Kolektivizmus bol zlo vzdy a vzdy bude. Meni sa uz len pozlatko na nom nalepene - komunizmus, nacizmus. Je to velmi smutne, co dokazu ludia vykonat v anonymite davu.

Srovnej s výší náhrad za církevní restituce.

motáte hrušky s jablky... Nebo je snad nerozeznáte?...

Pravdou je, že voliči jednoznačně zvolili do čela státu KSČ, která měla v programu rozdělení majetku těm, kdo jej vytvořili. Na jedné straně to nepochybně přineslo újmu desítkám kulaků, továrníkům a podobným lidem, na druhé straně to pomohlo tisícům lidem, kteří majetek uvedených vytvořili svojí prací, žít konečně jako lidé. I o tom by mohla pro vyváženost být výstava. Ale jinak pokud bylo při naplňování zákona o rozdělení majetku postupováno nezákonným způsobem, měl by za to následovat trest.

Třeba dělníci v bývalé Baťově továrně ve Zruči nad Sázavou. Baťa přišel o podnik, dělníci dostali menší plat za více odvedené práce. Stávkovali, aby měli normy jako za Bati, pak aby měli volnou jednu sobotu v měsíci, když v Západním Německu byly volné vsechny soboty... Ti byli se znárodněním opravdu spokojení.

Nebo teta, ta také musela být štěstím bez sebe, stejnejako její malé děti. Soudruzi jí odsoudili a uvěznili za to, že jí, vdově s (doslova) pár hektary, bouřka zničila len a ona nemohla splnit dodávky.

Matka vzpomínala, jak rádi chodili všichni pomáhat na statek. Bylo dost jídla, dostali peníze - a ještě si mohli od sedláka půjčit nástroje na svoje políčka. Za družstva vstávala před třetí a končila po osmé s půlhodinou na uvaření oběda a oběd - od založení do roku 1972. Pak měla delší pauzu a vstávala až na čtvrtou hodinu ranní.

Tak jednou se píše, že Bartošovi museli, jako mnoho jiných, z pomnichovských záborů 1938 utéct do zbytku Čech a Moravy. Poté se sděluje, že si po Němcích 1945 zabrali statek s 15 nebo snad i 20 hektary- takový by je dnes neuživil. Ke konci pak stojí, že tam stará generace Bartošů celý život budovala. Snad by to paní autorka měla po sobě v klidu číst.

Že zrovna tento z tisíců stejných případů posloužil jako téma výstavy není na první přečtení v souvislosti s tím, co v článku stojí.

Můj strýček třeba musel 1938 utéct z Chomutova, zabrali mu tam továrnu na drátěnky do postelí, vilku a mlýn na Chomutovce, k tomu 10 ha lesa, z kterého si Chomutov udělal Bezručovo údolí.

1942 si je Němci v Praze našli a zavraždili v Treblince- strýčka Josefa, tetu Geniu a jejich 18-letou dceru. Chomutovští po 1990 nechtěli o restituci jednat.

Statek po Němcích bylo obvykle "terno". Vykradený; co nešlo ukrást, bylo zničené.

Když se dodělaly opravy, udělali soudruzi družstva - a co se nedalo ukrást rozbili. Je zajímavé, že stejně postupovali i soudruzi v Sovětském Rusku - nejprve dali chudákům půdu, a pak z nich udělali kulaky, věznili je, týrali - a půdu vzali do KOLektivních CHOZájstev.