Kroje a hanácký folklor propagujete ve školách. Jak to děláte, abyste děti zaujala?
Je to takový dějepis 18. a 19. století. Vykládám jim, co bylo, jak se to měnilo, kdy vznikly manufaktury, městský oděv a jak to bylo s kroji. Nevnucuji jim to. Přibližuji i pohanství, neboť hodně zvykoslovných věcí se k němu váže, jako Vesna, Perún nebo Radegast. To jim vždy říkám, jestli znají pivo Radegast a kdo to byl. Nebo třeba v Holešově, což je přelom Hané a Valašska, je Středisko volného času, kam jezdím každý rok na Vánoce. V jedné třídě vykládám o svátcích na Hané a mám na sobě i kroj, ve druhé jiní vykládají o Vánocích na Valašsku a jsou v jejich kroji. Popisujeme, odkud jsme, co máme na sobě a co je advent. Tahle přednášková část mě moc baví.
Šíříte svoje znalosti i mezi staršími generacemi?
Ano, mám i besedy s lidmi v seniorském věku. Jde o konkrétně zaměřené přednášky, často přímo na kroje. A vykládám jim, že oni jsou ti nositelé a měli by své znalosti a vzpomínky předávat. Senioři si neuvědomují, jakou sílu mají. Já vyrostla u babičky, ten folklorní náboj viděla a zapamatovala si ho. Byli jsme na prarodiče více vázáni – a tím i na folklor. Babičky mají šílenou sílu, kterou by měly vnoučatům předávat. Jenže se často potýkají s tím, že mají vnoučata v zahraničí. Vytratil se pobyt nejmladší generace se seniorskou. Co bylo v Babičce Boženy Němcové, už nikdy nebude.
Jezdíte i na další akce?
Teď se hodně rozjel Hanácké skanzen v Příkazích, třeba 28. května tam bude slavnostní otevření zrekonstruované stodoly. Chodím tam tak dvakrát za sezonu. S paní Jarmilou Vitoslavskou tam děláme krojové figuríny a vykládáme o krojích, lidé o to mají zájem. Jezdím dělat také různé dílničky, například k výrobě hanáckého svatebního koláče. Pořád se něco děje, ve třiceti jsem nepracovala jako teď na důchod.
Jak vypadá zmíněný koláč a jak náročná je jeho tvorba?
Říká se mu také strom, jelikož tak vypadá. Tvoří ho buchta, do které jsou zapíchané stovky tyček s holubičkami z těsta. Většinou to nebylo určené k jídlu, neboť do těsta na holubičky se přidávala křída, aby byly bílé. Ptáček je symbol štěstí, které se tím vznikající rodině přeje. Po svatbě se vše rozdělalo, a když hosté odcházeli, každý dostal holubičku a dal si ji do květináče za oknem. Takže při průchodu obcí bylo vidět, kdo na svatbě byl. Já se tomu věnuji už přes třicet let a s kynutím těsta, pečením a sestavováním trvá výroba asi 80 hodin. Dělám je jen ke svatbám, komerčně ne. Chtějí to ale i muzea nebo na úřadech.
Popularizátorka hanáckého folkloru a hlavně krojů Bronislava Millá u tradičního hanáckého svatebního koláče
Hlavně se však věnujete hanáckým krojům. Šijete si je celé sama?
To ne. Šití kroje má dvě stránky. Jsou tam odborné části, které musí dělat krejčí nebo švadlena. A pak jsou části, které si může udělat člověk sám. Já například šiju a nabírám spodnice, šiju i nějaké jednodušší věci, které spočívají v tom, že se jen natrhá plátno, třeba na košilku. Nebo si něco vyšiju. Také nabírám rukávce. Jednoduchou práci s jehlou zvládnu. Běžný člověk – amatér – si však nemůže ušít celý kroj sám. Má určité zásady a střihy, což je švadlenská věc.
Kolik času ušití zabere?
Pokud má kroj mít všechno, tak se dělá tak tři čtvrtě roku, někdy i déle. Jen průměrná výšivka na zástěře znamená kolem 800 hodin práce. Já jsem svoji výšivku dělala i dva roky, protože nevyšíváte osm či deset hodin denně, člověk si k tomu sedne až večer. Za svůj život už mám nicméně pomalu víc krojů než civilního oblečení.
To je spousta hodin práce. Kolik dnes kroje zhruba stojí?
Je to drahá záležitost, cena nového bývá i přes sto tisíc. Starší stojí méně, není totiž jisté, jak dlouho plátno leželo a co se s ním stane po vyprání. Hodně krojů se třeba dělalo v roce 1947 a pak ho majitelé naškrobený uložili do skříně. Za tu spoustu let může škrob plátno rozežrat, a když se pak vypere a obleče, může prasknout. Jdou ale použít části jako kordulky a brokáty po babičce. To úplné zkáze nepodlehne.
Bronislava MilláNarodila se v roce 1951 ve Velké Bystřici, vystudovala Střední ekonomickou školu v Olomouci. Třicet let pracovala na matrice ve Velké Bystřici. Hanáckému folkloru se věnuje celý život, je členkou Hanáckého folklorního spolku. O krojích a zvycích přednáší ve školách a na besedách. Společně s etnoložkou Markétou Hnilicovou napsala knihu Hanácký lidový oděv, která vyšla loni. Letos za ni získala Cenu Olomouckého kraje za výjimečný počin v oblasti tradiční lidové kultury, ochrany a popularizace kulturních hodnot. |
Jste spoluautorkou knihy o hanáckých krojích, co vás k jejímu napsání vedlo?
Chtěly jsme s Markétou Hnilicovou chytnout laiky, kteří s kroji a folklorem začínají. Dosavadní kniha Lidové umění na Hané od Jana Rudolfa Bečáka je už obsáhlá etnografická studie, takže člověk, který začíná, ji po třech čtyřech stranách zavře, jelikož ho úplně zahltí a odradí. Za ta léta jsme přišly na to, že je to velký příval textových informací. Chtěly jsme proto udělat takový folklorní slabikář. Lidé už moc nečtou, takže je tam hodně fotografií a vždy i mapa, aby bylo jasné, ke které oblasti patří konkrétní kroj. Vytváří to vodítko, obrázek, který můžou ukázat krejčímu, když chtějí kroj ušít.
Liší se kroje i napříč Hanou?
Rozhodně. Například Blaťáci, což jsou obyvatelé oblasti od Olomouce k Litovli kolem řeky Moravy, mají nejzdobnější kroj. Má nejvíc barokních prvků, takže je takový načančaný. Směrem ke Kroměříži je pak více krajky, třeba kolem rukávů. Vyškov je naopak nejchudší. Nahoře se k nám hlásí i Zábřežsko a Šumpersko, ale tam mají kroje trochu jinačí, neboť to byly dříve Sudety. Mají tam šmrnc německých stylů. Haná je rozdělená na části a podle toho se liší i místní kroje, nemůžeme být všude stejní. Někteří lidé to ale nechápou. Někdy za mnou přijdou a chtějí hezký načančaný kroj, i když jsou z Vyškova, kde mají být chudé. Ztratil se vztah k místu původu a to, že člověk reprezentuje, odkud je. To ale přinesla doba.
Jsou kroje odlišné i podle něčeho jiného než místa původu?
Já vždy říkám, že kroj byl takový občanský průkaz. Podle něj nejen víte, odkud člověk je, ale poznáte i stav. Ten byl poznat hlavně na začátku 19. století. Předtím ženy nosily šatky a čepce podle toho, zda byla dotyčná svobodná, nebo vdaná. Svobodná nosila šatku s copem, a když se vdala, tak se všechno schovalo do čepce, takže se nevěsta takzvaně začepila. Toto ale zmizelo a začal se nosit šátek. Dnes ho nosí svobodné i vdané, takže kluk už podle toho nic nepozná. Teď se tak dá stav zjistit podle toho, že dívčí kroj vypadá celkově jinak než tetkovský. Poznat ale byla podle kroje rovněž majetnost. Čím zdobenější kroj, tím bohatší rodina, ukazoval tedy i ekonomickou stránku. A u mužů ještě límcový plášť určoval, jaké měl dotyčný postavení v obci. To vše bylo na kroji vidět.
Co říkáte na současnou módu?
Celý svět je v riflích, od Ameriky až po Čínu. Přitom vznikly z montérek. Přesvědčovat lidi, aby je nenosili, nejde, jenže oni je mají i na slavnostních událostech. Když je udělování nějakých cen a umělci tam přijdou v riflích a tričku, trpím. Pak jdu sama na nějakou akci, obleču se slavnostněji, a tam jsou všichni oblečení jak k ohni, takže si připadám jako blbec. Společenská stránka módy už se někdy úplně vytrácí.
Myslíte, že má hanácký folklor budoucnost, nebo se též vytratí?
Folklor není jen to, že se učíme muziku, písně, tance a historii předků. Je to hlavně forma zábavy. Mladí lidé nebudou chtít pořád sedět doma, i když teď mají mobily. Budou se chtít sdružovat a být spolu. A právě folklor je může sdružit. Oni k tomu dojdou přes kamarády či partnery, to je cesta folkloru. Touha být spolu, zazpívat si, zahrát a zatančit. To nezanikne, tomu nevěřím.
