„Transporty byly odbavovány tak rychle, že jsme neměly čas se rozloučit. Často na Ruthi vzpomínám, co by říkala, kdyby viděla mrakodrap nebo tryskové letadlo,“ vzpomíná na Weiszovou její tehdejší nejlepší kamarádka Maud Beerová.
„Nedožila se lásky, nedožila se dětí, ještě jí nebylo ani třináct let, když ji pravděpodobně zastřelili v Baranavičy, anebo ještě hůř, napěchovali do dušegubky (automobil přestavěný na mobilní plynovou komoru – pozn. red.),“ dodala.
Beerová koncentrační tábor přežila a zbytek života strávila ve vysněném Izraeli. Následně o svém tragickém zážitku napsala knihu Co oheň nespálil, v níž popisuje, že přátelství jako s Ruth už nikdy nezažila.
Velmi podobný osud potkal před osmi desítkami let přibližně 1 200 židovských občanů Prostějova, kteří byli transportováni do vyhlazovacích či koncentračních táborů, což přežila jen zhruba stovka z nich.
„Patnáct kamenů zmizelých tak alespoň symbolicky připomene, že zde tito lidé žili a byla zde kdysi početná židovská komunita. Další kameny pak přibudou v září,“ nastínila Jana Gáborová, členka rady spolku Hanácký Jeruzalém.
Z rodiny přežil jen otec, byl právě ve Švýcarsku
Celkově bude letos položeno 36 kamenů, což je stejný počet, jako byl doposud v ulicích města rozmístěn od roku 2019. Tři věnoval spolek třeba rodině Bergerových.
„U domu číslo 25 v ulici Vápenice jsme uložili kameny za sestry Evu a Zdenku. Obě zavražděné v Osvětimi ve věku jedenáct a čtrnáct let, spolu s nimi i jejich maminka Mína Bergerová,“ shrnula Gáborová.
Obě dívky vyrůstaly ve významné prostějovské podnikatelské rodině, jejich otec Rudolf Berger byl spolumajitelem jedné z největších oděvních továren. I na tuto rodinu vzpomíná Beerová.
„Zdenčina maminka měla titul profesorky, což tehdy bylo nezvyklé. Když vypukla válka, byl pan Berger na obchodní cestě ve Švýcarech. Zůstal tam a do Prostějova se vrátil až po válce. Paní a děvčata jsem v Terezíně vídávala, odjely posledním transportem do Osvětimi koncem října 1944,“ popsala.
Kameny připomínají i zavražděné členy Sokola
Prostějovské kameny zmizelých připomínají nejen osudy Židů, ale též zavražděných členů Sokola. Jedním z nich byl i František Adámek, který se narodil v roce 1902 a v Prostějově se s manželkou usídlili v roce 1927. Pomáhal odbojové organizaci Obrana národa, která vznikla proti nacistům v roce 1939.
„Už o rok později mu přišel anonymní varující dopis, který poukazoval na jeho sledování gestapem. Pisatel v dopise uváděl osoby, kterým již pomohl, a vybízel ke složení postu starosty a k případnému ukrytí se. František Adámek toto kategoricky odmítl,“ přiblížila Gáborová při pokládání jeho kamene do chodníku ve Svatoplukově ulici, kde Adámek žil.
Odbojáře zatkli a věznili na mnoha místech, zemřel v dubnu 1945 v prvních dnech svobody na následky pětiletého mučení v koncentračních táborech.
Další dva stolpersteiny patří sestrám Beamtovým, které zahynuly ve vyhlazovacím táboře Malý Trostinec v Bělorusku kousek od Minsku. Kromě toho spolek umístil kameny i za rodiny Altarových, Bandových či Deutschových, a rovněž za šestiletého Miroslava Engela, který byl také zavražděn v Malém Trostinci.
