V neděli 25. srpna před padesáti lety měl tehdy šestadvacetiletý Jaromír Veselý z Prostějova zrovna službu v zaměstnání. Pracoval jako technik v Olomouci a domů se vracel až v podvečer. V centru Prostějova posedávala mládež a řešila okupaci Československa.
Veselý bydlel přímo na náměstí v domě U Měsíčka, kde jeho otec živnostník provozoval hospodu. Komunisté mu to sice zatrhli, ale rodina v domě zůstala. Veselý si ještě vzpomíná na to, jak místní rozhlas hlásil, aby lidé šli domů a město vyklidili. Kolem osmé hodiny večer mladík za okny uslyšel střelbu.
„Běžel jsem dolů zavřít vrata. To už bylo v průchodu schovaných několik lidí. Zakřičel jsem na ně, ať si okamžitě lehnou, a sám jsem se po zemi vsunul mezi vrata a díval se, co se děje. Upoutal mě člověk, který ležel na silnici před naším domem a za zvýšeným obrubníkem se kryl před kuklami,“ vzpomíná na dramatické okamžiky Veselý.
Konvoj tanků, obrněných transportérů a nákladních vozidel se sunul po severní straně náměstí. Dlažba duněla a od zbraní, ze kterých vojáci pálili na všechny strany, se blýskalo. Zničehonic se však konvoj rozdělil a zabočil i na jižní stranu.
„To mně zatrnulo, protože v cestě mu ležel ten člověk,“ popisuje Veselý, který měl podle svých slov sto chutí na muže zavolat, aby přeběhl do průjezdu a schoval se před pásy tanků, ale uvědomil si, že to nemůže udělat.
„Všude létaly kulky. Kdyby se zvedl, bylo by zle. Byla to strašná bezmoc, že člověk nemůže nic dělat,“ líčí pohnuté okamžiky.
Lidé z domu se před kulkami schovávali v průjezdu na schodech
Z vrchního patra mezitím sbíhali další nájemníci, že jim kulky létají po bytě. Všichni se nakonec schovali v průjezdu na schodech, kde střelbu přečkali.
„Pak jsem vyběhl ven a tomu muži nic nebylo,“ kroutí hlavou Veselý. Jako zázrakem ho tanky a obrněnce nějak objely.
To už po náměstí začali pobíhat lidé a objevili se i první zranění. Šlo o dva mladíky, kteří měli postřelené nohy. Vedle Měsíčka je lékárna, kde začala fungovat provizorní ošetřovna.
„Za pár minut někdo přiběhl, že ve vedlejším vchodě kdosi leží. Běžel jsem tam. Šlo o ženu, která ležela v chodbě a měla těžké poranění hlavy. Byla v bezvědomí. Za chvíli přijela vojenská sanitka. Bohužel ta žena byla v nesprávnou dobu na nesprávném místě. Asi šla také zamykat dveře, a zřejmě rozsvítila světlo,“ lituje i po padesáti letech Veselý.
Šlo o jednu ze tří obětí okupantů v Prostějově, sedmadvacetiletou Martu Říhovskou. Kulka prostřelila dřevěné domovní dveře, za nimiž stála. Vojáci kromě ní zavraždili i sedmdesátiletého Ladislava Langa, který nedaleko centra města na Žižkově náměstí pod lípou čekal na autobus, a dvaadvacetiletého Josefa Boháče, kterého střela zasáhla kousek od dnešního centra Atrium.
Vyšetřování se nikdy nekonalo, příbuzní obětí se dočkali šikany
Prostějovským událostem, které znamenaly i dalších devět těžce raněných, se začalo říkat Krvavá neděle. Mohutná vojenská kolona tehdy směřovala z Olomouce přes Prostějov do Brna. Silnici stejně jako na dalších místech republiky lemovaly ukazatele zatřené barvou, jiné směrovky úplně chyběly nebo byly natočené špatným směrem.
Tanky, nákladní auta a transportéry proto začaly po Prostějově, přes jehož historické centrum vedla cesta na Brno, bloudit. Nakonec kolona centrum objela a dostala se tam, kde už byla. V řadách sovětských vojáků stoupala nervozita a podráždění.
„Právě kvůli jejich dezorientaci došlo k náhlé střelbě z obrněných vozidel. Podle údajů pamětníků sledovali místní radioamatéři rozhovory mezi sovětskými veliteli. Zaznamenali také rozkaz jednoho z důstojníků k palbě,“ vysvětluje historička prostějovského muzea Marie Dokoupilová.
První výstřely padly dvě minuty po osmé hodině večer u místního hřbitova. Zběsile pálit do všech světových stran pak začala celá kolona.
„Nešlo pouze o střelbu z ručních zbraní, myslím, že to bylo i z kulometů. A to po dávkách,“ líčí další pamětník a první svobodný polistopadový starosta Prostějova Miroslav Zikmund.
Kdo přesně má smrt tří lidí na svědomí, se nikdy neprokázalo. Sověti střelbu v ulicích Prostějova nijak nevyšetřovali a dodnes se ani neomluvili. Na pohřbu, který byl ve čtvrtek 29. srpna 1968, se v centru města sešly tisíce lidí. Ve vzduchu však už hlídkovala sovětská helikoptéra. Za normalizace se pak čeští komunisté snažili vyvolat dojem, že se vlastně nic nestalo. Příbuzné obětí režim navíc šikanoval.
„Dnes už si většina mladých lidí nedovede představit ten šok, co pro nás okupace znamenala. Je to pro ně jen historie. Já sám jsem si také vždycky říkal, jak naši asi prožívali rok 1938. Až když jsem sám prožil okupaci v roce 1968, tak jsem pochopil, jak jim tehdy bylo,“ pokyvuje hlavou pamětník tragických událostí v Prostějově Veselý.
8. srpna 2018 |
