V Kurdistánu jako člen několika týmů bádáte na území o velikosti tisíců kilometrů čtverečních. Jak vybíráte konkrétní místa?
Ta práce je nesmírně vzrušující. Pohybujeme se v oblastech, které jsou z hlediska archeologie naprosto nezmapované. Často se tu poslední výzkum uskutečnil třeba v padesátých letech. Naši předchůdci některé lokality krátce navštívili nebo je jen projeli a zdokumentovali pouze nejviditelnější památky. Byl tu i vynikající archeolog Max Mallowan, manžel Agathy Christie. Na expedicích ho doprovázela.
Jak na ně navazujete?
Naštěstí máme dost času věnovat se tomu důkladně. Vycházíme ze satelitních snímků. Jsou to archivní materiály z odtajněného amerického špionážního systému Corona z konce 60. a začátku 70. let.
K čemu vám tak staré podklady slouží?
Zachycují krajinu před velkými změnami v posledních desetiletích. Souvisejí s rozvojem zemědělství a těžby ropy či s obrovským růstem měst. Od 70. let zmnohonásobila rozlohu. Takové zásahy do krajiny likvidují archeologické památky. Tyto staré snímky pak srovnáváme s novými satelitními snímky.
Co prozradí?
Potřebujeme snímky, jež zachycují zemědělskou krajinu bez vegetace. Nejlepší jsou tak zimní záběry. Krajina je poměrně vlhká a vlhkost zvýrazní objekty skryté pod zemí. Anebo u památek, po nichž zůstaly stopy na povrchu, jsou naopak nejvhodnější snímky z léta. Krajina vyschne, jsou dobře vidět zdi. Snímky nám dají prvotní vodítko.
Objevil jste celá zaniklá města. Jsou tedy vidět už na satelitních snímcích?
Ano. Ve výjimečných případech s určitou pravděpodobností jen ze snímku a poté na základě posouzení povrchu určíme, o jaký objekt jde. Zda se jedná o kostel, areál kláštera, či o zaniklou mešitu. Vidíme komunikační systém toho města, opevnění a zavlažovací kanály.
Jaký to byl pocit, objevit své první město?
První město, které jsme identifikovali, nebylo středověké, ale asyrské z doby železné, možná ještě starší. Šlo o vlastní historické město Arbíl. Dnes je to milionová metropole, ale v 19. století to byla v podstatě pevnost na vysokém pahorku. Pod ním v rovině leželo nepatrné město. To byla naše první práce v Kurdistánu.
Jaký jste tu měli úkol?
Zhodnotit historický význam a určit kultury, které byly na tom pahorku zastoupeny. V Kurdistánu je to památka číslo jedna, později byla zařazena na seznam světového kulturního dědictví. Byli jsme první, kdo měl možnost ji zkoumat.
Ale kde je objev města?
Když jsme zjistili, že je to jedno z nejdéle trvale osídlených míst na světě, pořád přetrvával pocit, že to město nemáme celé. Byl tu jen ten pahorek s městskou čtvrtí a kolem moderní město. Dostaly se ale ke mně letecké snímky z roku 1951.
Co na nich bylo?
Masivní opevnění toho dolního města, zabíralo plochu přes tři kilometry čtvereční. Naráz to město začalo dávat smysl - rozsáhlá opevněná plocha v rovině, jejíž součástí byl pahorek s pevností. Díky leteckým a později i satelitním snímkům jsme identifikovali velké asyrské centrum. Na povrchu beze stopy, bez jakékoliv archeologické dokumentace tiše během sedmdesátých let zaniklo.
Jako archeolog jste se dřív specializoval na středověkou střední Evropu. Narazil jste na Blízkém východě při nějakém nálezu na něco, co vám ji připomnělo?
Jde o něco, s čím jsem na začátku, když jsem tam poprvé přijel, nepočítal. Je to veliký významný otisk, který tu zanechala křesťanská kultura. Byť člověk samozřejmě ví, že tam dřív žili a dodnes žijí křesťané a že tam jejich kultura má mimořádně staré kořeny. Mnohem starší než v Čechách.
Co vás tedy zarazilo?
To, že v době raného islámu, to znamená po příchodu muslimů a po vzniku obrovské říše v 7. století, tady bylo křesťanství na největším vzestupu. Po několik staletí bylo dominantní silou. To mě neustále překvapuje. Když v Kurdistánu mapujeme středověké kláštery či kostely, musím myslet na Čechy, kde jsem se kláštery také zabýval.
Ve spojitosti s Kurdistánem jsme zvyklí slýchat o Islámském státu. Zasáhl vám do práce?
Při přípravě projektu jsem určil oblast výzkumu, všechny její části byly přístupné. Bezpečnostní situace se ale během jednoho roku, kdy se projekt posuzoval, výrazně zhoršila. Už na začátku výzkumu v roce 2013 bylo zjevné, byť to ještě nebyl Islámský stát, že se do některých míst nedostaneme. U některých se nám podařily krátké návštěvy, poté je obsadili islamisté. V jedné lokalitě jsme strávili 45 minut a ještě jsme byli varováni, že se nesmíme pohybovat na nejvyšších místech. Na druhé straně řeky mohli být odstřelovači.
Co bylo dál?
Bezpečnostní situace tam nebyla dobrá už dlouho před tím, než vše proniklo do médií a než se Islámský stát zviditelnil. Od června 2014 už byla krajina rozdělená frontovou linií. Na jedné straně kurdské síly, na druhé Islámský stát.
Mají za války tamní obyvatelé vůbec pochopení pro archeology, mají čas věnovat se minulosti? Nemají spíše jiné starosti?
To pro mě bylo obrovské překvapení. To, že jsou schopni přemýšlet i o něčem jiném než jak přežít. Mají existenční problémy, v Evropě si je umíme jen těžko představit. O naši práci se ale stále zajímali a usnadňovali nám cestu.
Jak jste toho dosáhli?
U místních jsme si vybudovali velké renomé tím, že jsme tu na rozdíl od ostatních nepřerušili práci. Vývoj archeologie v Kurdistánu byl od roku 2009 velmi strmý. Do jisté míry to souviselo s tím, že Sýrie upadla do chaosu. Týmy ze západní Evropy a Ameriky tam nemohly jezdit, hledaly jiné působiště. Z roku na rok bylo v Kurdistánu plno archeologů. Což bylo dobře.
Ale v roce 2014 se to zlomilo, že?
Velká část Kurdistánu byla obklopena Islámským státem, bezpečnostní riziko začalo být v některých oblastech citelné. Téměř všechny týmy přerušily práci, my pokračovali. To jsou kořeny toho, jak nás tam dnes berou a jak nás poměrně vysoce uznávají tamní kolegové. Jsme pro ně příznak normality ve válečném stavu.
Proč jste ale kvůli bezpečnosti také neodjeli?
Zřejmě pomohlo načasování naší archeologické sezony. Útok Islámského státu na Kurdistán přišel začátkem srpna 2014. Jeden či dva dny hrozilo, že islamisté budou úspěšní přímo v arbílské oblasti.
To jste tam byli?
Ne. Běžná archeologická sezona tam skutečně začíná v polovině srpna. Pod dojmem těchto čerstvých událostí řada kolegů práce přerušila. My jsme je ale měli naplánované na říjen. Dva měsíce jsme pečlivě sledovali, jak se situace vyvíjí. Po řadě rozhovorů s kurdskými kolegy, kteří nás ujišťovali, že země je bezpečná, jsme pokračovali.
Přes satelitní snímky sledujete i město Mosul, kde islamisté ničí památky. Jak to tam vypadá?
Mosul nás vždy zajímal. Celou dobu, co se věnuji Iráku, jsem neměl kvůli bezpečnostní situaci možnost se tam dostat. Když v roce 2014 začal otevřený konflikt s Islámským státem, začalo odstřelování památek. S kolegy nás to velmi zasáhlo, spontánně jsme spustili jejich dokumentaci. Jsme možná poslední, kdo má přístup k autentickým informacím o těch stavbách, k fotografiím a k videím. Mosul v posledních sto letech nebyl předmětem systematického archeologického zkoumání. O těch památkách se ví pramálo.
Jaký je tedy aktuální stav?
Je to naprosto tragické. Přestože na počátku část obyvatel Mosulu bojovníky pod černou vlajkou vítala jako záchranu a řešení, ukázalo se, že to byl počátek naprosto bezprecedentní hrůzovlády. Nebudu mluvit o tom, jak to lidsky zasáhlo mosulské obyvatelstvo. To každý, kdo sleduje média, ví. Podobná vražda města se ale uskutečnila na památkách. Nejcennější dominanty, jež měly unikátní hodnotu a tvořily specifické panoráma města, zanikly.
O kolik památek jde?
Ještě než v říjnu 2016 začala vojenská operace, evidovali jsme zhruba 50 cenných staveb, které byly v různých fázích zániku. Snad jediné pozitivum je, že některé nebyly odstřeleny a zcela zlikvidovány. Ze satelitních snímků víme, že se tam zachovalo podstatné torzo, které by v budoucnu umožnilo nějakou rekonstrukci. Ale když víme, jak to v Mosulu vypadá v těchto dnech... Ta videa jsou srdcervoucí, město je totálně zničené. Co přetrvalo z těch památek, jež nebyly odstřeleny, zjistíme, až nastane čas sčítání ztrát.
