finálovém zápase proti Baníku.

Fotbalová Slavia po ligovém titulu získala i domácí pohár. Vyhrát obě trofeje v jednom roce se jí povedlo poprvé v...

Za smrt kolegy při nehodě dostal hasič podmínku, sám přišel o nohu

Řidič hasičské cisterny Petr Matějíček čelí u soudu obžalobě z usmrcení z...

Šumperský soud potrestal hasiče Petra Matějíčka za tragickou nehodu cisterny jedoucí k zásahu podmíněným trestem....

Sparta už si vybrala, favoritem na pozici trenéra je olomoucký Jílek

Olomoucký trenér Václav Jílek zachmuřeně sleduje vystoupení svých svěřenců...

Fotbalová Sparta má favorita na pozici trenéra. Je jím Václav Jílek, současný kouč Sigmy Olomouc. Byť všechno není...

Dluhoničtí jsou ochotní přestat blokovat dostavbu D1, mají ale podmínky

Pohled na nynější konec dálnice D1 u Říkovic vedoucí k Přerovu od Zlína a...

Na cestě k dokončení páteřní české dálnice D1 zřejmě padla jedna z letitých blokád znemožňujících dostavbu posledního...

Další z rubriky

U Hranické propasti hrozí pády stromů, rizikem je pro turisty i zábradlí

Turisty mířící k světovému unikátu dělí od příkrého srázu do propasti jen...

Správci chtějí lépe zabezpečit unikátní Hranickou propast. Ohrožují ji suché a nemocné stromy, které by do ní mohly...

Rapotín umí čerpat dotace jako velká města, zlepšil za ně obec, vlaky i řeku

Obci Rapotín se už v minulosti díky evropským dotacím podařilo elektrifikovat...

Může se třítisícová obec v něčem rovnat krajskému městu se sto tisíci obyvateli? V případě Rapotína na Šumpersku ano....

Mezi Prahou a Olomoucí srazil vlak člověka, provoz je částečně obnovený

Ilustrační snímek

Vlak jedoucí z Prahy do Havířova srazil odpoledne člověka u Štěpánova na Olomoucku. Tragédie zastavila v místě nehody...

Rodičák se zvýší, návrh konečně míří do Sněmovny
Rodičák se zvýší, návrh konečně míří do Sněmovny

Vláda dnes potvrdila, že od 1. ledna 2020 zvýší rodičovský příspěvek z 220 tisíc na 300 tisíc. Na vyšší sociální dávku se mohou těšit novopečení rodiče i ti, kdo příspěvek v současnosti pobírají.

Najdete na iDNES.cz